Za novocirkusovým uměním se tradičně dochází do Letenských sadů, kde se na festivalu Letní Letná představují respektované mezinárodní skupiny. Od dob, kdy byl u nás žánr vnímán jako okrajový, dávno nabyl na významu a co do rozsahu i komerčního využití se přehoupl do mainstreamových, ne zrovna levných kratochvílí.

V mnohém subtilnější, ač dramaturgicky soustředěnější a otevřenější je festival Cirkopolis, který s Palácem Akropolis už deset let pořádá centrum pro nový cirkus Cirqueon.

Zaměřuje se na komornější a především umělecké druhy či styly přesahující produkce. Dává přednost autorům kombinujícím novocirkusové prvky se současným tancem, fyzickým a vizuálním divadlem či hudebním experimentem. Jejich tvorbě často předchází umělecký výzkum. Vloni se zúčastnil například výrazný belgický performer Alexander Vantournhout, jehož choreografie popírají lidskou anatomii, nebo italský multidisciplinarista Claudio Stellato. Ten vystavil performery i diváky hraničnímu zážitku. Vztah mezi tělem a hmotou hledal ve fyzicky vyčerpávajícím projektu Work mezi hektolitry barvy, kterou aktéři pokrývali objekt na scéně, aby jej v závěru totálně destruovali.

S každou další edicí se zdá, že Cirkopolis a jeho uměleckou ředitelku Šárku Maršíkovou mnohem víc než nový cirkus zajímá podstata scénické tvorby v 21. století, varianty lidského bytí na jevišti a setření i posledních rozdílů mezi uměním a životem, byť s vědomím nejistého výsledku.

Tuto úvahu letos v projektu EZ zhmotnila španělská performerka Elena Zanzu, která se identifikuje mimo genderovou polaritu a používá zájmena oni nebo on. "Baskické EZ, které v češtině znamená NE, je vlastně pozvánkou k ANO, které je možné pouze tehdy, když je NE také možností," vysvětluje název díla, jež vzniklo z mnohaletého výzkumu.

Diváci v inscenaci rozhodují, kolik času a jak intenzivně bude performerčino tělo, konkrétně hlava, čelit bolesti. Autorka visící na závěsném laně hlavou dolů si nejprve rituálně očistí obličej vodou z rovněž visící nádoby, což samo o sobě působí efektně. Následně si na jiném laně nechá spustit fén a řádně se osuší. V tomto momentu končí nadsázka a začíná zátěžová zkouška lebky, obecně lidskosti.

Zanzu si provazem několikrát omotá hlavu, přičemž na ní vytvoří jakýsi postroj, za který se bude zavěšovat a jistit tak spolu visící pomocníky z hlediště. I pro neznalého gravitace je evidentní, že v čím větší výšce a pohybu se ocitne, tím silnější bude tlak na lebku. Přesto nebo možná právě proto se naleznou tací, kteří jí bolest působí. Mezi diváky v pražském divadle Ponec se nenajde nikdo, kdo by vystoupil z role pasivního, a tím akci schvalujícího pozorovatele.

Obdobný postoj publikum zaujímá také k závěrečnému vlečení těla umělkyně po jevišti, na němž bez váhání participuje celá první řada sálu. Ochotně tahá za provaz. Vše proběhne rychle a projekt jako by tak potvrzoval tezi o absenci lidskosti u těch, kdo přihlížejí bolesti druhých. Otázkou je, zda by jimi performerka nepohnula, kdyby dala najevo emoce. Na scéně je tak neurčitá a necharismatická, že sotva koho zasáhne. Většinu bolesti buď skrývá, nebo z ní má dokonce požitek. V tom případě by bylo namístě hovořit spíš o arteterapii než uměleckém díle. Pak by ale ztratilo smysl ho jakkoli hodnotit.

Promyšleně a koncepčně naopak z hlediska práce s tělesností působí projekt dvou francouzských párových akrobatů Arna Ferrery a Gillese Poleta nazvaný Cuir, tedy Kůže.

Těsně semknuti spolu koexistují tělo na tělo, oblečeni ve speciálně upravených koňských postrojích. Díky nim i odvážným pozicím a hmatům odkazují k různým verzím vztahu dvou těl napříč historií.

Pároví akrobati Arno Ferrera a Gilles Polet vystupují ve speciálně upravených koňských postrojích. | Foto: David Konečný

Postřehneme v tom náznak řecko-římského zápasu a vůbec ideu mužství ve fyzické statnosti. Z antické kultury vytane i známá dvojice pán a jeho otrok, která se v pozměněném významu také propisuje do jedné současné sexuální praktiky.

Kouzlo cirkusového duetu o přitahování a přitažlivosti spočívá v tom, jakou šíři možných interpretací choreografie poskytuje a s jakým humorem mezi nimi lavíruje. Performeři jsou si soky i spojenci, jeden na druhého silově útočí nebo jej dotykem eroticky vzrušuje. Postroje slouží k technickým úchopům a jištěním, demonstrují i myšlenku o spoutaném těle, skrze které člověk dospívá k osvobození.

Je úžasné sledovat mnohdy nebezpečnou práci s tělem, fyzickou připravenost i oddanost záměru, kterou oba tvůrci vykazují jako jedno tělo a jedna duše.

Festival Cirkopolis nehladí po srsti jako novocirkusoví matadoři. Nabízí o to důslednější sondu do stále se rozvíjející disciplíny a hlavně, což je dnes u mezinárodních akcí vzácností, se nebojí konfrontace. S jasnou vizí razí cestu permanentního hledání.