Za život uvidíme spoustu filmů a seriálů. Ale jen z malé části nám zůstanou před vnitřním zrakem obrazy po celá desetiletí. Pořád si u sebe ponecháváme uříznuté ucho v trávě, dvě cigarety naráz v ústech Nicolase Cage, obhajovanou důstojnost Sloního muže jako zastání všech, kdo žijí v jinakosti a měli horší výchozí postavení. Osudový smutek Laury Palmer, která tuší, že se blíží její konec. Vybavujeme si slastné rozeznávání, že "detektivka" Městečko Twin Peaks nebude o tom, kdo je vrah, ale o čemsi univerzálnějším. Ptáme se, zda by démon zla Bob mohl vlézt i do nás a čím vším je vlastně onen černý vigvam. Někteří z nás nezapomenou na mistrovský srdceryvný pláč, který ve filmu Mulholland Drive vyvolá u hlavní postavy píseň Roye Orbisona Crying.
"Sovy nejsou tím, čím se zdají být," zní jedna z nejznámějších hlášek Davida Lynche: pod povrchem zdánlivě harmonické americké společnosti chtěl rozkrývat všechno znepokojivější, temnější a hlubší. Vlastně bral konvenční stav společnosti na psychoanalýzu, jako neproklamovaný potomek surrealistů pro ni však nacházel jedinečné obrazy. "Mezi bděním a snem se nemá dělat střih," říkal: a tak se to skutečné i vysněné ocitalo v tomtéž záběru. Působí to osvobodivě: když tento čtvrtek režisér Steven Spielberg napsal, že Lynchovy filmy obstojí ve zkoušce času, je to právě pro tenhle skvěle uskutečňovaný záměr.
"Jako by mi někdo otevřel okno někam, co jsem si předtím neuměl představit," reagoval na filmařovo úmrtí český hudebník Ventolin a mnozí bychom to asi podepsali. "Spatřoval jsem v něm záhadného a intuitivního muže, který v sobě dokázal nechat vytrysknout celý oceán kreativity. Byl v kontaktu s něčím, k čemu bychom se my ostatní rádi dostali," doplnil Kyle MacLachlan, hvězda filmového Modrého sametu i všech řad seriálu Městečko Twin Peaks.
Lynch byl ovšem také vnímaný jako laskavý, vnitřně zklidněný a podporující chlapík, viz vzpomínka herečky Naomi Watts: "Jeho moudrost, humor a láska mi přinesly zvláštní typ sebevědomí, kterým jsem do té doby neoplývala."
Na jednou stranu David Lynch opravdu vnesl experiment do mainstreamové kinematografie a můžeme se až podivovat, jak v prozaickém světě filmových producentů dokázal tolikrát vytvořit extrémní tvar: od snímku Sloní muž, za nějž roku 1980 získal první režisérskou nominaci na Oscara, až do poslední, třetí řady Twin Peaks z roku 2017 s dlouhou abstraktní scénou exploze atomové bomby, doprovázené nádhernou kakofonickou skladbou Krzysztofa Pendereckého.
Lynchova dráha ale nebyla čistě vítěznou jízdou: řadu projektů mu studia odmítla, Mulholland Drive původně zamýšlel jako seriál a výsledný film, nesnadná hádanka na rozluštění, je vlastně dopracovaný pilotní díl. Některé jeho snímky nevydělaly dost a na jeho jedinečné pověsti filmová studia neuměla či nechtěla stavět rozpočty příštích projektů. Je dobré vědět, že i tohle ovlivňuje kulturu a to, zda dílo vznikne, či nevznikne.
Hudba luskajícího prstu
David Lynch se od mládí staral o zvuk: ne z pozice hudebního skladatele, zajímal ho jako zóna přechodu mezi skutečností a imaginací. "Film, to je zvuk i obraz - opravdu padesát na padesát. Nevím, proč si někdo myslí něco jiného," říkal. Lynchova spolupráce na sound designu jeho filmů tak průběžně přetékala do nahrávek či uměleckých instalací.
Ještě vloni dokončil a vydal se zpěvačkou Chrystabell album Cellophane Memories, kde rozvíjel svůj klasický zvuk mezi psychedelií a snovým, přeludně zmutovaným popem. Prominentní hudební časopis Wire při té příležitosti věnoval Davidu Lynchovi rozsáhlý blok esejů: témata byla výtečná, vždyť režisér nechával své postavy mluvit pozpátku ve znepokojivém echu dvojnického světa za zrcadlem, psalo se tu o luskání prsty jako přechodu z jednoho světa do druhého, ale také o mýtu okolo Elvise Presleyho, který formoval postavu zpívajícího frajera v hadím saku Sailora hraného Nicolasem Cagem z filmu Zběsilost v srdci.
A můžeme být jen hrdí na důležitou českou stopu. Lynch se svým šťastně nalezeným hudebním blížencem, skladatelem Angelem Badalamentim, jezdili už od Modrého sametu natáčet část hudby k profesionálům do Fisya, slavného studia v pražské ulici Ve Smečkách. Odtud také pocházejí výtečné historky, kdy Lynch, odhodlaný dát zvuku sklepní echo, nechal snímat hudbu mikrofonem spuštěným do nitra moravského demižonu.
Režisérovo hluboké a vzrušující porozumění zvuku vyústilo v rozmanitou diskografii: natočil rafinované soundtracky, písňová alba, na nichž se i rozezpíval, spolupracoval s hvězdami jako Lykke Li nebo Trentem Reznorem. Také však v 80. letech "vymyslel" snivý, průsvitný, levitující sound pro zpěvačku Julee Cruise, která se de facto stala předobrazem postavy Laury Palmer, kolem jejíž vraždy se točí Městečko Twin Peaks.
Diskografii radikálně, ovšem logicky doplňují tituly Lynchova dvorního zvukového mistra Deana Hurleyho: éterický, ale i otřásající sound design třetí řady Twin Peaks, chvění, hvízdání, tracky s názvy jako Noční elektronický motiv nebo Sen o větru v potrubí. Hlasitá reprodukce nahrávky udělá z vašeho bytu místo, kde se může stát cokoliv.
Hurley sdílí režisérův postoj přímo v názvu alba Philosophy of Beyond, Filozofie pozadí. Ptá se spolu s Lynchem: "Co leží mimo fyzickou realitu? Mimo intelekt a systém pěti smyslů? Co s tím mají společného popisy zážitků blízkých smrti, setkání s mimozemšťany, psychedelika, astrální projekce, dokonce i mrtvice - a proč se zdá, že to všechno sdílí základní architekturu popisu?"
Chytit velkou rybu
Pozornost vůči skutečnosti i možnostem fantazie nebyla u Davida Lynche výsledkem jen tak nějaké náhody. Celý dospělý život se věnoval transcendentální meditaci - dokonce ten termín rozšířil mezi své příznivce, kteří mnohdy váhali, co to v praxi vlastně je. Lynch odpověděl v také česky vydaných knihách Velká ryba nebo memoárovém Místu snění: vlastně se prozaicky chtěl dostat ve svém vnímání "do hlubiny", kde lze chytit větší ryby, zásadnější myšlenky.
"Ráno a večer medituji, pokaždé půl hodiny. Život bez meditace si neumím představit. Nikdy a nikde jsem své sezení nevynechal. Dělám to každý den už mnoho let. Čistí to nervový systém, což je nástroj našeho vědomí. Kousek po kousíčku začne člověk chápat a mnohé si uvědomovat. Špatné věci se vás tolik nedotýkají a úspěch vás tolik nepohltí. Protože úspěch může být nebezpečnější než neúspěch," uvedl. V roce 2005 založil nadaci, která transcendentální meditaci pěstuje a podporuje.
Vidět svět lynchovsky
Odchody osobností jako Davida Bowieho, Lou Reeda nebo Davida Lynche, které se dotkly mnoha fanoušků po celém světě, spojují: lidé na všech kontinentech teď myslí na Lynche a své proměňující zážitky či hluboké pocity, na to, že jim rozšířil možnosti, jak se dívat na svět a umění. Autor tohoto textu si vybavuje, že když poprvé viděl Zběsilost v srdci v dávno zrušeném pražském kině Slavie, pod plátnem, na němž zuřila extrémní road movie Sailora a Luly, chodila kočka a v tlamě přenášela svá koťata. Je to vzpomínka v čemsi "lynchovská", jak zní adjektivum, které se záhy ujalo v mnoha světových jazycích.
Zůstává tu s námi dál, už proto, že do jeho světa se můžeme vracet jako do obrazů společného podvědomí - a pořád zjišťovat, co jsme dosud přehlédli nebo si vykládali jinak. Jak nyní napsal básník Petr Hruška: "Tak on už s jistotou ví, kdo zabil Lauru Palmerovou a co říkalo poleno… Zítra všichni povinně třešňový koláč."