Polívka se v DNA našel mezi genetikou, pakostnicí a dnem

Luboš Mareček
19. 6. 2014 6:04
Rozhovor s Bolkem Polívkou o jeho nejnovější divadelní inscenaci. V autorském představení DNA hraje se svou dcerou Annou.
Bolek Polívka v autorském představení DNA.
Bolek Polívka v autorském představení DNA. | Foto: Jiří Salik Sláma

Rozhovor - S novým autorským představením nazvaným DNA ve svém divadle vyrukuje Bolek Polívka. Komedie s autobiografickými rysy nese název DNA a známý divadelník se v ní setká s vlastní dcerou Annou, která i zde hraje jeho ratolest.

Příběh stárnoucího shakespearovského herce, který končí u pokleslých estrád, je nejen o vztahu rodičů a dětí a tedy genetické informaci či chcete-li šroubovici DNA.

Hořce i vesele se bude hrát i o stáří, které sebou nese kupříkladu pakostnici čili nemoc zvanou dna. A konečně budou na tapetě dna osobní, vztahová i existenční. Vše bude zabaleno do jedinečného Polívkova herecko-autorského stylu prostoupeného gagy, klaunskými výstupy a třeba improvizací.

Aktuálně.cz: Před čtyřmi lety jste s Pavlem Liškou udělali autorskou věc s názvem Český lev. DNA je tedy vaše poslední autorské představení. Jak a proč vůbec vzniklo?

Bolek Polívka s dcerou Annou v autorském představení DNA.
Bolek Polívka s dcerou Annou v autorském představení DNA. | Foto: Jiří Salik Sláma

Bolek Polívka: Každá moje televizní manéž je přece autorská, sem tam dělám filmový scénář. DNA se narodila jednoduše. Původně mi dcera Kamila a Dušan Pařízek doporučovali dělat Bernhardova Divadelníka. Tam by přece mohla hrát Evelyna Steimarová, moje děti Anička a Vladimír, Jiří Pecha by hrál Hostinského. Pak nebyl čas a já se neopatrně vyjádřil, že takovou hru jako Divadelník si napíšu i sám. Samozřejmě žertuju, ale jenom částečně.

A.cz: To je odvážné tvrzení. Slavný text Thomase Bernharda má přece jenom jinou poetiku. O čem je DNA?

Kdyby se tomu měl dát podtitul, asi by zněl: Cesta do hlubin komediantovy duše. Je to pohrávání si s tímto tématem. Hlavní hrdina F. A. Pohl je stárnoucí shakespearovský herec končící u kabaretu.

Bolek Polívka v autorském představení DNA.
Bolek Polívka v autorském představení DNA. | Foto: Jiří Salik Sláma

A.cz: V čem je vám kromě velkých shakespearovských rolí podobný?

Když se to tak řekne, vypadá to obyčejně. My se ale ve hře dovíme, že s tím hrdinou je to všelijaké. Používáme jisté osobní i osobnostní indicie, ale vzápětí je opouštíme. Je to také hra o víře, ale je to třeba i hold a pocta velkým malířům.

A.cz: Ve hře se mluví o dalších konkrétních umělcích jako je Eduard Haken, Jan Tříska v roli Krále Leara, Pavel Landovský či Vít Olmer. Proč ve smyšleném příběhu figurují právě tyto reálné osoby?

Často nevíme, co je pravda a co ne. Zachoval jsem se skutečně takto? Spousta lidí o své paměti nepochybuje. Ale měli by!

Bolek Polívka

My se ale nikdy z úst hlavního hrdiny Pohla nedovíme co je a co už není pravda. Měl jsem kamaráda Vladimíra Síse. Jeho nejnepravděpodobnější historky měly skutečné základy a některé uvěřitelné byly zcela vymyšlené. Podobně to často bývá i s naší sebestylizací. Už často nevíme, co je pravda a co ne. Zachoval jsem se skutečně takto? Spousta lidí o své paměti nepochybuje. Měli by!

A.cz: Nechci popisovat téma hry, ale jak to bylo s tím autorským záměrem?

Jsou to prostě takoví dva šašci z maringotky. Původně jsem chtěl hrát s Pecou, ale onemocněl. A já přišel na to, že tím parťákem může klidně být vlastní dcera. Navíc ve hře jde i o její dítě. Život komediantů prosakuje do toho, co dělají. I o tom hrajeme. Šatna a jeviště jsou spojené nádoby.

Bolek Polívka v autorském představení DNA.
Bolek Polívka v autorském představení DNA. | Foto: Jiří Salik Sláma

A.cz: Vy ale dědečkem ještě nejste, za to jste otcem malých dětí. Netoužíte po vnucích?

Já bych přece uměl vnuky integrovat do rodinného systému. Když už pro nic jiného, byli by dobří na hraní mým malým dětem.

A.cz: Vaše herectví svého času popsala kolegyně Dagmar Bláhová: „Vždycky se bál přímého kontaktu a emocionálního sblížení s postavou. On tou postavou nikdy nebyl, vytvářel ji sám ze sebe a byl vždy nad ní. Dělal si z ní prdel a předváděl ji tak lidem.“ Platí to i o roli F. A. Pohla ve hře DNA?

Dáša mluvila jen o jedné z možností, jak hrát divadlo. Podob, jak hrát, je ovšem hodně. Pohl ve hře usuzuje, že Moliére není jako Shakespeare. Že je takový francouzský flašinetář. A že Shakespearovy postavy si tě musí najít a samy odvést na jeviště. To je ovšem Pohlův osobní názor. Moliére mu asi nešel.

A.cz: V DNA ve svém brněnském divadle režírujete sám sebe a svou dceru Annu Polívkovou. Proč jste obešel režiséra?

Anna Polívková v DNA.
Anna Polívková v DNA. | Foto: Jiří Salik Sláma

Vždy jsem si autorské věci jako - Am a Ea, Strašidýlka, přes Šaška a královnu, Seanci, Terapii - režíroval sám. Vždy je přece dobré mít krásnou asistentku, jako třeba byla Chantall, přes kterou proudí poznámky na jeviště a k technice. Abych se pochlubil: Chantall byla mou asistentkou při režiích v Itálii i Francii. To pomyslné vnější oko nyní nahrazuje Petr Oslzlý v roli dramaturga. S autorskými věcmi si přece lze pohrávat.

A.cz: V červnu 1971 jste uvedl svou první autorskou pantomimu Příběhy z rodných hor a o dva roky později slavnou celovečerní klauniádu Am a Ea. Následovala úspěšná scénická báseň Pépe o přátelství klauna a malého Josefa. Jak se od té doby vaše nazírání autorského textu proměnilo, co jste v něm přes ta léta zúročil?

Nedávno jsem šel chodbou Městského divadla Brno jako křtem promočený Šajlok z Kupce benátského. Najednou se dostavil náhlý pocit štěstí a vyrovnanosti. Ten pocit, po kterém všichni toužíme.

Bolek Polívka

Nedávno jsem šel chodbou Městského divadla Brno jako křtem promočený Šajlok z Kupce benátského. Najednou se dostavil náhlý pocit štěstí a vyrovnanosti. Ten pocit, po kterém všichni toužíme. Věřící i nevěřící. A na té chodbě jsem si uvědomil, že tento pocit znám. Asi jsem ho měl i dříve, jen jsem si to neuvědomoval. Ani jako autor, režisér ani jako herec.

A.cz: Začínal jste němými klauniádami. Když tedy zůstaneme u formálního, žánrového určení vašich autorských kusů, co se změnilo?

Jisté věci vznikají v tichu. Ale takových míst je ve hře DNA také dost. Když jde ale o sestup do duše, připomíná to pomyslnou psychoanalýzu, při níž se mluví a mluví a mluví a najednou Bum! A také se něco objeví…

Bolek Polívka v autorském představení DNA.
Bolek Polívka v autorském představení DNA. | Foto: Jiří Salik Sláma

A.cz: K dialogizované verzi pohybového divadla jste dospěl v inscenaci Poslední leč (1981). Proč už se nevracíte ke klauniádám? Nejste už tak ohebný nebo vás nebaví nálepka mima, za níž jste svého času jisté části publika i zmizel?

Ale k nim se přece vracím v Manéži. Divadlo nerozlišuju na nonverbální a jiné. Divadlo je zvíře a může být pes, kůň, kočka nebo třeba kuna potrhaná tím psem. Důležité je, že je to savec!

A.cz: Když se vás zeptá nejen jako šestinásobného otce ale dvanáctinásobného autora, kterou ze svých autorských věcí máte nejraději?

Byl to určitě Trosečník. Bylo obrovsky těžké, znova a znova být sám na jevišti. Nemít se na koho vymluvit, udržovat rytmus. Být zábavný a hořký zároveň. Nu a potom Šašek a královna, Poslední leč a teď bych mohl vyjmenovat všechny kusy.

A.cz: Ode základu "dno" pochází také slovo bezedný, schopný pohltit libovolné množství tekutiny. Víte, kam mířím?

O mně jsou legendy v souvislosti s pitím, ale nevím, kde to ti lidé berou. Jednou o mně Peca prohlásil: Tři dny jsme byli s Bolečkem na trati po různých barech a privátech. A co Bolek? Nesmrděl!

A.cz: Dno může být i pomyslný konec, ústup ze slávy, spadlá opona, závěr, epilog. Přemýšlíte i o tomto?

Bolek Polívka v autorském představení DNA.
Bolek Polívka v autorském představení DNA. | Foto: Jiří Salik Sláma

Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho jsem hrál jako ochotník už od svých sedmnácti, potom jsem v něm absolvoval na JAMU a hraju ho dodnes. Vím, na jaký oblouk se ptáte. I ten je zčásti obsažený v naší hře o poslední štaci jednoho herce, který křičí na dceru: Myslíš, že já nemám nabídky!!! Já mohl hrát Shakespeara u Pitínského v Uherském Hradišti! Takže o tom přemýšlím.

A.cz: Je to tedy v názvu inscenace DNA i bilance, inventura, ohlédnutí, rekapitulace?

Je to sen o snu. Jednou Miloš Forman vyprávěl, že celou noc nemohl usnout. Tak si dal pivo, doutník, pak se šel projít do zahrady, pokoušel se číst. Zase i lehnul a nespal. Ráno se probudil a zjistil, že se mu zdálo, jak nemohl usnout.

A.cz: O čem dnes v bdělém stavu sní herec Bolek Polívka?

Ať už je premiéra za námi. A já si zase můžu sednout na koníčka a vyrazit do lesů.

 

Právě se děje

Další zprávy