Praha – "Lustr je něco jako šperk. Je takovým prstenem místnosti, tím nejhezčím, co v ní je," tvrdí majitel designérského studia HG Atelier Design Filip Houdek.
K práci skláře se dostal v podstatě náhodou. Dnes vyrábí svítidla a lustry i za miliony korun, jež se prodávají po celém světě. Přesto mu největší potěšení dělají zakázky pro běžné lidi, jejichž radost z výsledné práce může sám pozorovat. Jeho práce vychází z tradičních technik zpracování skla a kovu, ale i pokrokových technologií.
Veřejnosti chce přiblížit současný český sklářský design, přivezl proto do Prahy výstavu MADE IN BOR, kterou původně sestavil pro galerii v holandském Haagu. Kromě jeho práce jsou k vidění i designové kousky Jitky Kamencové Skuhravé, Lukáše Houdka a Jiřího Pačínka.
Svou tvorbu nazývá klasickou světlařinou, ale experimentům se rozhodně nebrání. S malířem Martinem Krajcem nyní spolupracuje na projektu pro bienále ve Florencii. Vytvářejí obraz, z kterého bude "koukat" lustr.
Má české sklo stále světový věhlas?
Myslím, že určitě. Po revoluci ho trochu ztrácelo, ale teď začíná zvuk českého skla opět zesilovat. Vzrostla sice zahraniční konkurence, přesto bych řekl, že v určitých odvětvích sklářského průmyslu hrajeme prim.
O jaká odvětví se jedná?
Hlavně hutní odvětví a ruční zpracování hutního skla. S tím souvisí i výroba lustrů a svítidel, kde se k tomu přidává ještě konstrukce a mnoho dalších technologií, jako broušení, rytí či dekorování.
V jakých zemích tedy máme konkurenci?
Tradičně je to Rakousko a Německo. Jednou z Mekk skla je, kromě Egypta, který dnes stojí bohužel zcela mimo, také Itálie a její ostrov skla Muráno. Ekonomická recese zasáhla celý svět a ve sklářství byla velmi znatelná. Když není zájem o výrobky, přestávají se hlásit mladí, aby se řemeslu naučili. Právě Itálie na to velmi doplatila. Lidé chtějí jejich výrobky, ale není nikdo, kdo by je vyrobil.
Jsou v středoevropském prostoru pro sklářství výrazně lepší podmínky než jinde ve světě?
Pro výrobu skla potřebujete tři základní předpoklady. To je pochopitelně surovina, která je u nás na severu, respektive na více místech v Česku, dobře dostupná. Druhou věcí je topení, což v současnosti většina států má. Třetí jsou právě skláři, bez nich to nejde. Není výjimkou, že si v Jižní Africe či v Austrálii bohatý fanoušek skla postaví malou pícku. Nakonec to skončí tak, že si musí pozvat české skláře, kteří mu tam něco předvádějí.
Váš mladší bratr je také sklářem. Jedná se o rodinnou tradici?
Nejedná. Možná částečně, dědeček byl strojař v kovovýrobě a otec studoval grafickou školu. Ale nenavazujeme.
Kde se tedy vzal nápad jít studovat právě tento obor?
Byla to náhoda. Je pravda, že jsem vždycky hrozně rád kreslil. Na základní škole jsme měli matikářku, paní učitelku Kovalčíkovou. Pokud jsme při vyučování zlobili, nenechávala nás po škole, ale museli jsme chodit do jejího výtvarného kroužku. Když se pak rozhodovalo, kam půjdu na střední školu, navrhla zkusit uměleckou průmyslovku v Kamenickém Šenově, která je nejstarší sklářskou školou na světě. Dokonce tam s námi vyjela, aby nám školu představila. Mně se to líbilo a tou cestou jsem se vydal. I několik dalších lidí ze skupinky vyrušujících darebáků se pak uchytilo ve výtvarných oborech.
Jaký je u nás zájem o sklářské obory mezi mladými lidmi?
Myslím, že začíná opět narůstat. V době krize média ukazovala zavírající se sklárny, kde nic nešlape. Takže žádní rodiče nechtěli své dítě na takový obor dát. Doba se však změnila, ale ten zájem není tak ohromný jako kdysi. Za nás se na školu v Kamenickém Šenově hlásilo kolem 800 uchazečů a brali pouze 35. Jedním z důvodů organizace výstavy MADE IN BOR bylo právě přiblížit mladým lidem náš obor.
Zákazníky vašeho studia jsou luxusní hotely a lodě. Kde všude visí vaše lustry?
Řekl bych, že po celém světě. Dělali jsme zakázky do Austrálie, do Hongkongu, do Spojených států. Pracovali jsme na krásných zakázkách luxusních jacht. Ty jsou spojené s technickou náročností, protože lodě nejsou logicky statické a vše se tomu musí přizpůsobit. Často právě na nich vídám tu nejlepší práci, ať už řemeslníků či designérů. Hotely mají většinou omezené rozpočty, ale vaši práci vidí spoustu lidí, což je skvělé.
Kolik lidí se na výrobě jednoho lustru podílí a jak dlouho taková práce trvá?
Ve výsledku projde lustr rukama řekněme šestnácti lidí. Já dělám přímo návrhy a zpracovávám si 3D model. Také dělám konstrukční činnost – tak aby lustr nespadl a dobře svítil. U náročnějších kusů trvá proces výroby až půl roku.
Prozradíte, kolik stál nejdražší lustr, který jste vyrobili?
Šlo o zakázku pro soukromou rezidenci v zahraničí. Ta částka se pohybuje v řádech milionů korun.
Berete i menší zakázky pro "běžné" lidi?
Určitě a musím říct, že to jsou pro mě srdcové záležitosti. U bohatých lidí nás často osloví designér nebo architekt, který pak s majitelem vše probere. Takže s ním nepřijdeme do styku, nevidíme, jakou měl z lustru ve finále radost. Teď se nám podařilo získat spoustu malých projektů tady v Česku. S takovými zákazníky osobně komunikujeme, vidíme, jak jsou z výsledné práce nadšení. Pak nás třeba pozvou k sobě na večeři a za půl roku volají, jak se návštěvě lustr moc líbil. Nejúžasnější je, když zákazník přijde znovu. To je asi nejvíc, co může být.
Tvorbu designérských talentů a dynamických značek současného českého skla můžete vidět do 21. srpna v centru Prahy v budově bývalé Živnostenské banky. Výstava unikátních skleněných světelných objektů, svítidel a skleněných plastik probíhá v minimalisticky pojaté galerii pod názvem MADE IN BOR.
