To si zas na sebe recenzent nachystal past. Jak nahlížet muzikál s písněmi Hany Zagorové? Jako ansámblový kousek, kde účinkující s až sportovním nasazením hodlají pobavit publikum? Jako emotivní koupel, která čestně ctí zákony červené knihovny? Jako mírný pokrok, který by v českém "showbizu" neměl být přehlédnut? Jako nechtěnou výpověď o repertoáru Zagorové a zdejším popu? Protože tím vším je Biograf Láska, který měl uplynulý pátek premiéru v pražském Divadle Kalich.
To má dnes na repertoáru Horečku sobotní noci, Vlasy, Pomádu, Krysaře od Daniela Landy i Robina Hooda a Mauglího od dua Ondřej Soukup - Gabriela Osvaldová. Styl a nároky muzikálu v českých podmínkách zde zdomácněly. I Biograf Láska vznikl z téhle zkušenosti a stylové rutiny. Takzvané "jukebox muzikály" ve světě zakořenily nejpozději od úspěchu scénické verze Mamma mia! uvedené roku 1999. V Kalichu je zatím reprezentovala inscenace Voda (a krev) nad vodou s písněmi kapely Elán, ale i žbirkovská Atlantida. Jak jsme se dozvěděli z řady médií, Hana Zagorová, která minulý měsíc zemřela ve věku 75 let, stihla dát úmyslu tvůrců své požehnání: tak vznikla inscenace režiséra a herce Jana Kříže s libretem Uljany Donátové.
A také se třemi protagonistkami, které na premiéře ukázaly, že když přistoupíme na žánr, celé to profesně bez problému utáhnou. Kateřina Bohatová Šildová coby snivá kavárnice je nejvíc "Zagorka" včetně podobné řečové vady. Marie Křížová se dovede hlasem soulových barev nejvíc rozkřiknout, což známé písně občas alespoň trochu posouvá, fajn. Hned během úvodní Je naprosto nezbytné se dvě ženy líbají, ať je jasné, že jsme duchem současní. Aneb ještě zbývá postava lesby Alči, jejímuž glosátorství Michaela Tomešová propůjčila zábavnost a suverenitu. Možná až takovou, že snáz přežijeme inscenační aspekty "lesby pro začátečníky", jako když své "jsem na holky" ilustruje žertovným ohmatáním kamarádčina ňadra.
O čem v tomhle pojetí vyprávějí písně Hany Zagorové? V ambaláži plné vtípků chvíli trvá, než to vysvitne: dávají průchod emocím žen, které žijí v permanentní krizi. Svět, jak ho líčí muzikál, má aspekty pomalu doutnajícího pekla. Je plný neutěšenosti a neschopnosti se z ní vymanit.
Jana žije v romantickém snění odtrženém od skutečnosti, s ochromenou schopností nějak realisticky komunikovat s potenciálními partnery. Další z hlavních postav si nechce přiznat, že její manželství je v troskách, jakkoliv ji muž podvádí. Lesba si stěžuje, že to má taky těžké. Ještě se tu vyskytuje mladá zlatokopka, která skončí v náručí promiskuitního barmana; prezentováno je to jako roztomilé, přijatelné řešení. Dětský pár se ujišťuje, že v dospělosti bude dělat všechno jinak než jejich blázniví předkové: příběh se jim ale usmívá, ví, že zapadnou do stejného schématu.
Žádná z příběhových linií nevykazuje vývoj, osudy žen se změní střihem - vždycky někdo někoho potká a zakouká se do něj, případně ho druhé postavy fyzicky postrčí do cílové náruče. Problém lesby se vyřeší tím, že prostě potká druhou osobu se stejnou orientací. Podivuhodného zlomu je schopna podváděná manželka: o tom, že v soužití s kajícím se nevěrníkem je třeba pokračovat, přesvědčí sebe sama zpěvem písně Maluj zase obrázky. Všechny linie končí tak prostým happy endem, že by si divák skoro přál, aby aspoň ten rujný muž přemluvil ženu a milenku, ať začnou žít v netradičním konsenzuálním trojúhelníku. Ale to bychom museli být jinde.
V tom všem stýskání a pasivním snění o naději se najde dost prostoru na šansonovou polohu písní Hany Zagorové jako Líto, je mi líto a Co stalo se stalo. Právě proto v utrápené druhé polovině začne Biografu Láska padat řemen. Po většinu představení ale ne: pokud Jan Kříž jako režisér něco umí, pak dělat popovou show, jejíž rytmus a hemžení příslušné publikum pořád něčím upoutává. Aranžmá ovšem dosti trápí aktérky a aktéry tím, že svůj zpěv adresují druhé postavě, která musí na scéně trýznivě dlouze pokyvovat hlavou, naslouchat a mimicky soucítit. Zvýšený soucit se tak dostavuje i u publika.
Některé písně jsou zasazeny do lehce nečekaného kontextu, což je sympatická ambice. "Sanitkový" hit Můj čas tu neilustruje trauma ze smrti, ale z kapitalismu a honby za výkonem: company v podnikatelských kvádrech nervně přechází s mobily a rourami, v nichž zřejmě přenáší buď architektonické výkresy, nebo vysokoškolské diplomy. Dokonce i pasáže textu jako "S.O.S., ať jsem i zítra, čím jsem dnes" zapadají do boje o kariéru.
Duet Ta pusa je tvá zpívají děti: nutno ocenit, že je inscenace vcelku nesexualizuje, spíš zastávají tradiční úlohy mudrujících diblíků. Děvčátko navíc vynadá klukovi, který se ofrňuje nad homosexuály: ve světě českého mainstreamového showbyznysu docela progresivní postoj. Koneckonců píseň Já jsem tvá neznámá se tu proměňuje v namlouvací rituál dvou žen, asi nejvíc funky pasáž představení.
Je otázka, zda divadelní inscenace s dějem představuje to pravé médium pro připomínku písniček Hany Zagorové. Opravdu je tu někdo zvědav na příběh, jednoduchý a klopotně posunovaný v řadě klišé, když samy skladby si o něj neříkají a jejich sugestivnost vychází zevnitř? V některých okamžicích se zdá, jestli by úměrnější formou nebyla tancovačka, kde by si publikum mohlo prožít songy celým tělem a nikdo by nepředstíral, že se k tomu musí přidat zvnějšku přidaný příběh. Taneční company i samy zpěvačky a jejich partneři se na premiéře zdáli tak opojení hudbou, emocemi a svými výkony, až se právě jejich nadšená oddanost inscenaci stala silným zapamatovatelným momentem.
Říká Biograf Láska, třeba i mezi řádky, něco obecněji o Haně Zagorové a jejích písních? Dává jim, co jejich jest: publikum žen a bytostí s ženskou citlivostí, které se po všednodenní únavě chtějí povrtat v emocích a nic neřešit.
Sama Hana Zagorová hrála během života v ambicióznějších a žánrově vyšších kusech, ať už to byl film Trhák, semaforská Kytice nebo televizní adaptace Josefiny podle Vladislava Vančury. Ale tenhle svět sem nedoléhá. Tady jsme s tanečníky, kteří se během synchronního pohybu široce, nemotivovaně usmívají: zmíněný Trhák to parodoval před čtyřiceti lety. Tady pokračuje svět Discopříběhu, Esa Terezy Pergnerové a estrád na Nově. Jistě by bylo možné písně Zagorové vytrhnout a použít k něčemu citelně jinému: ale na to je ještě generačně brzo, ještě si příliš pamatujeme zlatoslavičí scénu, ze které vzešel tenhle typ československého mainstreamu.
Muzikál
Uljana Donátová: Biograf láska
Režie a scénografie: Jan Kříž
Divadlo Kalich, Praha, premiéra 16. září, nejbližší reprízy 18. září a znovu 14., 15., 16., 21., 22. a 23. října.
