Rozhovor – Ještě před třemi roky byl Australan Nick Murphy obyčejný student vysoké školy, který si přivydělával jako prodavač v knihkupectví a snil o tom, že jednou bude pracovat ve studiu jako producent. Pak ale stačila jedna písnička umístěná na blogu ke stažení a dnes je ze čtyřiadvacetiletého muzikanta jedna z největších nadějí australské scény, koncertující po celém světě.
Sympatický vousáč, který přijal přezdívku po svém zpěváckém hrdinovi Chetu Bakerovi, poskytl rozhovor pro Aktuálně.cz po svém výborném koncertu na letošním festivalu Colours Of Ostrava.
Aktuálně.cz: Jak se ti hrálo dnes za denního světla? Mám za to, že tma sedí k tvé muzice lépe…
Chet Faker: Nemám problém hrát v odpoledních hodinách. Dnešek byl fantastický.
Vyzbrojil ses na něj nečekaně dvěma spoluhráči – bubeníkem a kytaristou. Kdybys ale hrál sám...
Jo, to máš pravdu. Snažím se upravovat setlist podle konkrétních podmínek, ale pokud bych byl sám, stanout před takhle rozjetým publikem by byl pěkně tvrdý oříšek!
V letošním roce jsi stále na cestách. Který koncert v Evropě považuješ za nejlepší?
Dnešek se mi líbil pro absolutně unikátní lokaci. Skvělou odezvu jsem měl od fanoušků na Optimus Alive festivalu v Portugalsku.
Co slavné švýcarské Montreaux?
Montreaux nebylo špatné. Jen jsem si ho moc neužil, protože jsem do Ženevy přiletěl šíleně nevyspalý.
Tvoje kariéra nabrala hned zkraje šílené obrátky. Pomatuješ si například, co jsi dělal touhle dobou před třemi roky?
Počkej, nech mě vzpomenout. To byl rok 2011? No tak to jsem prodával jako brigádník v Melbourne knížky v jednom obchodě! To jsou fakt jen tři roky? To je šílené! (evidentně vyvedený z míry po uvědomění si tohoto faktu). Mně to připadá, že to bylo tak před dekádou!
To už jsi měl venku cover skladby No Diggity od Blackstreet, který nečekaně nastartoval tvoji kariéru. Je pravda, že k tomu, aby se v jeden moment stala tahle písnička nejstahovanějším songem na internetu, ji stačilo vyvěsit na jednom jediném blogu?
Jo. Ten blog se jmenuje Who The Hell (www.whothehell.net) a jedna jeho redaktorka, Mell, mě tenkrát poprosila, jestli bych mohl tuto písničku nabídnout u nich ke stažení. Souhlasil jsem, tím to pro mě skončilo. Za pár týdnů pak přiběhl můj bratr s informací, že je to nejvíce stahovaná skladba na Hypemachine (portál, který hlídá, která skladba je na vybraných blozích nejpopulárnější). Nevěřil jsem mu, ale byla to pravda.
Dokážu si představit, že tento úspěch totálně překopal tvé dosavadní životní plány. Cos předtím myslel, že budeš v budoucnu dělat?
Můj život se obrátil naruby. Studoval jsem zvukařinu, takže jsem si říkal, že by nebylo špatné se upíchnout po studiích v nějakém studiu jako zvukař nebo producent. Ale ani tu školu se mi pro šílený zájem nepodařilo dostudovat.
Co se tedy dělo po úspěchu No Diggity?
Zbytek roku 2011 jsem pracoval na debutovém EP a v roce 2012 jsem začal koncertovat. Důležitá byla pro mě pozvánka z amerického festivalu South by Southwest (SXSW), která mi otevřela dveře do Ameriky. Ten koncert jsem si moc neužil. Byl jsem pěkně nervózní. Vždyť to bylo moje první festivalové vystoupení v kariéře.
Debutové EP hned schytalo nějaké výroční ceny. Co pro tebe tyto pocty znamenaly?
Nic zásadního. Samozřejmě je prima vědět, že tvoje hudba zaujala někoho z odborné obce, ale já svou muziku pro tohle nedělám. Takže ceny mám doma v garáži, rozhodně si je nehodlám věšet někam na zeď.
Jméno tvého prvního EP „Thinking In Textures“ zní skoro jako záměr, jakým způsobem ke své tvorbě přistupuješ.
O téhle desce to platí stoprocentně. Hodně jsem si hlídal strukturu jednotlivých písniček. Už od začátku jsem se chtěl představit jako umělec s osobitým zvukem.
O pár měsíců později jsi nahrál EP „Lockjaw“, tentokrát s producentem, který si říká Flume. Jak se lišila práce na písničkách ve dvojici od tvé sólové práce?
Zatímco na svém debutovém EP jsem pracoval půl roku a na dlouhohrající desce dva roky, „Lockjaw“ jsme s Flumem spáchali za tři dny. Oba se známe dlouho a na spolupráci jsme se dohodli už před nějakou dobou. Pořád jsme ji odkládali, až se nám v kalendáři objevilo čtyřdenní okno. Naložil jsem tedy auto nástroji a nahrávacím zařízením, vyrazili jsme společně na pláž Sandy Point blízko Melbourne a dali se do práce.
Jak to, že vám šla práce takhle od ruky?
Byli jsme na sebe tvrdí. Makali jsme, až se z nás kouřilo. Jen uprostřed jsme si dali na jeden den oraz. Věděli jsme, že víc času prostě nemáme a dlouho už zase nebudeme mít.
Téměř každý týden umisťuješ na svůj facebookový profil nějaký remix. Buď svůj vlastní, nebo někoho jiného na tvé písničky. Jak důležitá je pro tebe tvorba remixů?
Remixy mě baví. Jasně, už to není takový hit, jakým byly tak před třemi, čtyřmi roky, přesto mě jejich kouzlo nepustilo. Je to totiž nejjednodušší cesta, jak spolupracovat s muzikanty, které respektuješ. Navzájem si takhle pomáháme.
Svoji hudbu si sám nahráváš a produkuješ. Na koncertech často hraješ také sám. Vyhovuje ti to tak, nebo je to způsob, jak hrát do doby, než k sobě najdeš vhodné spolupracovníky?
Vím nejlépe, jak má moje hudba znít. Doteď jsem byl schopný zrealizovat všechny své nápady po vlastní linii. Ovšem jak to bude vypadat v budoucnu, to nedokážu odhadovat. Asi bych rád s někým v budoucnu spojil síly, ale prozatím jsem takovou vhodnou osobnost nepotkal. Netlačím v této věci na pilu.
Jsi mistr středních temp. Někde jsem se ale dočetl, že bys rád v budoucnu výrazněji infikoval svoji hudbu tanečními elementy…
To je pravda! Mám rád rychlé písničky, to ale neznamená, že hned začnu dělat skladby na diskotéky. I na kousky ve středním tempu se dá dobře tančit.
Co stojí za názvem tvé dlouhohrající prvotiny „Built On Glass“?
Hlavním tématem alba je poctivost. Tu plodí jistá vnitřní křehkost a sklo je perfektní metaforou pro tuto myšlenku. Navíc já beru tuhle kolekci jako takový deník svých posledních dvou let, v nichž hlavní roli hrála hudba. A k ní jsem se snažil přistupovat co nejpoctivěji, aby výsledek měl šanci uspět přede mnou samým i před tou šílenou konkurencí na současné populární scéně. Sklo člověka může pořezat, pokud mu ale věnujeme náležitou pozornost a zručnost, mohou z tohoto materiálu vzniknout nádherné věci.
Kdo přišel s jednoduchým nápadem “zmrzlého” klipu ke skladbě Talk Is Cheap?
Spolupracoval jsem s dvojicí Toby and Pete, která vytvářela veškeré vizuály Flume k desce Infinite Prism. Mé zadání bylo jedna kamera, jeden záběr. Oni pak přišli s nápadem pomalu se rozpouštějící vrstvy ledu na mém obličeji. Celé to vzniklo formou stop motion animace a já jsem s výsledkem maximálně spokojen!
V poslední době přichází z Austrálie řada výborných nových kapel. Jen z elektronické oblasti například Flume, ale také Jagwar Ma, High Highs, Thief nebo Movement. Co se děje, že se u vás náhle zrodilo takové množství výrazných talentů?
Mám za to, že je to odraz dobré ekonomické situace státu. Nástroje jsou levné, tak je jednodušší cesta i dělat muziku.
A jaké jsou plány Cheta Fakera do budoucna?
Teď hlavně koncertovat a pak se uvidí.
