Vydání výboru ze Zábranových deníků, které pod názvem Celý život postihly atmosféru palčivých let 1948 až 1984, krátce po sametové revoluci vyvolalo četné ohlasy včetně kontroverze. Literární kritik Pavel Janoušek v časopisu Tvar vyslovil podezření, že editoři "pro jistotu vynechali" pasáže o některých známých osobnostech, což vdova po autorovi Marie Zábranová později odmítla v Lidových novinách. "Je to bezcenná pomluva typu jedna paní povídala," řekla.
Deníky, kterých se prodalo přes 10 tisíc výtisků, odhalily spoustu souvislostí a detailů o společensko-kulturním milieu doby. Především však rehabilitovaly velký talent, který za normalizace nesměl vydávat vlastní tvorbu, pouze překládat. Jeho převody moderní angloamerické a ruské literatury, navíc obohacené o komentáře a interpretace, jsou stále výjimečné.
V Zábranově osobním i tvůrčím životě lze spatřit jistý paradox. Ač šlo o člověka vůči komunismu bytostně opozičního - jeho matka i otec, národní socialisti, byli počátkem 50. let po vykonstruovaném obvinění z velezrady odsouzeni k dlouholetým trestům -, nikdy se proti režimu veřejně nevzbouřil. Jeho odpor byl vnitřní, tichý a skrytý.
Svůj etický zápas se systémem Zábrana promítl do psaní, a to především deníků, které kromě dobového svědectví a autorských náčrtů představují obraz zoufalství, nesmiřitelnosti s režimem a snad i Bohem jako nejvyšší autoritou, která něco takového dopustila. V poznámkách pak stále intenzivněji ožívá i téma smrti. Třiapadesátiletý Zábrana zesnul roku 1984.
Inscenace Náhradní existence, která už názvem poukazuje na autorovo životní provizorium vynucené dobou, se ptá, jak se vyrovnat s nedobrovolnou závislostí na totalitě. Naplňuje tak i motto 54. sezony pražského A studia Rubín, jímž je právě závislost.
Na otázku tvůrci šťastně odpovídají nikoliv rýpáním se v totalitním marasmu nebo šablonovitým zpracováním normalizace, jaké předvedl Tomáš Dianiška v inscenacích Špinarka a Encyklopedie akčního filmu, nýbrž niterným a pohnutým osudem člověka, pro kterého je tvorba jediným svobodným místem.
Zábranu inscenace líčí více méně jako antihrdinu, který přijal kompromisní řešení, pracuje ve fabrice, později překládá, za žádnou ale cenu nechce nikomu nic podepsat. "Ty lidi mi nedají pokoj už měsíce, zastavují mě i na ulici. Podepiš! Ale až z toho bude p*ůser, kam se my schováme? Nemáme příbuzný! Nemáme chatu! A já nejsem blázen, abych tu nechal Evu samotnou! V tomhle státě si člověk dennodenně se*e na hlavu už jen tím, že v něm žije. Takže prrr s tou hrdostí na káru, kterou táhnete," konstatuje Zábrana po telefonátu s Václavem Havlem.
Rutinní všední život, ohraničený stěnami panelákového bytu v pražských Malešicích, obnáší kuchyňské hovory se ženou Majkou a popíjení v nádražce. K tomu autoři přidávají až snovou polohu, kdy Zábrana vzpomíná na matku v kriminále, nebo se srovnává s literárními protagonisty - floutkem Geržou proplouvajícím systémem ze své povídky Psovod Gerža či zamilovanou Sylvií Plathovou, jejíž básně Zábrana těsně před smrtí přeložil do češtiny.
Autorka hry Simona Petrů se vyjma deníků opírá také o další prameny: knihu Zábranovy dcery Evy nazvanou Flashky nebo báseň Kvílení od beatnika Allena Ginsberga. Dovedně je cituje, fabuluje a dovádí k smysluplně prokomponovanému tvaru s jasným dějovým obloukem.
V Náhradní existenci se Zábrana identifikuje s údělem těch, které překládá. Sám sebe vnímá jako představitele ginsbergovské generace zatracených neboli "nejlepších hlav zničených šílenstvím, hystericky obnažených a o hladu", jak právě Ginsberg napsal v Kvílení.
Zábrana vzpomíná na ruské spisovatele Andreje Platonova, Ivana Bunina a Borise Pasternaka potýkající se se sovětskou totalitou, jako by v jejich osudu zahlédl střípek podobnosti s tím svým. A divák může v dnešních souvislostech zase pomyslet na současné ruské umělce, kteří se ocitli v izolaci, přestože se vymezili vůči Vladimiru Putinovi - například na režiséra Dmitrije Krymova, kterému zrušil hostování festival v polské Toruni.
Text Simony Petrů uvozuje výrok z Erbenovy balady Štědrý den. Ocitáme se v pražském paneláku, kde se právě slaví Štědrý večer: svátek, z něhož komunisté vytěsnili veškerou spiritualitu, přitom zůstala klíčová symbolika předvečeru narození páně jako naděje na spásu.
Tento motiv režisér Adam Steinbauer rozvíjí zejména ve druhé části inscenace - v surreálném obraze postavy Ukřižovaného, efektně zobrazeného jako černého pavouka v rudé síti, a betlémské hvězdě vystřižené z papíru. Tu na konci, po Zábranově smrti, přináší dcera Eva a zavěšuje ji zářící do tmy na stojan od mikrofonu. Neboť betlémské světlo je výzvou k následování a má nás dovést k spasiteli. A jak v textu říká Zábrana: "V rohu tmavé chodby, v zašlém zrcadle, uviděl jsem se takový, jaký bych se byl chtěl uvidět. Triumfující, hrdý, svobodný a mladý jak Bůh."
Režisér dobře pracuje také se stísněným zázemím sklepního Rubínu, který v tomto uspořádání pojme jen pět desítek lidí. První část inscenace situuje k baru ve foyeru a přilehlých prostor, druhou pak do sálu, do něhož nás nejdřív nechává nahlédnout zpoza otevřené dveře jako do vězeňské kobky zahalené dýmem. Dvě hrací místa od sebe skvěle oddělují obě polohy textu - první zemitější a civilnější, druhou silně poetickou, až metafyzickou.
Steinbauer sází na atmosférické světelné přechody a precizně vede trojici herců. Jana Zábranu ztvárňuje Tomáš Milostný coby do sebe uzavřeného, literaturou postiženého i fascinovaného člověka, lidsky však rezignovaného dělníka umění ve špatné době. Jeho ženu Majku, dceru Evu a Sylvii Plathovou hraje Agáta Červinková. Postavy od sebe dobře odlišuje různou mírou konkrétnosti a řečové dynamiky.
Geržu a Ukřižovaného pak s verbální, ale také pohybovou přesností představuje Václav Marhold. U obou posledně jmenovaných mladých herců je skvělé sledovat, jak s každou divadelní příležitostí rostou.
Náhradní existence potvrzuje, že i ze zdánlivě obtížného materiálu, který by mohl svádět k očekávatelnému čtení normalizace, lze vytvořit nečernobílou, koncentrovanou a sugestivní inscenaci.
Divadlo
Simona Petrů: Náhradní existence
Režie: Adam Steinbauer
A studio Rubín, Praha, premiéra 25. března, nejbližší reprízy 23. a 24. dubna
