Co přesně uplynulý víkend zakusili návštěvníci pražského Stavovského divadla, kde Michail Baryšnikov recitoval verše Josifa Brodského?
Je jasné, že nepřišli jen za texty před dvaadvaceti lety zesnulého ruského laureáta Nobelovy ceny za literaturu, neboť ty jsou dostupné knižně a čtou se nikoliv v národních divadlech, nýbrž po literárních kavárnách. A diváky sem nepřitáhla ani nahrávka Brodského hlasu, která v představení zní, avšak stejně dobře ji lze dohledat na YouTube.
Ne, hlavní atrakcí byly samozřejmě tvář, hlas a tělo letos sedmdesátiletého Michaila Baryšnikova, někdejší hvězdy světového baletu, později populárního herce či fotografa. Taneční kariéru dávno ukončil, poslední roky účinkuje v komorní činohře a vidět ho naživo je vzácná příležitost, kterou si v Praze nenechala ujít početná ruskojazyčná skupina. Spojení dvou osobností ruské kultury, exulanta Brodského a emigranta Baryšnikova, bylo pro některé tak atraktivní, že do Prahy za tímto účelem přiletěli.
Baryšnikov ovšem ve Stavovském divadle netančil. Na počest svému dlouholetému příteli Brodskému předvedl zvláštní tvar na pomezí divadla, pohybové inscenace, autorského čtení až umělecké instalace. Půldruhé hodiny byl Baryšnikov na scéně sám, ale pozornost publika svým charismatem udržel.
Vypadá to následovně: na jevišti stojí prázdná secesní svatba, altán či oranžérie. Zvuk cvrčků evokuje pozdní večer. Na jedné straně jeviště připravená lavička, na druhé odložený magnetofon.
Přichází Baryšnikov, v kalhotách, vestě, oranžových ponožkách, se starou taškou. Osahává zdi oranžérie, dýchá na sklo, leští kliky. Pak usedá na lavičku, z brašny vytahuje budík, whisku a výbor z Brodského poezie. Nasazuje brýle. A přiměřeným, civilním, nijak patetickým hlasem začíná recitovat první báseň. Dalších třiačtyřicet následuje v rychlém sledu.
Někdy po skončení recitace, někdy v jejím prostředku dochází k drobné herecké akci. Příklad: Baryšnikov by si chtěl zapálit, vytahuje krabičku, ukusuje filtr, což prý náruživý kuřák Brodskij dělával, avšak nemá zápalky, pročež zase vše schová. Jindy zničehonic zapraská skříňka s pojistkami, umístěná na fasádě oranžérie, a na čas zhasí světla. Především se ale na jevišti průběžně sám od sebe spouští magnetofon, jenž začíná přehrávat starou nahrávku Brodského hlasu. Ta Baryšnikova nutí reagovat.
Hlavní je tu slovo, Brodského slovo. Poněkud nevysvětlitelně, bez pravidel a jasného klíče, se až biblicky "stává tělem", tedy Baryšnikovovým tělem. Nejprve v Brodského básni zazní "shodím boty", a tak se Baryšnikov zouvá. "Kapky stékají po skle jak po tváři", tehdy herec vytahuje hadr a čistí sklo oranžérie. "Kroužím po místnosti jak šaman", to se pak chaoticky točí kolem osy.
Reakce jsou ale čím dál abstraktnější. Divák těká očima z vršku oranžérie, kam se při ruském přednesu promítají české titulky, na Baryšnikova, postupně jako zmítaného běsy. Provádí lehké úkroky, postoje, napřahuje ruce, kroutí zády, skoro tančí. Co chvíli Baryšnikovova soustava drobných pohybů graduje a to se pak herec třeba ve víru točí dokola.
Vrchol přichází při Brodského básni nazvané Portrét tragédie. Baryšnikov si vykasá nohavice, shazuje sako i vestu. Usedá na židli a své stále pružné sedmdesátileté tělo, tvarované roky ruské baletní školy i moderního tance, zvrací nazad. Zvedá nohu, kroutí palcem a škube sebou jako v předsmrtné extázi, jako člověk škrcený či topený.
"Do bolestí rozšířených zornic," diktuje z nahrávky Brodského hlas a tanečníkova tvář rudne, strnulá v bolestivé grimase. "Vložíme jí prsty do úst s klávesami rozviklanými po kurdějích," nařizuje hlas, a Baryšnikov, do půli těla nahý, se několikrát surově udeří do břicha. Prožitek je absolutní, břicho rudé od ran, divák ani nedutá.
Co přesně se děje? Baryšnikov "nehraje" Brodského ani doslova neilustruje obsah básní. Dění na jevišti má zjevně scénář, avšak nejde o činohru ani taneční choreografii. Patrně je tu Baryšnikov sám za sebe a tělesnou improvizací se snaží reagovat na Brodského slova.
Pro ruskojazyčné publikum je tento proces bohatší, neboť zastánce rýmovaného verše Brodskij silně pracoval s rytmem i melodií. Dodnes vznikají pokusy o adekvátní český převod: dříve Brodského do češtiny překládal Václav Daněk, v posledních letech to činí zejména Maita Arnautová. Právě jejích překladů nyní využilo Stavovské divadlo.
Představu o zvukomalebnosti originálu si ale také český divák může udělat ze zvukových záznamů, které inscenace užívá. Brodskij si vyvinul zvláštní způsob recitace, podobný kantorovi židovského zpěvu nebo bráhmanovi. Básně přednášel monotónním, jednotvárným hlasem, syntax podřizoval rytmu, prodlužoval hlásky, zdůrazňoval nosovky. Když četl, vytvářel zvláštní napětí, které s koncem každé věty opadávalo a hned se zase vracelo. Účinek byl podobný hypnóze: Brodskij posluchače uváděl do mírného transu, "zaklínal".
Michail Baryšnikov jako by se na tuto zvláštní energii napojoval a zase ji předával dál pohyby vlastního těla.
S někdejší hvězdou Kirovova baletu Baryšnikovem toto představení vymyslel renomovaný, v Evropě žádaný lotyšský režisér Alvis Hermanis. Inscenaci připravili pro Nové divadlo v Rize a od té doby ji přivezli do New Yorku, Londýna či Chicaga. Při každé příležitosti režisér připodobňoval dění na jevišti ke "spiritistické seanci", vyvolávání Brodského hlasu ze záhrobí.
Jiný klíč nabízí rovněž do češtiny přeložená kniha rozhovorů Solomona Volkova, v níž Brodskij o svém dlouholetém příteli Baryšnikovovi říká, že svým tělem provádí "čistou tělesnou metafyziku". V téže knize pak básník vysvětluje, proč studentům radil, aby se poezii učili nazpaměť. "Nechte ten materiál vejít do mozku, krevního oběhu," říká.
Brodskij / Baryšnikov
(Inscenace byla součástí festivalu Pražské křižovatky)
Režie: Alvis Hermanis
Stavovské divadlo, Praha, 6. a 7. října.
Kdo si tu jeho nechal vstoupit do svého oběhu ve Stavovském divadle, byl pohnut. Zasypán Brodského filozofujícími texty, sice vybranými ze všech tvůrčích období, avšak zdůrazňujícími motivy jako stárnutí, samotu, plynutí času, vnitřní stavy či tělesné pochody, neměl šanci to vše pobrat naráz - rozumově a smyslově.
Baryšnikovův soustředěný, intenzivní výkon však vytrvale jitřil smysly, zatímco Brodského slova působila na mozek. Dohromady to mocně podněcovalo představivost. Abstraktní tvar, avšak přesvědčivý důkaz o síle slova.
