Nové Labutí jezero v Národním divadle: muzeální, i když výborně zatančený kus

Nové Labutí jezero působí v mnoha směrech jako muzeální, i když výborně zatančený kus.
Foto: Martin Divíšek
Roman Vašek
1. 4. 2019 11:11
Není známějšího baletu než Labutího jezera, jehož nová inscenace měla v minulém týdnu premiéru v pražském Národním divadle.

Jedná se rovněž o vhodnou příležitost připomenout, že po moskevské světové premiéře roku 1877 v choreografii pražského rodáka Václava Reisingera se toto dílo na světové scény prosazovalo se zpožděním. Při cestě na západ hrála důležitou roli právě Praha. První mimoruské nastudování části Labutího jezera připravil roku 1888 v Národním divadle český choreograf Augustin Berger, přičemž druhému dějství přihlížel sám skladatel, tehdy osmačtyřicetiletý Petr Iljič Čajkovskij.

Foto: Pavel Hejný

Jedním z prvním uvedení celého baletu mimo Rusko byla v roce 1907 pražská inscenace Achilla Viscusiho, i když italský choreograf v této svérázné parafrázi původního díla volně interpretoval libreto, do něhož zakomponoval několik českých reálií, a svérázně zacházel také s Čajkovského hudbou.

Triumfální cestu po světových baletních scénách zahájilo Labutí jezero až v polovině minulého století. Základem mnoha inscenací se stala petrohradská verze choreografů Mariuse Petipy a Lva Ivanova z roku 1895. Některé její části - například slavný duet Prince a Odetty nebo Pas de quatre, tedy tanec čtyř labutí, ve 2. dějství - jsou dodnes věrně uváděny ve většině tradičních nastudováních. 

Silný příběh o lásce a zradě ale vedl také k originálním výkladům. K nejzajímavějším patřila inscenace se svérázným pohybovým jazykem Matse Eka, dále verze Johna Neumeiera, který propojil původní balet s tématem duševně nemocného krále Ludvíka II. Bavorského, nebo Matthewa Bounea, jenž místo chóru labutí nechal tančit mužský sbor a do celku včlenil silný motiv osudové stejnopohlavní lásky.

Inscenační tradice Labutího jezera v českých zemích čítá více než 50 nastudování, to současné je v Národním divadle už třinácté. Vedení první české scény se tentokrát rozhodlo pro stuttgartskou verzi Johna Cranka z roku 1963, která se mimo Německo dosud nehrála. Důvod ukázala pražská premiéra: Labutí jezero původem jihoafrického choreografa nepatří mezi povedená díla.

Do kanonické podoby baletu Cranko zasáhl dílčími přesuny hudebních čísel a odstranil nánosy skladatelů, kteří Labutí jezero upravovali po Čajkovském. Jenže zároveň Cranko do původní kompozice zanesl nový hudební materiál, když zbytečně přidal intermezzo mezi první a druhé dějství, které s tématy Labutího jezera nemá nic společného, nebo do 4. jednání včlenil Čajkovského Elegii pro strunné nástroje. 

John Cranko, který žil v letech 1927 až 1973, byl výborný baletní vypravěč a muzikální choreograf. V jeho Labutím jezeře ale najdeme nezvykle hodně míst, kde si hudebních akcentů nevšímá a nepodporuje je tancem ani hereckou akcí.

Miho Ogimoto a Nikita Chetverikov.
Miho Ogimoto a Nikita Chetverikov. | Foto: Sergej Gherciu

Nejviditelnějším příkladem jsou tance cizích národů ve 3. dějství, kde už úvodní nástup na scénu nereflektuje výrazně taneční hudební podklad. V současné pražské inscenaci Čajkovskij vůbec dostává "na frak". Dirigent Václav Zahradník se sice specializuje na baletní kompozice, ale tentokrát jeho interpretace zůstává hodně za očekáváním. 

Čajkovského hudba má v Labutím jezeře kolísavou úroveň, přesto není nutné některá čísla ve druhém dějství hrát jako venkovskou dechovku. Zcela nepochopitelné pak je extrémní zpomalování a následné zrychlování temp v uzavřených číslech. Při premiéře se orchestru nedařilo, bylo slyšet hodně nepřesností a dobře nevyzněla ani houslová sóla.

John Cranko v Labutím jezeře pozvolna přechází od veselého k vážnému, až tragickému. V prvním obraze přidává komickou postavu Princova Vychovatele, který si přihýbá z lahve vína. Připomíná to chování Sancha Panzy v Minkusově baletu Don Quijote, humor "na první dobrou", který s Čajkovského hudbou příliš neladí, ale budiž, pokud je nástrojem k stupňování tragédie. Ta v závěru přichází ve fatální podobě - Princ se utopí v rozbouřeném jezeře, Odetta zůstává zakletá v labuť. Tedy žádné zlomení prokletí smrtí hrdinů, žádná katarze.

Alina Nanu a Nikita Chetverikov.
Alina Nanu a Nikita Chetverikov. | Foto: Sergej Gherciu

U strůjce "stuttgartského baletního zázraku", jak býval Cranko označován, překvapují režijní nedotaženosti - rozpačité hledání Prince loveckou družinou ve druhém dějství, negradující duet Prince a Odilie, v závěru Princovo zdlouhavé tonutí. A mezi tím strojené příchody a spousta bezobsažných, byť efektních tanečních čísel.

Zatímco choreografie byla ze Stuttgartu důsledně přenesena podle taneční notace, ve výtvarném řešení dostala Praha částečnou volnost. Martin Černý situoval scénu do estetiky 19. století. K vidění je romantická krajina s břízkami, případně tmavý les u jezera. Na malé jeviště historické budovy Národního divadla se s obtížemi vejdou velké sborové výstupy, a aby to tanečníci měli ještě těžší, v prvním obraze jsou na scénu umístěny obří kašírované balvany a lůžko, ačkoliv ani jedno není výrazněji zapojeno do jevištní akce. 

Ve třetím jednání scénu zmenšují honosné balkony a schodiště. Také kostýmy Josefa Jelínka koncepcí zapadají do dob minulých. Opulentní šaty pro členy královského dvora hýří barvami a kostýmy pro některé tance národů už vůbec neznají zdravou míru. Výtvarník si libuje v detailech, nápodobách výšivek a pokrývkách hlavy - kloboucích a kloboučcích, čepcích, čelenkách.

John Cranko chtěl rozšířit part Prince, aby - jak sám uvedl - nebyl jen "jeřábem", který zvedá baleríny. Princovi dal více prostoru zejména v 1. dějství. Jenže jeho charakter nijak neprobarvil a na mnoha místech ho nechává pouze bloumat po jevišti. Ve druhém dějství protagonista často přichází na scénu a odchází z ní mimoděk. 

Alina Nanu a Nikita Chetverikov.
Alina Nanu a Nikita Chetverikov. | Foto: Sergej Gherciu

Nevýrazné postavě nepomáhá její současný pražský představitel Nikita Chetverikov. Vysokou elegantní postavou sice zapadá do kategorie danseur noble, vládne lehkými vzdušnými skoky s měkkými dopady, jenže jeho Princ je bezkrevný a v mnoha výstupech netečný k okolnímu dění. Emoci v mimice vyloudí až příliš chtěně, než aby mu ji divák uvěřil. Výstupům jednotlivých národů ve třetím dějství takřka nevěnuje pozornost a když se naopak objeví Odilie, hned se s ní dává do tance, aniž by předtím proběhla sebemenší herecká akce naznačující sympatie.

Prim tak hraje představitelka dvojrole Odetty a Odilie Alina Nanu. Na scénu vplouvá jako bílá Odetta s příznačně rozvlněnými pažemi. V adagiích "bílých dějství" je labutí křehkou a zranitelnou, v její tváři se odráží smutek a obavy. Věrohodně se poté mění v odměřenou a energickou černou Odilii. 

Po technické stránce jde o obdivuhodný výkon, korunovaný piruetami fouetté s vícečetnými otočkami. Čaroděj Rotbart v podání Marka Svobodníka není onou démonickou postavou, která díky rozměrnému plášti ovládá jevištní prostor. I když jako tanečník Svobodník působí nepřehlédnutelně, také u něj je několik prázdných, herecky nevyužitých míst. Ve třetím jednání sice v intencích režiséra drze zaujímá místo na královském trůně, tam ale jako by nevěděl, co dělat. Gesta, jimiž "napovídá" Odilii, jak se vloudit do Princovy přízně, jsou natolik okatě dělaná do publika, že to působí coby úsměvný baletní anachronismus.

Když vznikalo stuttgartské Labutí jezero, John Cranko měl k dispozici špičkové tanečníky, jimž mohl "naložit" spoustu technicky náročných čísel. Stěží by se s touto choreografií tanečníci Národního divadla popasovali ještě před takovými deseti lety. Dnes je ale pražský soubor na nejvyšší interpretační úrovni ve své historii. Je to vidět v úvodním tanci Princova přítele Benna (výborný Matěj Šust) a jeho družiny, a zejména v následném Pas de six.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero

Choreografie a režie: John Cranko
Dirigent: Václav Zahradník
Národní divadlo, Praha, psáno z premiéry 28. března, nejbližší reprízy 4., 6., 10 a 13. dubna

Cranko v této pasáži vyšperkoval variace a duety mimořádně náročnými finesami - vedle Nikity Chetverikova je bravurně tančí pětice dam Miho Ogimoto, Ayaka Fujii, Evgeniia Chetverikova, Abigail Bushnell a Minhee Kang. 

Labutí jezero je známé velkými sborovými scénami labutí. V nich Cranko do značné míry vycházel z původní choreografie Lva Ivanova, ale pohrál si s geometrickým rozvržením formací a jejich proměnami. Dámský sbor Národního divadla v těchto scénách - až na pár drobností - ukazuje dobrý synchron.

Nové Labutí jezero působí v mnoha směrech jako muzeální, i když výborně zatančený kus, který je příznačný pro nový kurz baletu Národního divadla vedeného polským rodákem Filipem Barankiewiczem. Oproti svému předchůdci ve funkci Petru Zuskovi, jenž soubor formoval do značné míry autorsky, současný šéf staví repertoár konzervativněji. S oblibou sahá do šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jenže zatím se trefuje hlavně do děl, která podléhají času. 

Platilo to o Marné opatrnosti Fredericka Ashtona, Svěcení jara Glena Tetleyho a platí to také o Crankově Labutím jezeře. Konzervativní divák bude možná potěšen, nové publikum takto nastolený směr ale přiláká stěží.

Autor je taneční publicista, pracuje v Institutu umění - Divadelním ústavu.

 

Právě se děje

před 6 minutami

Policie obvinila tři lidi z obecného ohrožení kvůli loňskému úniku fenolu v Děčíně se dvěma oběťmi. Všichni obvinění jsou z firmy, kde látka unikla.

Další zprávy