Ovo v portugalštině znamená vejce, které v téměř dvou a půl hodinovém představení symbolizuje zrození. Zároveň tvoří pomyslný střed, kolem nějž se rozvíjí jednoduchý příběh. Ve zkratce: modrý brouk jménem Cizinec a jedna ze tří hlavních postav dotáhne na pódium obří vejce, v hemžení hmyzí říše o něj ale rychle přijde. Když se ho snaží dostat zpět, zamiluje se do Berušky. Nakonec se musí rozhodnout mezi ní a vejcem.
V Ovo mluví jen tři protagonisté, vedle Cizince a Berušky je zde ještě Master Flipo, nejstarší z hmyzí říše, principál připomínající pomyslného Brouka Pytlíka v adaptaci dle žánru cyberpunk.
Jejich řečí je hmyzí esperanto, zvučné švitoření výjimečně prokládané slovy připomínajícími angličtinu. Divák tak musí odezírat děj spíš z kmitání hmyzu po hale, která je pro účely projektu zmenšena přibližně na polovinu. Běžně má O2 arena kapacitu až 20 tisíc lidí. Nyní hlediště obepíná kruhovou scénu, takže hala skutečně působí jako obří šapitó.
Příběh funguje spíše jako berlička oddělující akrobatické kusy, jež hrají prim v moderním cirkusu. Tato umělecká forma se vyvinula koncem 20. století a Cirque du Soleil je jedním ze souborů, který ji pomáhal definovat. Začali v 80. letech jako parta kočovných umělců bavících kolemjdoucí v ulicích kanadských měst Montréal a Quebec. Dnes platí za globální zábavní firmu. Divákům zprostředkovává zážitky podobné těm při sledování výrazně vizuálních filmů typu Avatara.
V jejich představeních zásadně nevystupují zvířata. Akrobati, artisté a tanečníci posouvají možnosti lidského těla, předvádějí důmyslná, synchronizovaná čísla, při nichž se často skutečně tají dech. Jako když si teď v O2 areně artisté přehazují kolegyně z hrazdy na hrazdu vysoko nad zemí. I když jedna spadne do záchranné sítě a rychle vyleze po žebříku zpět, celé to působí jako zamýšlené připomenutí faktu, že lidské tělo není dokonalý stroj. S pádem je synchronizovaná dokonce i hudba.
"Tvrdě trénují, nebo jdou domů," popsal vrchní trenér souboru Alexandre Pikhienko deníku Washington Post v roce 2010 každodenní rutinu, díky níž jsou artisté schopni elegantně kroutit svá těla do nelidských poloh.
Při sólovém čísle brouka Zlatohlávka v O2 areně se skutečně zdá, jako by jeho představitel nebyl z masa a kostí. A pocit se v průběhu večera vrací. Působivá je proměna artisty v motýla, když se zmítá v bílém kokonu asi deset metrů nad pódiem.
Ve finále suita zelených brouků skáče z vysoké horolezecké zdi do trampolín a zpět. Divák má pocit, že popírají gravitaci. Jakmile začnou skákat nahoru a dolů synchronizovaně v šesti lidech najednou, výjev působí jako optický klam nebo digitální efekty hollywoodských filmů. Každé číslo si vyslouží potlesk haly, ke konci nabírá na síle.
Představení doprovází původní a povětšinou instrumentální písně. Žánrově oscilují od latinskoamerických rytmů přes funk až po tvrdý rock. Chvílemi zazní folklor s nádechem jižní Evropy nebo klasická hudba. Většina zvuků hraje z předtáček, což lehce evokuje prefabrikát. Jakmile do několika čísel vstoupí zpěvačka nebo hráči na housle a akordeon, nálada se hned promění. Škoda, že v hale není živá kapela.
Řezavý zvuk rádoby zběsilých kytarových sól je až otravný, zůstává záhadou, proč by brouci měli sólovat po vzoru amerického virtuosa Joea Satrianiho. Nejlépe představení funguje v rytmu šansonu nebo za zvuků klasické hudby, povedou se ale také výlety do popu.
Cirque du Soleil je v první řadě totiž cirkus, nemá ambice být velkým uměním. Produkuje masovou zábavu, snaží se oslovit všechny bez rozdílu věku. Tradici cirkusu připomene hlavně číslo umělce, který žongluje s třemi diaboly najednou.
Mezi nejzábavnější momenty patří interakce s publikem, hlavní postavy občas zapojí nicnetušícího diváka do děje. Pobavit dokážou ale také obyčejné klaunské výstupy Mastera Flipa.
Těch přibližně osm desítek lidí na pódiu zasvětilo celý život cizelování vlastní síly a flexibility. Jsou zvyklí dřít, v Praze teď většinou hrají dvě představení denně. Jenže svaly a šlachy nejsou všechno.
Ovo v rámci nového cirkusu představuje spíš rutinu, možná i proto, že nejde o nejžhavější novinku. Premiéru mělo roku 2009 v Montréalu, od té doby ho dle tvůrců vidělo přes sedm milionů lidí. Neuškodila by nápaditější hra se světly, v prázdném prostoru největší tuzemské zastřešené haly by kromě artistů mohly levitovat i objekty, hmyzí říše by rozhodně zasloužila víc dekorací.
Zajímavější díla dnes vznikají na menších scénách, což nedávno dokázal český soubor Cirk La Putyka, když v představení nazvaném Horáček Gen XYZ odhodil všechny zábrany a vytvořil projekt stejně nadžánrový jako jedinečný. Sledovat Ovo od Cirque du Soleil je přesto stokrát sympatičtější než pohled na usouženého slona, jak se snaží balancovat na stoličce. Pokud cirkus, tak s brouky.
