Postavy ze snímků Sedmá pečeť, Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Hodina vlků nebo Persona se postupně "přistěhovávají" do místnosti obložené světlým dřevem. V příjemně působícím interiéru ovšem nastává pravé bergmanovské peklo plné vzájemného zraňování, převážně psychického. Ale teče i krev.
Pod úhledným povrchem téměř tříhodinové inscenace se na nás nepříjemně šklebí podvědomá traumata a úzkosti. Míra vzájemné krutosti blízkých lidí je ohromující.
Mikulášek temné bergmanovské akordy láme do humorného vyznění, což je většinou úlevné. Ostatně postřehy z lidského živočichopisu, jak je švédský režisér popsal ve své autobiografii Laterna magika a zobrazil ve svých filmech, jsou v detailu tak bezohledně přesné, až působí zábavně.
Bergmanovské zápisky
Dialogy Marianny a Johana ze Scén z manželského života se režii daří udržet v pobavené nadsázce, která dává vyniknout absurdním krutostem, jež si partneři způsobují. Nejdelší z jejich výstupů je navíc výborně vystavěný, což ale zdaleka nelze říct o všech epizodách inscenace. Ta se příliš často drolí do asociativních ozdob.
Režisér a autor scénáře řadí jednotlivé scény lineárně, jako by rezignoval na stupňující se napětí či naléhavost. Při tříhodinové délce tak celek působí monotónně, je těžké v něm vysledovat řád, který by zpřesňoval téma. Spíš jde o mozaiku obsesivních bergmanovských témat, která souzní se skeptickým pohledem režiséra Jana Mikuláška na mezilidské vztahy, jak to známe z jeho předešlých prací, například inscenací Trapná muka nebo Cizinec.
Jenže pro některé Bergmanovy příběhy se princip "rychle a stručně" během jednoho, dvou výstupů nehodí. Přivést na scénu složitě nuancovaný vztah filmových postav za cenu hrubé zkratky může působit až nechtěně parodicky. Týká se to především matky a dcery z Podzimní sonáty, jejichž filmový dialog je zatížený příliš vážnými, postupně a rafinovaně vyjevovanými okolnostmi, než aby se dal beztrestně zhustit do několikaminutového "digestu".
Některé výstupy kontrastně vyvrcholí ironicky aranžovaným retro šlágrem - zazní třeba Severní vítr je krutý známý v podání Pavla Bobka nebo legendárně nablblé Měli jsme dva hrníčky od Hanky Zagorové. Důvod lze odhadnout jako pokus konfrontovat donaha svlečené vztahy s barvotiskově utěšeným "popíkem" a českou realitou. Zasmějeme se, ale nefunguje to.
Krásné a odcizené
Mikuláškovo divadlo je esteticky oslňující. Hodně za to může výtvarník Marek Cpin, mistr v použití materiálů, které i z hlediště vyvolávají přímo hmatové pocity. Scéna i kostýmy se pohybují na škále béžové a pískové barvy, se stopami bílé a kontrastující tvrdou a hrozivou černou. Atmosféra evokuje písečné pláže i strašidelný snový inventář, který má vypjaté "upírské" znaky historizujících kostýmů, rozcuchaných paruk a nabílených obličejů.
Elegancí a oduševnělostí se na Zábradlí ovšem vyznačují také herci. Krásné a zajímavé ženy, výrazní pánové, osobnosti se smyslem pro humor, intelektuální nadhled i souhru, které je zábavné pozorovat. Mikulášek je vede k sošné stylizaci a symbolizujícím gestům, při nichž Cpinovy kostýmy krásně spoluhrají - a režisér to dělá se smyslem pro výraz těla i situaci.
V bezděčných grimasách a usvědčujících pohybech se zveřejňují podvědomé pohnutky postav v rozporu s tím, co říkají. Je tu spousta drobných detailů a rafinovaných hereckých řešení či přímo gagů, jednotlivostí, které zaujmou. Ale ne na dlouho.
Těžko také k postavám nacházíme vztah či empatii. Mikulášek pozoruje svět s odcizeným zájmem, jako vědec zkoumající prvoky pod mikroskopem, pro nějž se asi nejlépe hodí termín spisovatele Alberta Camuse: něžná lhostejnost.
Ingmar Bergman, Jan Mikulášek: Persony
Režie: Jan Mikulášek
Divadlo Na Zábradlí, Praha, premiéra 6. prosince, nejbližší reprízy 9. a 18. prosince a dále 11., 19. a 28. ledna
Herci Mikuláškův jazyk přijímají svobodně a zacházejí s ním i ve zpomalených sekvencích přirozeně. Stopy nejisté ztuhlosti jsou patrné pouze u nováčků v souboru, kteří zdejší styl ještě nestačili úplně vstřebat.
Je jasné, že z Person si jiný zážitek odnese divák, který se s Bergmanovými filmy setkal jen letmo nebo vůbec, a jinak je bude vnímat ten, kdo snímky zná a může ocenit či odmítnout interpretační posuny oproti předloze. Z pohledu generace a cílové skupiny, která na bergmanovských psychologických sondách vyrůstala, se to odhaduje stěží, navíc obojí divácká predispozice může mít své výhody i nevýhody.
