Hodně návštěvníků už sledovalo bývalého "zepelína" se zabalenými batohy a složenými stany na zádech, ale nijak nebránilo v ovacích.

Robert Plant se totiž svou pětičlennou kapelou předvedl výtečně. A sám byl show evidentně nadšený, v bílém triku a s bradkou tančil, přitleskával a vůbec se bavil. Děkoval Ostravě a organizátorům, říkal, že publikum je skvělé, že Salif Keita byl skvělý a jak je rád, že je na takovém "wonderful place".

Hudba, kterou nabídnul, byla tím nejlepším skvělým závěrem world music festivalu. Je založená na rocku, ale natolik ovlivněná etnickou hudbou, až to některým staromilcům může připadat kacířské. Někdy se hraje podle rockových pravidel, jindy se vrací k anglickému folku, ale vždycky je potřeba vnímat každý tón.

Protože najednou zjistíte, že tohle kytarové sólo je zahráno v arabské melodické tónině, přestože začínalo naprosto klasicky - nebo že v půlce klasického zeppelinského songu zpívá Plant naprosto něco jiného.

Hrálo se z poslední desky Mighty Rearranger, připomněla se Plantova předchozí sólová tvorba (píseň 29 Palms) a samozřejmě i ti Led Zeppelin. Bron-Y-Aur, Gallows Pole a hlavně závěrečná písňová imprese založená na jednom z jejich největších hitů, rockové hymně Whole Lotta Love. Skvělé, gradující a objevné.

Když jsem se tak pomalu proplétal davem návštěvníků, kteří letos naposledy přecházeli Ostravici (díky bohu, to přesouvání mi chybět nebude), přemýšlel jsem, koho bych tady rád viděl příští rok. Tipy si nechám pro sebe, stejně jako ty, které padaly od ostatních. Protože na tom vlastně tak úplně nezáleží.

Colours of Ostrava staly jménem a symbolem samy o sobě. Teď už se sem nejezdí jen na konkrétní jména, ale na festival. A zaslouženě. Letošní, asi nejvydařenější ročník, to potvrdil.

Takže se loučím, omlouvám za chyby i neschopnost být všude a možná zase za rok. Já v Ostravě rozhodně budu, co Vy?

Neděle 23. července  20:20 - Víc koncertů ve stejný čas, to je věčný rébus letních festivalů. Ale u tak velkých přehlídek, jako jsou i ostravské Colours, to jinak nejde.

Před pár desítkami minut to ovšem bohužel odnesla skupina Woven Hand: kryla se s populárními Monkey Bussines, které sledovala většina návštěvníků.

Ale ti, kteří na Woven Hand zůstali, určitě nelitovali. Temná hudba s ozvěnami blues a country, křesťanské texty a charismatický zpěvák David E. Edwards to všechno udělalo z koncertu malou událost. Pravda, tahle alternativní hudba není úplně pro masy, ale na Colours určitě patří - v první řadě pod pódiem byla ředitelka festivalu Zlata Holušová.

Mezitím už na hlavní scéně začínal Cheikh Lo. Jedna z velkých hvězd africké hudby nabídla trochu jinou podívanou než včera Salif Keita. Pomalejší, jemnější písně, které ale v závěru vrcholily rytmickými explozemi. Hezké, ale mě bylo Keitovo vystoupení bližší.

A zpátky na Barvy, kde začíná saharská zpěvačka Mariem Hassam, poslední vystoupení na tomhle pódiu v letošním ročníku. Kdo zná oblíbené Tinariwen, hned ví, o co jde. Ostré tóny elektrických kytar, tepající rytmický doprovod a temné bluesové melodie, všechno evokuje drsnou poušť. Ale díky okouzlujícímu hlasu ty písně vyzněly veskrze pozitivně.

Právě Mariem Hassam byla mezi těmi, kteří Roberta Planta ovlivnili natolik, že proměnil tvář své hudby. Je tedy symbolické, že právě ona ukončí své vystoupení těsně před tím, než hlavní hvězda festivalu začne hrát.

Tak jdu. Možná stihnu ještě konec jejího koncertu a pak hurá na pana Zepelína...

Neděle 23. července 19:20 -  Procházel jsem publikem ve snaze zjistit jeho dojmy z festivalu a tak vůbec; reakce byly naprosto různé.

Někteří hned a rezolutně odmítli, nechtějí prý si kazit den. Jiní by zase mluvit chtěli, ale buď to nešlo publikovat, nebo jim nebylo rozumět. Tedy to byla jedna výjimka, ostatně jak pořadatelé, tak účinkující si "střízlivost" publika nemohli vynachválit. Nicméně včera se prodalo 70 000 piv, slušné číslo.

Pak jsem oslovil chlapíka, který seděl stranou od ostatních. Nejdřív ochotně odsouhlasil krátké interview, ale po první otázce na jeho jméno mi sdělil, že je od kriminálky a monitoruje festivalové dění. Byl milý, jenže jméno ani fotka se  samozřejmě nekonaly.

Jaromír z Opavy tu je od včerejška a prý ho nic nijak zvlášť neoslovilo. Snad jen skupina Děsně fajn, která včera hrála na Hradě. Dnes šel na Priessnitz, kteří ho nebavili a těší se na Roberta Planta. Pak se ptal, jestli není tahle anketa nějaký vtip, a když zjistil, že ne, sdělil mi, že on je vlastně frontmanem skupiny Děsně fajn. Nemám já smůlu? Nicméně zapózoval velmi ochotně.

Větší štěstí na standardního návštěvníka jsem měl u Tomáše z Prahy, který je tady už potřetí. Nejdříve zkoušel spát v kempu, ale odtamtud ho vyhnalo vedro, tak nakonec sehnal bydlení mimo Ostravu.

Rozhodně přijede znova, všechno tady funguje a letos se mu nejvíc líbil Michal Prokop, Divadlo Sklep a Gogol Bordello. Rád by tu viděl znovu viděl Rachid Tahu a jako každý rok Monkey Bussines.

Potřetí tu jsou i Eva s Michalem. Už od pátku, jenže  jsou místní, takže kemp řešit nemusí, přespávají doma. Mají radost, že festival je a funguje, každý rok je prý lepší a lepší. Chodí sem hlavně kvůli atmosféře, snaží se toho stihnout co nejvíc, ale konkrétní jméno je nenapadá. Michal se těší na Planta, ale je trochu smutný že Eva už musí pryč. Věříme.

Poslední respondent - maminka Iveta s malým Michalem. Iveta sem chodí každý rok a jako snad všichni opakuje, že každý rok je to lepší. Odpoledne šli na Priessnitz, což se prý dětem  - připojil se manžel s druhým potomkem - velmi líbilo.

Na dotaz, zda jí jako místní něco na festivalu vadí, říká:  "Rozhodně ne. Jsme moc rádi, že festival v Ostravě máme a čím víc lidí tady je, tím je to lepší."  Jinak je prý v Ostravě o víkendu hrozná nuda. S manželem dorazí i na Planta. Ale už bez dětí.

Neděle 23. července 17:00 -  Chyby se množí. Stephana Micuse jsem nafotit nestihl, navíc jsem z Katedrály Božského spasitele udělal Kostel. Tímto se tedy omlouvám pořadatelům, umělci, Vám i Spasiteli. Ale jinak to byl zajímavý meditativní koncert - s neobvyklými nástroji použitými neobvyklým způsobem.

Pořadatelé uspořádali poslední tiskovou konferenci. Všichni byli usměvaví, pozitivně naladění a děkovali publiku. Ředitelka Zlata Holušová prohlásila, že všichni vystupující, se kterými mluvila, z něj byli nadšení. Právem - tak tolerantní a přívětivé obecenstvo má jen málo akcí, nejspíš nejen v České republice.

Zatím na letošní Colours of Ostrava dorazilo rekordních 13 500 návštěvníků a s některými z nich také děti; těch bylo opáskováno 800. Akreditovalo se dalších 3500 neplatících tedy technický personál, catering, V.I.P. hosté a novináři.

Asi nejvíc lidí vidělo včera koncert Salifa Keity; tančilo jich tam prý víc než deset tisíc. Ještě víc ale Holušová ocenila, že díky Keitovi se podle ní definitivně podařilo prorazit pomyslnou bariéru mezi africkou hudbou a českým publikem. Titul největší přehlídka world music ve třední Evropě asi není nadnesený...

Od tří pak hráli na hlavní scéně Priessnitz. Nezklamali, jen jejich posmutnělému rocku sluší více tma než horké slunce. Jaromír Švejdík měl na sobě tričko Pixies.

Na Barvách hrála španělská reggae skupina Caňaman. K počasí, které festival provází, se naopak tahle hudba určitě hodí, ale jinak nic moc.

Neděle 23. července, 13:00 - Nastal den poslední. Po včerejší dlouhé noci je pořád v areálu jen zlomek z velkého množství diváků, kteří na letošní ročník dorazili.

Někteří odpočívají, jiní se toulají po městě a hodně jich nejspíš vyspává. A tak stejně jako já neviděli první skupinu posledního dne, pardubickou Vypsanou fixu. Ano, zaspal jsem. Vzbudil jsem se přesně v ten moment, kdy měli začít. A to jsem ani včera nebyl ve Stodolní...

Právě teď na velkém pódiu trénují a rozehřívají se bří Homolové se svým Wohnoutem, na Barvách se rozmlouvá tibetský buddhistický mnich Lama Gelek, chystající se na své vystoupení.

Na hradě čeká několik desítek diváků na keňského kouzelníka Charlese Nkurunziza a Tent se pro dnešní den změnil ve scénu věnovanou vydavatelství Indies; vystoupí tu Fru Fru, Swordfishtrombones nebo Koa.

Ale taky se už pomalu začíná uklízet, ze dvanácti scén jich na dnešní den zbylo šest. Například z Global Station už je jen kostra.

Takže teď do Kostela Božského spasitele nafotit zvukovou zkoušku německého multiinstrumentalisty Stephana Minuse, a pak už to půjde zase ráz na ráz. Ve dvě tiskovka s pořadateli, pak Priessnitz, Monkey Bussines, španělští Caňaman ... až k tomu Plantovi.

Sobota 22. července, 02:10 -  Třetí den festivalu pomalu končí. Přední část areálu už je téměř liduprázdná.

Poslední dychtivci tančí ve stanu Olmecy, většina statečných pozůstalých se ale sešla na koncertě australských hiphoperů Resin' Dogs na hlavní scéně. A v Tentu skáčou The Chancers. Pražskobritský ska orchestr se snaží vyždímat z pár desítek přítomných poslední zbytky entusiasmu a energie. Úspěšně, zdá se.

Oba koncerty jsem spíš prolétl, ale ještě před tím mě docela zaujal Mojmir Novaković se skupinou Kries. Mix chorvatských tradičních písní a elektronických podkladů spolu se samply ženského zpěvu byl rozhodně zajímavý. Plus jejich lidové nástroje a kroje.

 

Ale teď už je vážně pozdě a já si pletu klávesy víc než obvykle. Navíc zítra bude na Colours Music Stage vyhrávat Vypsaná fixa už od půl dvanácté - a vůbec toho bude zase hodně. Přijedou Priessnitz, Monkey Bussines, saharská zpěvačka Mariem Hassam nebo hypnotičtí Woven Hand z USA.

Zahraje také senegalský zpěvák a kytarista Cheikh Lo a hned po něm přijde na řadu největší hvězda pátého ročníku Colours of Ostrava. Bývalý hlas slavných Led Zeppelin Robert Plant a jeho skupina Strange Sensation svoji show odstartují v devět večer.

Sobota 22. července, 0:50 - Takřka dvacetiminutové zpoždění nikomu to nevadilo. Protože koncert Salifa Keity byl z těch, na které se nezapomíná.

Keita je král; rodem po předcích i vznešeností a energií své hudby. A neuvěřitelně silná osobnost. Pocítit to musel snad každý z publika, i když stál několik desítek metrů od pódia. Svou družinu má perfektně secvičenou, hudebníci reagují na sebemenší pohyb ruky. Ale hlavně má naprosto nezaměnitelný hlas. Právě jím dokáže ovládat davy a tady se to potvrdilo téměř okamžitě.

 

Divoká, ale pečlivě řízená rytmická hudba, někdy čistě africká, jindy blížící se funku a občas podobná té, co kdysi dělal Jimi Hendrix. Fantastické nasazení, ječivé výkřiky, které střídá snad až bluesový chraplavý projev, uhrančivé charisma. Tak by se snad dalo popsat, jak Salif Keita na pódiu působí.

Ale to jsou jen slova. Pocity, které si lze odnést z živého setkání, jsou mnohem silnější. Od strhující rytmické hudby nohy samy tančí ještě dlouho poté, obraz živelného pětapadesátiletého muže rázujícího téměř neustále po pódiu si budou všichni pamatovat velmi dlouho.

Občas se zastavil, to když se mu zalíbil nějaký muzikantský špílec; jednou si před basistou dokonce kleknul a divokým tancem na kolenou ho nutil k ještě větší exhibici, jindy jen tak kýval hlavou.

Pak se zase nechal strhnout k tanci, který svou zběsilostí připomněl předešlý koncert Gogol Bordello. Byla to úžasná hodina a půl, během které zazněly většinou písně z jeho posledních dvou alb.

Když jsem procházel kolem Barev do press centra, Lenka Dusilová zrovna na kolenou týrala kytaru a upozorňovala kameramana, že má taky zabírat někoho jiného než ji.

Přede mnou je ještě několik koncertů, tak rychle něco sníst a zpátky do akce. Ale obávám se, že zážitky z Gogol Bordello a hlavně Salifa Keity jen těžko něco překoná...

Sobota 22. července, 21:30 - Francouzský kytarista Thierry "Titi" Robin hraje úchvatnou směs flamenca a latinskoamerických stylů se špetkou arabského feelingu.

 

Střídal kytaru s loutnou a arabským strunným nástrojem zvaným oud. Ale s doprovodem akordeonu, basy a perkusí z toho pokaždé vzešla řádně žhavá hudba. Jen škoda, že začal se zpožděním, pak rychle razím na hlavní scénu, abych stihl první i tři písně Gogol Bordello, u kterých se smí fotografovat.

Byl to mazec, respektive ještě je, právě teď končí. Gogol Bordello jsou těžko zařaditelný patvar, který míchá tradiční ruské a cikánské motivy, ska, dub i punk.

 

A právě punková energie Vás napadne jako první, když sledujete frontmana Eugena Hütze a jeho ansámbl na pódiu. Rachot, běsnění muzikantů a principála zvlášť, nekontrolovatelné výpady tanečnic. Mají na zádech připnuté valchy, aby si ně Hütz mohl zahrát mikrofonem.

Mezi veskrze černě oděnými muzikanty různých národností od Rusů po Izraelce vypadá excentrický polonahý zpěvák s červenou sukýnkou s přehršlí cingrlátek i tepláky stejné barvy jako démon.

A stejně tak se ukrajinský emigrant z New Yorku chová. Válí se, plive, polévá se pivem, skáče a zpívá chraplavým hlasem jako o život. Think locally, fuck globally. Jejich heslo se možná na festival world music tak úplně nehodí, ale kapele to je nejspíš jedno a divákům nakonec taky.

 

Hütz tvrdí, že jejich hudba je kulturní a politická satira, ale na  jejich vystoupení se dá dělat jediné. Taky se polít se pivem, skákat, co to jde, a zběsile kývat hlavou. Party! křičel Hütz během koncertu. A věděl o čem mluví.

Teď se už všichni těší na Salifa Keitu, který má nelehkou úlohu - vystoupit po tomhle punkovém kabaretu. Ale právě v tom je kouzlo festivalů. Jeden koncert skončil a hned následuje jiný, naprosto odlišný. Zatím to ovšem vypadá na malé zpoždění.

Sobota 22. července,  18:30 - Aneta Langerová byla taková jako vždycky. Milá a sympatická, hrála před spoustou lidí. Jenom ten repertoár. Ale přední řady obsadili nejmladší z letošního publika a ti děkovali o sto šest.

V Tentu hrála skupina 27 z Bostonu, vůbec ne špatný post rock s noiseovými kořeny. Pak už jsem se zařadil mezi zástupy lidí, kteří pořád pendlují přes Ostravici, a vydal se na Barvy na francouzsko-indické Senses. Bylo by zajímavé spočítat, kolik lidí přes tenhle most přejde za celý festival, když tak putují mezi výstavištěm Černá louka a Slezskoostravským hradem.

A to už vůbec nemluvím o tom, že další scény jsou úplně mimo tenhle dvojareál, třeba ve Stodolní  - a celkem je tu letos rekordních dvanáct pódií, klasických i stanů.

Někteří návštěvníci tak berou festival jako sport a snaží se toho stihnout co nejvíc. Jiní zase v klidu odpočívají, nasávají atmosféru a těší se jen na hvězdy, kvůli kterým přijeli. Jako Petr s Karolínou z Prahy: "Přijeli jsme hlavně kvůli Gogol Bordello, i když toho samozřejmě chceme vidět víc."

Senses byl celkem příjemný, ale dnes už obvyklý konglomerát tradiční indické hudby s taneční scénou. Nic objevného, ale tahle hudba na paletu ostravského world festivalu určitě patří.

Na Global Station řádila Yumi Tuniko se svou partou Papaya Paranoia. Elektro rachot, ječivý zpěv a hlavně zase hlava na hlavě. Jak to tady bude vypadat za hodinu, až tu bude hrát Khoiba.

Jinak pořád přijíždějí další lidé. Rekord z minulého ročníku je už od včerejška překonán, ale kapacita podle pořadatelů rozhodně vyčerpána není. 

Sobota 22. července, 16:10 - Cestou na Selfbrush jsem bohužel musel projít kolem Colours Music Stage, takže se nedalo uniknout skupině Temperamento a jejich děsivé verzi písně Canción del Mariachi z filmu Desperado. Hoši, hoši, máte to zapotřebí?

Vašek Havelka a.k.a. Selfbrush nabídl v Tentu několika desítkám posedávajících naprosto jiný zážitek. Křehké, ale důrazné melodie, skvělý zpěv a skromné vystupování. Takhle dohromady se to sejde málokdy. Říkejte tomu nu folk, urban folk nebo jak chcete, ale rozhodně se něj někdy běžte podívat. Místo vytleskávaného přídavku rozdal mezi publikum několik CD. Má za ušima...

Chvilku po něm začínala na Colours kopřivnická skupina Nierika. Příjemné popové písničky zahrané s velkým entusiasmem. Snad by si zasloužili lepší čas, a tudíž i víc publika, ale konkurence na festivalu je obrovská.

Před čekáním na divadlo Sklep jsem se sice stihl naobědvat, ale kvůli tomu také přišel o možnost vidět něco dalšího. Na nádvoří Moravskoslezského hradu bylo pěkně plno. Vyslechl jsem Moniku Načevu a její úvodní country song, a pak zase hurá na Barvy, kde zahajovala francouzská skupina Sergent Pépére. Zábavný šraml ve středověkých kostýmech s divokou gestikulací hudebníků. Trochu ska, hodně šansonu a Marseillaisa dohromady.

Sobota 22. července, 12:50 - Včera jsem zase musel do Stodolní, přijeli kamarádi. Naštěstí to nebylo nijak zásadní, ostatně po přemíře zážitků a parnu trochu chyběla energie.

Brány festivalu se otevřely v jedenáct a už areál zvolna ožívá. Je vidět, že se uklízelo, zásobovači přivezli nové šunkové kýty a klobásy. Samozřejmě taky vody, limonády a hlavně desítky pivních sudů.

Už teď je vedro, a tak se valná většina návštěvníků snaží najít alespoň kousek stínu. Někteří dokonce využili blízké Ostravice, kterou je třeba při přechodu mezi dvěma částmi areálu přejít, a vkročili do jejího proudu. Když jsem je fotil, začal jsem závidět.

Otevřelo se další pódium, Dětská scéna. Mezi návštěvníky procházejí andělé od jisté pojišťovny - její soutěž o nové páry seznámivší se na festivalu bude vyhlášena zítra.

Za pár desítek minut přijede Aneta Langerová a přiveze další Spoustu andělů, k tomu možná i písničky ze slibovaného nového alba.

Na Barvách právě hraje místní veselá skupina se skromným názvem Úspěch, na Colours Music Stage už začali Temperamento a v Tentu Psychonaut. Právě tam za chvíli začne mladý frajer, který si říká Selfbrush, a se svými křehkými písněmi slaví úspěch až v Itálii. Tak ho půjdeme omrknout... 

Sobota 22. července, 2:00 - Tak skončil první den. Publikum postupně řídlo, ale nově příchozí se stany a napěchovanými krosnami na zádech se pohybovali areálem ještě dlouho po půlnoci.

Rozhovor s Michalem Prokopem se nakonec nekonal, ale nevadí. Snad vyjde jiný.

Sunshine byli řádně našlapaní, alespoň tedy těch prvních pár songů, které jsem měl možnost vidět. Věci z posledního alba zahráli opět jinak, to už se stalo dobrým zvykem, ale zase parádně.

Jenže The Nihilists mám radši, tak jsem pospíchal na ně. Nepočítal jsem ovšem s davem, který se valil z Colours stage po koncertě Support Lesbiens. Těch bylo. Snad mi někdo někdy vysvětlí, co je na téhle skupině zajímavého

Nihilisti jsou výborní snad vždycky, ale včera byli možná ještě lepší. Celkem se hodila vykasaná plachta Tentu, protože jinak by minimálně polovina lidí, co na ně přišla, neviděla vůbec nic. Hity z prvního alba střídaly ty budoucí. Koncem září bude v Praze release party nové desky. Nenechte si je ujít

Hank po koncertě říkal, že na scéně bylo snad padesát stupňů. Věřím. Protože jsem neodešel z Nihilistů, Oojami z Anglie mi unikli. Omlouvám se, ale všechno stihnout nejde.

Dnes se začíná před polednem a končí ve tři ráno. Slušná porce. Zahrají a zazpívají Selfbrush, Aneta Langerová, Gulo Čar, Papaya Paranoia a mnoho a mnoho dalších. Hlavní pozornost bude upřena na divoké punkery Gogol Bordello a po nich už přijde král Salif Keita se svou rytmickou družinou.

Budu u toho.

Pátek 21. července, 23:05 - Sprcha byla úžasná; škoda že nemám čas se takhle osvěžovat častěji - ale to bych nic neviděl a Vy se nic nedočetli. Takže nanovo...

Britská skupina Delirious? překvapila. Já ji před festivalem neznal a mám pocit, že takových nás bylo rozhodně víc. Ale vidět je živě je vážně zážitek. Stylově sice celkem standardní stadiónový rock, nicméně zahraný s úžasným nasazením a radostí.

Zpěvák Martin Smith si publikum hned na začátku omotal kolem prstu, a tak dlouho se naparoval na hraně koridoru, až nakonec mezi lidi skočil. Bodyguard ho pak chytil do náruče a pěkně ho posadil tam, kam patří, tedy na pódium. Nic objevného, ale milý koncert s několika dokonalými hity. Naučili se to od U2 velmi dobře.

Při přechodu na Barvy bylo slyšet, že si Skyline udělali na scéně Global Station pořádný mejdan. A taky že jo. Lidí tam bylo tolik, že se jich do ohraničeného prostoru spousta nevešla. Ale co, tancovalo se i před vchodem.

Michal Prokop se svými Framus Five právě teď dohrává svou velkou show. Ta hodinka, kterou jsem z koncertu viděl, byla skvělá. Publikum z valné části rozhodně netvořili lidé, kteří by si mohli pamatovat Kolej Yesterday, Až si pro mě přijdou nebo Bitvu o Karlův most, kterými zahajoval, ale vůbec to nevadilo.

Tleskalo se, pan Prokop se šklebil, ukláněl a děkoval. I my děkujeme, bylo to báječné. Dokonce byl i ohňostroj. Možná na jeho počest, rozhodně by si to zasloužil. Snad vyjde slibovaný rozhovor, na který musím teď hned běžet...

Pátek 21.července, 20:00 - Ze Southpaw jsem stihnul posledních patnáct minut, ale bylo to velmi osvěžující. Gregory a jeho gym boys působí velmi upřímným dojmem, na nic si nehrají.

Prostě hrajeme pop, vypadáme jako pop, tak asi budeme pop. No a co? Do rytmu si kýval i jeden z šéfů vydavatelství Indies Milan Palouš, zvuk ladil Šmity z Roe-deer.

Ale rychle na Barvy, na Gipsyho. To byla radost a tanec. Texty o Praze a životě (We are gipsys, don't fuck with us) se mísily s eklektickou muzikou, ve které najdete tango, hip hop, tradiční romské rytmy a bůh ví co dalšího.

Taky jsme se dozvěděli : "Tady jste sakra na muzice, od přemýšlení máte knihovny nebo hajzly, tak sebou koukejte hnout..."  Gipsy to s publikem umí :-)

A The Frames? Skvělí. Hybná i něžná folkrocková hudba, v nejvypjatějších pasážích podávaná s až punkovou energii. Zpěvák Glen Hansard se evidentně dobře bavil, stejně tak početné publikum, zvlášť když se pokoušel mluvit česky. I já se bavil, přestože mě dostala vosa, mrcha jedna.

Indy a Wich z nejasných důvodů v Tentu nevystoupili a Macháčkův Mig 21 na Barvách přistál, zrovna když jsem kolem tohohle pódia procházel. Tak jsem ho vyfotil, kluka jednoho. A teď se jdu s dovolením vysprchovat...

Pátek 21. července, 17:10 - A je to tady. Před necelou hodinou se otevřely festivalové brány a diváci se začali trousit dovnitř. Konečně jsem si mohl projít celý areál a prohlédnout si jednotlivé scény. Vypadá to dobře, oproti předchozímu roku spoustu zlepšení a vyladění. Stánků s pivem a dalšími, méně důležitými nápoji je také dost.

Původně jsem to chtěl vydržet až do večera, ale vedro je takové, že nebylo na výběr. Prostě jsem si jedno dal. Kolega kameraman sice říkal něco o pití v pracovní době, jenže to prostě nešlo.

Na hlavní scéně právě ladili Southpaw, teď už tedy nejspíš duní. Na scéně zvané Barvy zahříval smyčec Vojta Lavička a rozmlouval se Gipsy. Což znamená že se blíží koncert jejich projektu Gipsy.cz, zahajovací vystoupení druhého dne na této scéně.

A já vyrážím zase dál: snad stihnu kousek těch Southpaw, Gipsyho si taky ujít nenechám. Mrknu i do Tentu, který před pátou ještě zel prázdnotou, stejně jako většina pivních stanovišť.

Od Colours Stage a Tentu to do press centra trvá přes deset minut, jsem zvědav, kolikrát to za ty tři dny ujdu. Tak zase za pár hodin, přátelé...

Pátek 21. července, 14:00 - Je pátek - první opravdový den festivalu. Pořadatelé pilují poslední drobnosti a po čtvrté hodině otevírají brány pro všechny návštěvníky. Dnes je na programu víc než třicet koncertů, deset DJs´, divadla - a samozřejmě také hudební filmy a videoklipy v kavárně MOFFOM.

Z toho vyplývá, že všechno prostě stihnout nelze. Celý program druhého dne festivalu začne v pět hodin vystoupením pražských Southpaw na hlavní Colours Music Stage. Po nich uvidíme rockery The Frames, hiphopovou partu Indy a Wich, rozesmáté Mig 21 nebo zadumané OTK.

Jinak včera to bylo ve Stodolní fajn. Žádné závratné davy, lidí tak akorát. Johannu z Värttinä jsem tam bohužel nepotkal, zato jsem dal v Berniheo pubu drink a řeč s basistou kapely Hannuem - říkal mi, že je festivalem a jeho publikem úplně nadšený. Litoval jenom toho, že nemůže v Ostravě zůstat déle. Dost se taky divil, že ti samí lidé přišli jak na jejich dubnový koncert v Akropoli, tak sem. Inu, to nezná české hudební fanoušky, kteří by za svojí vytouženou kapelou jeli klidně i dál.

To byla poklona, vážení! Jdu nafotit pár snímků a obhlídnout, zda bylo posíleno cateringové zabezpečení. Ty fronty včera byly nemilé a slunce pálí a pálí...

Čtvrtek 20. července, 23.15 - První den festivalu je otevřena jen jedna část areálu - scéna Barvy na výstavišti Černá louka. Prostor pro diváky je ohraničen občerstvením, kterému vévodí dva velké stany s pivem. Jmenují se po slezském hromovládci a ti, kdo v 80. letech poslouchali místní skupinu Citron, už jistě vědí.

Voní tu pečená masa všech druhů, najít se dají i slovenské halušky, italská pizza a hodně tvarů mezinárodních klobás. Uzená kýta byla skvělá a zpříjemnila čtvrthodinovou frontu na pivo.

Ano, trochu se tu čeká - na první den je účast vskutku úctyhodná, hrubým odhadem několik tisíc hudby dychtivých fanoušků. Ti se dnešní hvězdy dočkali ve čtvrt na deset. Šestice doprovodných hudebníků se postavila na praktikábl v zadní části pódia a na scénu vtrhlo trio Amazonek ze severu - finská Värttinä.

Z jejich vokálů jde občas vskutku strach, síla trojhlasu neochabla ani při neúčasti těhotné zpěvačky Mari Kaasinen.

Tu na Colours of Ostrava zastoupila velká osobnost finské hudby Aija Puurtinen, a to dokonale. Ryčné finské lidovky roztančily publikum a emotivní hlasy zpěvaček působily při západu slunce až magicky. Finky rozpoutaly pořádný uragán, rejdily po pódiu v divokých tancích a nejlépe to snad vyjádřil jeden chlapík za mnou: "Koukni na ty baby, to je nářez a to ani na kytary nehrajů!". Kiitaas Värttinä!

Koncert právě teď doznívá a publikum se rozchází. Ale nekončí se, to ne. Festival teprve začíná a Stodolní čeká. Nejspíš půjdu do té pověstné ulice nakouknout také. Nejradši bych s sebou vzal jednu z těch tří, Johannu Virtanen, a pozval jí na kafe, ale nejspíš to nevyjde. To jen tak na okraj...

Zítra festival vypukne naplno. Otevřou se ostatní scény a na diváky čeká rockový den. Hlavními hvězdami budou nejspíš The Frames z Irska a angličtí Delirious? - zahrají také Michal Prokop, Sunshine nebo The Nihilists. Poslední dvě skupiny startují ve stejný čas. Sakra, už to začíná...

Čtvrtek 20. července, 19.55 -  Pátý ročník hudebního festivalu Colours of Ostrava je od čtvrt na osm oficiálně zahájen. Ředitelka festivalu Zlata Holušová si na to připila na pódiu šampaňským a lidé z publika na ní volali, jak jí mají rádi. Není divu, Colours of Ostrava za tu dobu, co existuje, vyrostl do krásy i velikosti.

Letošní ročník je rozprostřen do čtyř dnů na dvanáct pódií; dnešek je jakýmsi krátkým tréninkem před maratónem, který všechny návštěvníky a pořadatele až do neděle čeká.

Kuličky štěstí hrály v šest hodin odpoledne, ale bohužel jsem přišel až na konec jejich vystoupení. Musel jsem ze sebe dostat všechny ty pachy cesty, přestože Pendolino je výjimečně čisté.

Teď už téměř zaplněná Černá louka skáče při vystoupení skupiny Chinaski, která zahájila trefně skladbou První signální a jistě na pódiu nazvaném Barvy předvede celou paletu svých hitů. Vedoucí už byl, ale po něm mě odvolala práce. Všichni se těší na finské divoženky ze skupiny Värttinä a já jdu rychle něco zhltnout, abych se na ně náležitě připravil.