reklama
 
 

Češi se rádi zaobírají sami sebou, říká Hana Kulhánková

19. 2. 2013 16:30
S ředitelkou Jednoho světa o toleranci, takzvané slušnosti a šanci něco změnit

Rozhovor - Do začátku festivalu Jeden svět už zbývají jen dva týdny, ale jeho ředitelka Hana Kulhánková nejeví známky organizační nervozity. V týmu, který se po tři toky, co stojí v čele největšího lidskoprávního festivalu na světě, skoro nezměnil, je prý dobrá a natěšená atmosféra. Nejvíc ji tak rozčiluje, že stále neví, jaký příspěvek dostane na letošní ročník od ministerstva kultury, kde se částky vyhrazené na živé umění mění třikrát do týdne. S Hanou Kulhánkovou jsme se proto raději bavili o konkrétních lákadlech letošního ročníku.

Od Šluknova k prezidentovi

Aktuálně.cz: Loni byly leitmotivem festivalu arabské revoluce a revolta jako taková, letos se hlavní průřezové téma jmenuje Bojíte se snášet? Proč jste se rozhodli zaměřit se zrovna na netoleranci a nesnášenlivost ve společnosti?
 
Hana Kulhánková: Míváme už v květnu takový sraz, kde řešíme možná témata a zaměření dalšího ročníku. A tam to vyplynulo. To loňské hlavní téma se netýkalo přímo života v České republice a my jsme si řekli, že by bylo dobré vrátit se k problémům, které pálí naši společnost. Inspirací v negativním slova smyslu byly pro nás většinové reakce na demonstrace na severu Čech a to, jakým způsobem o nich referovala média. I mezi mými známými se na sociálních sítích šířily rasistické hlášky a nesmysly.

To byl spouštěč. Ale pro mě se ukázalo, že to téma je důležité, i při nedávné prezidentské kampani. Překvapila mě ta všeobecná nevraživost lidí, kteří podporovali jednoho nebo druhého kandidáta. Já bych si přála žít v zemi, kde lidi dokáží kultivovaně debatovat o různých politických názorech. A ne, že se na sebe naštvou, až se spolu nebaví, i když jsou to kamarádi.

A.cz: Sociální sítě asi vážně hodně přispívají k dmýchání vášní a utvrzování se ve vlastních názorech, což k vzájemné toleranci moc nepřispívá.

Naštěstí jsem se musela hodně zabývat festivalem, takže jsem nemohla tolik propadnout tomu, co kdo hlásá. Ale hrozně mě to překvapilo. Doufám proto, že zvolené téma je živé a mohlo by mezi lidmi rezonovat - nejen při filmech, ale i při následných debatách.

A.cz: Cílová skupina festivalu jsou mladí lidé, studenti, kteří jsou většinou otevřenější a o potřebě snášenlivosti je není potřeba tolik přesvědčovat. Nebude to tak trochu vlamování do otevřených dveří? 

Minulý rok jsme si nechali dělat průzkum, jaké máme diváky. Víc než polovina jsou ženy a většinou jsou to vysokoškoláci. Ale zajímavé je, že čtvrtina lidí byla na festivalu poprvé a většinou je tam přivedli jejich kamarádi. Takže každý rok na festival přilákáme nové lidi a ne všichni se nutně zajímají aktivně o lidská práva. Proto ráda vybírám do programu i filmy, které nejsou o konfliktech nebo o válkách, ale jsou třeba o životním stylu nebo o tom, jak nás ovlivňují nové technologie, jak se přestáváme starat o své blízké.

A.cz: V programu je dost zajímavých českých dokumentů. Máte pocit, že česká dokumentaristika se s touhle problematikou vyrovnává kvalitně?

Letos jsem byla překvapená, z kolika českých filmů jsme vybírali, bylo jich určitě přes stovku. Sociální tematika se v českém dokumentu řešila vždycky, ale jistý posun vidím v tom, jakým způsobem ji filmaři zpracovávají. Už to nejsou jen televizní „mluvící hlavy", je vidět, že autory vybraná témata zajímají a vkládají do nich svůj subjektivní pohled. Dnes můžeš vzít kameru a vyjet točit, a pokud máš štěstí na zajímavé charaktery, lidi, kteří jsou ochotni se ti otevřít, a máš alespoň minimální peníze a producentské zaštítění, tak můžeš mít za rok zajímavý film, který se může dostat na festival typu toho našeho.

A.cz: Mohla byste uvést konkrétní příklad filmu, který jste takříkajíc objevili a pomohli mu k úspěchu?

Loni to byl třeba příklad Lásky v hrobě, což byl film, který nás zasáhl nejen osobním přístupem režiséra, ale i svou syrovostí. Řekla bych, že ten film se musel dotknout každého, kdo ho viděl, a po právu získal spoustu ocenění a projel celý svět. Z toho mám radost.

A.cz: Jaký český film byste doporučila z letošního programu?

Mně se hodně líbil film Radovana Síbrta O slušnosti. My jsme ho do programu zařadili proto, že ukázal, jak přemýšlí klasičtí Češi, kteří se rádi zaobírají jen sami sebou, a co se děje mimo jejich byt je nechává chladnými nebo v nich vyvolává negativní emoce. Je to film, který prezentuje známý postoj „nejsem rasista, ale". Tím, že režisér nechal mluvit jen tyhle lidi a nedával je do protikladu s někým, kdo by ty jejich názory vyvracel, tak je to emociálně silné, protože to ukazuje lidi, které já znám a které je velmi těžké o něčem přesvědčovat. Když jsme to ukazovali lidem z terénu, tak měli námitky, že ten film může být vnímaný jako rasistický, protože není vyvážený. Ale my jsme říkali, že doufáme, že publikum, které chodí na nás, to nebude vnímat takhle povrchně a pochopí, co ten film říká.

Stačí jen hodně chtít

A.cz: Na jaké hosty festivalu se nejvíc těšíte? Koho by návštěvníci neměli propásnout?

Z filmařů se těším na ruského režiséra, který se jmenuje Vitaly Mansky a natočil film Vlast, nebo smrt, jenž velmi výstižně popisuje život běžných Kubánců. Člověk v tísni na Kubě pracuje a pro nás je zajímavé každý rok Kubu tematizovat. I proto, že je to oblíbená destinace i pro řadu Čechů, kteří tam jezdí na dovolenou, a když se vrátí, tak si pochvalují, jak je to tam krásné. Já si vždycky říkám, že není možné, aby neviděli tu pravou Kubu mimo ty krásné pláže. A Manskému se podařilo zachytit Kubu takovou, jaká je. Zemi, kde většina lidí nemá co dělat, rezignuje a ztrácí chuť někam se posunout. A přitom je to opravdu krásná země, která trpí tím, že má vůdce diktátora.

Pak se těším na jednu porotkyni z Ugandy, Kashu Jacqueline, je to jedna z důležitých aktivistek a právniček, které se zabývají právy gayů a leseb v Ugandě. Je známé i v Česku, že v Ugandě se chystá zákon, který má kriminalizovat nejen kohokoli, kdo má odlišnou sexuální orientaci, ale i jejich blízké, kteří to o nich vědí. Takž pokud v Ugandě víte, že váš známý je gay, můžete jít sedět. Jsem velmi zvědavá, co o situaci v zemi bude říkat. V programu máme také velmi dobrý film Říkejte mi Kuču, který se zabývá právě tímto tématem.

A.cz: Co vás a váš tým táhne pořád dopředu a zabraňuje vám, aby se z organizace festivalu nestala rutina?

Lidi se mě často ptají, jestli mě to každý rok pořád baví. Ale ono to jen vypadá, že je to každý rok stejné. Pokaždé pracuješ s jiným obsahem, jezdí jiní hosté, řešíš způsoby, jak motivovat diváky, aby přišli do kina, jak motivovat partnery, aby se o ta témata zajímali, a to včetně médií. Každý rok se řeší něco úplně jiného.

A jako zásadní pocit nás táhne dál to, že si nemyslíme, že jsou na světě dodržována lidská práva. Pokud se nám daří nějaká důležitá témata medializovat a máme kladnou zpětnou vazbu od lidí, tak je to silný hnací motor. Já bych si přála, aby na festival chodilo víc politiků nebo lidí, kteří jsou v pozici, že mají reálnou šanci něco změnit. Obecně je ale důležité, aby se lidi přestali bát se angažovat. Některé filmy to názorně ukazují: někdy stačí jen hodně chtít, a pokud máš reálný cíl, můžeš hodně věcí prosadit.

autor: Jan Gregor | 19. 2. 2013 16:30

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama