Recenze - Již poněkolikáté se za velkého zájmu publika představili v Praze bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi, virtuozní baletní tanečníci, jejichž hvězdná kariéra je spojena s jedním z nejdůležitějších evropských baletních souborů, totiž s Hamburským baletem, řízeným proslulým choreografem-neoklasikem Johnem Neumaierem.
Velký tvůrčí přetlak a houževnatost však dovedly Jiřího k vlastní choreografické tvorbě, což společně s uplatněním hudebních a výtvarných sklonů bratra Otty vedlo k vytvoření vlastní, příležitostně vystupující skupiny, která si dala název Les Ballets Bubeníček. Slovo "příležitostný" je zde vlastně až nemístné, neboť skupina, která pod vedením bratří Bubeníčků vystupuje, se skládá vesměs ze špičkových tanečníků baletu - kolegů a přátel, které bratři poznali na svých štacích.
Les Ballets Bubeníček se představili dvěma vyprodanými večery. Diváky přitahuje virtuozita a lesk baletní gala-události, avšak také magie dvou krásných dvojčat, která se z cirkusového prostředí nobilizovala na baletní hvězdy - balet dodnes neztratil svůj aristokratický pel. A hraje tu samosebou roli i hrdost na úspěšné krajany a potřeba projevit jim své sympatie.
Melancholické příchutě
Vrcholem večera byla choreografie Toccata, dílo z roku 2009 (premiéra v New Yorku), které Jiří Bubeníček vytvořil z inspirace klavírní skladbou bratra Otty. Skladba, možná spíše soundtrack, zní trochu ambientně, trochu romanticky, trochu reflexivně, ale především je to hudba fyziologická. Dokonale splývá s tancem, a tanec s ní. Je součástí vanutí, které vynáší tanečnice do náručí mužů, nadnáší skoky, zadržuje v ritardandech, vnuká ritenuta, udržuje rytmus přirozený jako dýchání. Slouží čistotě neoklasické estetiky, udržuje její charakteristickou plynulost tanečního pohybu.
Nesyžetová choreografie v provedení sedmi tanečníků na prázdné scéně spoléhá výhradně na virtuozní provedení tanečníků a tvarovou invenci choreografa. Z tanečníků budiž zmíněna alespoň Iana Salenko, původem z Ukrajiny, v současné době první sólistka Státního baletu v Berlíně.
Taneční páry se dotýkají a míjejí v krásných a nestabilních konfiguracích, které zanechávají v ovzduší lehký odér melancholie. Na střídmých, prakticky tréninkových kostýmech převládá černá a tlumená zeleň a tato kombinace podporuje melancholickou příchuť díla.
Pohyb podoben hře mořských vln se pohupuje v březích jeviště ve vzájemných střetech a odrazech tanečníků. Dílo je choreograficky sofistikované, a přece působí zcela přirozeně, jako by se tanec odvíjel vlivem přírodní zákonitosti. Stejně jako moře tu tanec nic nesděluje; je. A právě tak jako ze vzkazu moře vnímáme jeho obsažnost. A stejně jako z mořských vln z něho dýchá věčnost.
Ze všech čtyř v Praze uvedených opusů je Toccata nejblíže soudobému tanečnímu cítění, jeho tkáň má dotek Jiřího Kyliána, má dotek Williama Forsytha. Otto Bubeníček zmínil, že v newyorské premiéře byli na scéně přítomni i živí hudebníci, to mohlo být určitě zajímavé, ale nijak to v Praze nescházelo. Choreografie je v sobě uzavřená dokonalá monáda. Možná, že si tato uchovává své celistvé tajemství i proto, že se v ní tanečníci neusmívají.
Dovedu si představit tuto choreografii na scéně Národního divadla a v provedení jeho baletního souboru v rámci nějakého „českého" večera.
Erotické dotyky černé sutany
Úvodní choreografie večera, s nejstarší datací rokem 2007, Dech duše ovšem určité pochybnosti vyvolávala, právě tak jako dvě narativní skladby - Faun (2012) a Obraz Doriana Graye (2011).
V Dechu duše, zalidněné choreografii, oba bratři též tančí; to je bonus. Pokud jde o námět, je to pocta sui generis; detaily jeho pláten v sépiových tónech jsou promítány na celý horizont. Též jde o osobní zamyšlení choreografa nad smrtí. K renesančnímu vizuálu tu zní převážně barokní a klasická hudba (Bach, Pachelbel, Hoffstetter) a Bubeníčkovy hudební pastiše. Choreograficky jde o neoklasiku, dílo se tedy vyznačuje určitým ušlechtilým eklekticismem. Choreografie obsahuje jednotlivé objevné vazebné detaily, ale je obligátní v celkovém rozvržení.
Základní sdělení je v zásadě prosté - vzepření se smrti, přitakání životu. Choreograf mu přitaká v druhé části kompozice v radostném prestu. Zde mu čerti napískali, aby nasadil všem tanečníkům včetně sebe na tvář neuvěřitelně neautentické úsměvy. Kde se vzala ta nedůvěra k tělu? Ta potřeba dovysvětlit placatou, křečovitou mimikou, co přece tělo vyjadřuje více než výmluvně tancem a co mimický polopatický překlad naopak zlikviduje spíše než posílí?
Pokud jde o scénografii, nefunguje. Sebeslavnější výtvarné dílo netvoří úspěšnou scénografii. Nepřínáší samo o sobě žádné scénické hodnoty. Nemá scénickou dynamiku. Co v tomto ohledu také zaráží, jak málo tvůrci využívají možností moderního lighting designu, světla - živlu soupodstatného s hudbou. Prostor proto zůstal mrtvý.
Repertoárem někdejšího Ďagilevova baletu, mezi nimi Nižinského Faunovým odpolednem jsou hypnotizováni již generace choreografů. Jiří Bubeníček vytvořil svou verzi pod názvem Faun. Jeho výklad je odvážný, ba přímo heretický. Kněz svádí v eroticky explicitních scénách mladinkého ostýchavého a vystrašeného novice, který se před erotickými útoky černé sutany choulí ve slipech a tiskne k sobě zmuchlané řeholní roucho. Je to i krásný herecký výkon španělského tanečníka Jóna Vallejo.
Choreografie se otevírá pohledem na večeři noviců s Knězem na stolci v pozici moci. Toto entrée je krásné a výmluvné se svými jednotnými, a zase se rozcházejícími neotřelými pohyby noviců u stolu; vskutku evokuje nejen ducha a dobu Vaclava Nižinského, ale i styl jeho sestry Bronislavy.
Dějem se proplétá postava našeptávače Fauna (ďábelský Claudio Congialosi, italský tanečník); vítězství bude jeho - v závěrečné apoteóze zla zaujme Faun na stolci místo Kněze. Congialosiho part je propleten citacemi z Faunova odpoledne Vaclava Nižinského, přidanou hodnotou je hadí úlisnost a k dnešnímu dni updatovaná vilnost. - Avšak při vší úctě - říká nám to něco víc než Diderotova Jeptiška?
Obraz Doriana Graye (2011), v němž mohli bratři uplatnit magii svého blíženectví, byl ve večeru choreograficky nejslabší. Popisné dílo bez záhad s přídatnou nemastnou neslanou postavou dívky a proměňující se fotografií Otty na pozadí přineslo jen vytržení z pohledu na těla nedostižných tanečníků.
Překrásný lustr
Na setkání s novináři si Bubeníčkovi přivedli všechny své tanečníky. Oba bratři jsou bezprostřední, sympatičtí, nejsou líní na slovo, vystupují autenticky, odpovídají poctivě.
Otto je z nich větší intelektuál, Jiří zase projevuje velkou sociální inteligenci, rozumíme, proč všichni jejich kolegové s nimi rádi pracují, ačkoliv musí této práci přinášet oběti, létat za ní přes půl Evropy a hned zpět k náročným úkolům na svých mateřských scénách v Petěrburku, Stockholmu, Berlíně, Drážďanech. Jedním hlasem mluvili tanečníci o příjemné atmosféře, v níž se s Bubeníčky tvoří. To jistě dobře chápeme ve světě, kde se na kolegy může taky cákat kyselinou.
Otto Bubeníček vylíčil své pracovní postupy při vytváření hudby. Přes výsledný romantický sound vzniká tato hudba už čistě cestou počítačové kombinatoriky, či spíše počítačového alchymie, mnohočetně „převařovaná, sublimovaná" k výslednému tvaru.
Novináři obdivovali kondici (čtyřicátníků) Bubeníčků, Jiří ochotně líčil svou disciplínu, kromě potvrzení nezměrné pracovitosti a houževnatosti však mu žádné tajemství vyrváno nebylo. Položila jsem mu (jakožto nositeli německé ceny Mary Wigman, směrodatné, zakladatelské osobnosti moderního evropského tance) otázku, jaký vztah má k jejímu dědictví. Odpověděl s bezelstnou upřímností, že žádný. (Nebo to byla zlomyslnost?)
Situace že před vámi na tiskovce sedí celý soubor má svá úskalí. (Byli jsme informováni, že Bubeníčkové mají na nás striktně omezený čas). Bojím se, aby netrvalo dlouho, než nějaký kolega položí dobře míněnou otázku, jak se tanečníkům u nás pracovalo, a taky, že ano, a oni zdvořile odpovídají, že úžasně, že jsou všichni k nim neskutečně přátelští a ochotní, a ruská baletka zašla ve své zdvořilé snaze tak daleko, že pochválila lustr Národního.
Mohutnými závěrečnými ovacemi diváci vyjádřili obdiv k ušlechtilému druhu umění a vrcholné virtuozitě, vyjádřili fascinaci magickým fenoménem krásných, nadaných a hvězdných dvojčat i uspokojení z vlastní přítomnosti na významné společenské události. Večer se všem vydařil.
