reklama
 
 

Chyby jsou součástí žonglování. Nejsem stroj, říká špičkový německý umělec Stefan Sing

13. 2. 2018
Kouzlo žonglování objevil Němec Stefan Sing před více než třiceti lety. Jeho starší bratr domů přinesl knihu Davea Finningana nazvanou Vše o umění žonglování, podle které se tehdy dvanáctiletý Sing učil vyhazovat a chytat míčky. Během univerzitních studií na žonglérství pozapomněl, nadobro se k němu vrátil v pětadvaceti. Dnes patří mezi nejlepší umělce nového cirkusu a se svými tanečně-žonglérskými představeními vyráží z Berlína do celého světa. Do Prahy zavítal v rámci festivalu Cirkopolis.

Co vás na žonglování jako kluka zaujalo?

Pohltilo mě od chvíle, kdy jsem vzal míčky do ruky. První dva roky jsem se rychle zlepšoval, mezi sedmnácti a pětadvaceti, během studií filosofie a německé literatury na univerzitě, jsem ale víc chodil na večírky a od žonglování upustil. Do té doby jsem byl trochu jako autista, uzavřený ve svém světě. Postupně jsem se však k žonglování vracel a pak jsem prostě začal vystupovat za peníze. A taky učit.

Pamatujete si své první vystoupení na jevišti?

Bylo mi šestnáct a vystoupení dopadlo dobře. Tehdy jsem žongloval s pěti míčky, dneska se šesti. Dokážu si poradit i se sedmi, čím víc míčků ale máte, tím víc vás to limituje v pohybu a vyjádření. Většinou tak pracuji s jedním až třemi.

Využíváte zásadně míčky bílé barvy. Zkoušel jste někdy i něco jiného?

Jsem minimalista a bílou vnímám jako nejminimalističtější a nejskromnější barvu. První půlrok jsem měl takzvané beanbags, barevné míčky, ale když jsem žonglování začal brát vážněji, pořídil jsem si bílé.

S ovocem nebo vajíčky doma tedy nežonglujete?

Když jsem byl mladší, dělal jsem to, teď už vůbec. V běžném životě nežongluji ani s vejci, ani s pomeranči, i když třeba pět minut denně improvizuji.

Jak často trénujete?

Zhruba pět dní v týdnu. Hodně se protahuji, cvičím jógu a tančím, pořád se hýbu. Od jedenadvaceti do třiadvaceti let jsem chodil na balet, africký tanec, současný tanec a podobně. Ale třeba sílu netrénuji nijak speciálně, žonglování je dostatečně náročné, po hodinovém představení bývám vyčerpaný. Během představení to však necítím. Když jste na jevišti před publikem, nemáte čas nad tím přemýšlet.

Improvizujete někdy na jevišti?

Veškerá představení jsou předem naplánována, ale chybám se nevyhnu. Když nějakou udělám, improvizuji do bodu, odkud mohu pokračovat v naplánované choreografii.

Lehce improvizuji také v případě, že se na jevišti cítím dobře. Žonglérským trendem v novém cirkusu je práce s chybou. Pokud míček dopadne tam, kam neměl, snažím se vymyslet jiný trik, který do představení zapadne.

V tradičním cirkusu, kde se na jevišti pohybují superhrdinové a chyby se neodpouští, to může být zásadní problém. Pro mě je ale důležité se kiksům postavit a vypořádat se s nimi. Nejsem stroj, neúspěch je součástí lidského života.

Mluvil jste o tradičním cirkusu, kde je důležitá především technika výkonu. Stačí na něj spoléhat také v novém cirkusu, nebo je potřeba vyprávět publiku nějaký příběh?

Rozdíl mezi tradičním a novým cirkusem vidím zejména v přístupu k výkonu. V tradičním cirkuse se umělci pasují do role hrdiny a ukazují, jak moc trénovali techniku, aby publikum mohlo žasnout.

V novém cirkuse je ale technika pouze nástroj pro něco dalšího - konkrétní i abstraktní příběh nebo pocit. Třeba v mém představení Entropía mám příběh, není ale zcela konkrétní. Nechci publiku říkat, co vidí nebo co má vidět. Někdy jsem překvapený, jak rozdílně diváci představení interpretují.  

Co je pro žongléra zásadní?

Nejdůležitější je mít kontrolu nad tělem. Vědět, jak funguje. Když žonglujete příliš horlivě, děláte chyby, když žonglujete méně energicky, děláte chyby. Jestliže jste jen trochu nervózní, tělo začne reagovat jinak a ovlivňuje to i žonglování. Na jevišti se naučíte pohybovat jedině tak, že budete neustále zkoušet a vystupovat, vystupovat a vystupovat.

Co na své disciplíně máte nejraději?

Chci, aby mě lidi brali především jako tanečníka. Když jsem byl mladší, žonglování mě motivovalo k tanci a z nějakého důvodu jsem se při tom necítil trapně. Tohle už mi zůstalo.

Pracuji s objekty, ale zároveň se pohybuji volně, jako by tam ani nebyly. Rád se nechávám překvapovat náladou, do jaké mě pohyb míčků uvrhne. Úplně nejraději mám ale stav, při kterém už to nejsem já, kdo se hýbe, ale kdy něco hýbe se mnou.

V Česku je nový cirkus čím dál oblíbenější a vyhledávanější uměleckou disciplínou. Jaká je situace v Německu?

Lidé tu mají cirkus často stále spojený se šapitó, zvířaty, nomádským stylem života a šaškováním. Když někomu řeknu, že jsem žonglér, představují si typická klišé, přestože nový cirkus vnímám jako ukazování něčeho zajímavého prostřednictvím technik, které ovládám. Nový cirkus je nicméně stále čerstvá disciplína a musíme bojovat za to, aby nás lidi brali jako součást umělecké scény. 

Kde pro svou choreografii čerpáte inspiraci?

Inspiruje mě taneční divadlo, dobří divadelní choreografové a různé taneční skupiny. Mám také rád japonského žongléra Hisashiho Watanabe nebo Francouze Guillauma Martineta. Spoustu inspirace ale získávám třeba jenom čtením.

Mimochodem, pořád máte knihu Davea Finningana, ze které jste se žonglování učil?

Ano, pořád ji mám v knihovně.

autor: Magdaléna Daňková | 13. 2. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama