Herec, režisér a scenárista Brady Corbet se pokusil natočit velkofilm z dávných časů, který nad většinou americké produkce ční nejen monstrózní délkou 215 minut. Od čtvrtka ho promítají česká kina.
Už úvodní scény z protagonistova příjezdu do Ameriky jsou matoucí a ambivalentní. Ceněný maďarský architekt a přeživší holokaustu László Tóth sleduje symbol svobody ve zvláštním opojení. Kamera je nalepená na jeho tělo, pracuje s přirozeným světlem a spíše než na detaily se zaměřuje na kontrasty. Jako by se už tady do euforie přimíchávala pořádná dávka vystřízlivění a kocoviny.
Tóth v podání skvělého Adriena Brodyho je jedním z mnoha, kdo prchají z válkou poničené Evropy. Ale zatímco doma v Budapešti, a zdaleka nejen tam, za sebou nechal význačné stavby moderní brutalistní architektury, Amerika pro něj nepřináší svět otevřených příležitostí a nové kariéry, spíše krušnou zkoušku.
Bratranec sice hrdinu zaměstná ve své firmě na nábytek, ale jeho projekt domácí knihovny pro místního boháče není oceněn. Překvapení od syna se mění v katastrofu, Tóth s řemeslníky musí okamžitě pryč z domu, ani nestihnou uklidit po takřka dokončené práci. Vše končí fiaskem a vyhazovem. Americký sen se mění v realitu.
Brody je neuvěřitelně přesvědčivý coby posmutnělý, málomluvný Tóth, kterého trápí, že manželka sice také přežila koncentrační tábor, ale uvízla s neteří v Evropě a nemůže se dostat do Spojených států. Ze začátku se svět silně zužuje na jeho perspektivu, což posiluje i nezvyklá stylizace.
Systém 70mm filmového formátu VistaVision vynalezený v 50. letech, kdy se podstatná část děje odehrává, přinášel vyšší rozlišení. Ale Brady Corbet zároveň jako by odmítal použít tento formát k maximalizaci požitků a pracuje s ním poněkud proti srsti.
Jeho příběh má ambice stát se novodobou americkou klasikou, velkou epikou, která na jednom osudu postihuje více strasti než slasti Ameriky. Přitom k postavám přistupuje až intimně. První půle snímku - uprostřed předěleného čtvrthodinovou přestávkou - díky využití přirozeného světla pracuje se spíše tlumenými barvami a kamera se pohybuje ve velké blízkosti protagonistů. Kolikrát je obletuje, jako by se vše točilo z ruky, ne na velkorysý filmový formát.
Toto rozhodnutí posiluje jak všednodenní scény či dřinu manuální práce, tak atmosféru jazzových večírků, kde hudebníci i hrdinové srší zvláštní neklidnou energií. Jako bychom byli na undergroundovém koncertě, ne v místě, kde má jazz navodit poklidnou atmosféru.
Díky tomuto přístupu Brutalista i při vší monumentalitě diváka skutečně vtahuje, má spíše syrovou energii snímků takzvaného nového Hollywoodu 60. let než klasických studiových děl z doby, kdy se odehrává. Když hrdinové jedou vozem, kamera je přilepená k silnici a člověk má takřka pocit, že drhne bradou o vozovku.
Když ve druhé půli konečně doráží Tóthova manželka a přinese do jeho vztahů s americkými zbohatlíky novou dynamiku, děj nabírá na šíři, což se odráží i ve stylu.
Ze světa stísněných pokojíčků a detailních záběrů se dostáváme k velkým scénám dávajícím vyniknout protagonistovu prvnímu americkému projektu. Muž, který jej vyhnal ze svého domu, neboť měl pocit, že mu tam syn poslal partu nýmandů, pochopil, že po něm v nové knihovně zůstala práce špičkového modernistického architekta. A najímá Tótha, aby postavil tentokrát něco opravdu velkého.
Odtud dál sice snímek nijak nepolevuje na intenzitě, zároveň ale narůstají pochyby nad tím, zda místo opravdu velkého filmu nesledujeme spíše lehce snaživé dílo, které chce tak moc postihnout hromadu obrovských témat velmi stylově vyhraněným způsobem, až začíná ztrácet lehkost.
Šestatřicetiletý Brady Corbet chce vyprávět o údělu nekompromisního umělce, který v sobě nese jak bolest válečných traumat, tak radikalitu modernistického tvůrce. Odmítá dělat kompromisy se zbohatlíky, kteří si jej najali na práci, ale pak hodlají podřizovat estetické rysy jeho díla různým pragmatickým rozhodnutím.
Corbet se staví do podobné pozice. Také si musel vybojovat svou vizi v Hollywoodu, který zrovna nepřeje podobným velikášským osobním projektům.
Jenže Corbet není velký autor typu Paula Thomase Andersona, jednoho z posledních tvůrců schopného točit epické ságy jako Až na krev, jež opravdu umí uhrančivě postihnout temné skvrny amerického podvědomí.
Brutalista příští měsíc pravděpodobně získá několik Oscarů, v mnoha ohledech právem. Navzdory spoustě silných, působivých momentů se ale při jeho sledování občas vkrádá pocit, jako by byl za tím účelem vyrobený. S trochou jízlivosti by šlo říci, že je to takový Pianista 2.0. Názvem, obsazením Adriena Brodyho i tématem holokaustu a židovského umělce nápadně připomíná úspěšné drama režiséra Romana Polanského z roku 2002.
Přestože nechceme Corbeta osočovat z kalkulu, Brutalista do světa až příliš křičí o své důležitosti, což podtrhuje i epilog. Když chcete přesvědčivě vyprávět o duši jedince i celého národa, nelze sklouznout k doslovnosti.
Film
Brutalista
Režie: Brady Corbet
CinemArt, česká premiéra 6. února.
