Aktuálně.cz: Jak moc se promítla Palachova smrt do budoucího života vaší generace?
Jiří Sozanský: Všichni, kdo byli konfrontováni fyzicky s vojenskou invazí v srpnu 1968 a stáli proti vojákům, připraveným na rozkaz použít zbraně, prošli extrémní životní zkušeností, která byla směsí bezmoci a ponížení. Všichni, kdo byli po invazi „spřátelených” vojsk konfrontováni s bezmocí představitelů Československa vůči agresoru, cítili bezvýchodnost situace. Soustavné selhávání politických elit, s nimiž se v průběhu pražského jara ztotožnili, bylo jasným signálem krachu nenaplněné ideje.
Lež se zaměňovala za pravdu. Realita byla propagandou přeznačkována. Slova ztratila obsah. Palach, stejně jako já a celá mužská část generace, jsme stáli na prahu dospělého života. Naše těla se zásadně nijak neodlišovala, ale nenásledovali jsme ho. Někteří z nás to cítili jako těžko definované selhání. Včetně mě. Možná proto se stal Jan Palach mým stínem, jemuž jsem nedokázal uniknout. S jeho trvalou přítomností se mohu vyrovnávat pouze v procesu tvorby, to je důvod, proč se k tématu Palach musím opakovaně vracet.
A.cz: Kniha je pro vás tedy způsobem, jak se se smrtí Jana Palacha konečně vyrovnat?
Je to jeden z pokusů, jak připomenout jedno historické období a jeho osobnost, která významně ovlivnila celou generaci. Palach svého času naprosto přesně pochopil, co se děje a byl ochoten z toho vyvodit závěry – slova už ztrácela obsah a mluvení politiků bylo jenom mlácení prázdné slámy – to byl podle mě i důvod, proč Palach demonstroval svůj postoj vlastním tělem. Já nejsem sám, kdo si celý život nesl trauma, že v té situaci selhal. To se nedá rozumově vysvětlit, ale musel jsem existovat s pocitem selhání ve vztahu k Palachově činu. Dokončení této knihy je splněním úkolu, který jsem si sám sobě dal, a návratem k tématu, kterému jsem se vědomě dlouhou dobu vyhýbal. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí a že se toho traumatu pomalu začínám zbavovat.
A.cz: Kdy vás napadlo vydat knihu?
Po srpnu 69 jsme byli svědky systematického selhávání tehdejších politických elit, kterým jsme naprosto důvěřovali, a dlouho nám trvalo, než jsme si uvědomili, že jsou to lidé, kteří nás zradili. I já se z činu Palacha nemohl dlouho vzpamatovat. Před sedmi lety jsem poprosil Olbrama Zoubka, aby mi věnoval jeden z odlitků posmrtné Palachovy masky. Rozhodl jsem se, že se pokusím najít nějaký způsob a uměleckou reflexi, která by mi umožnila se s tím tématem vyrovnat. Olbram Zoubek tehdy řekl: "Komu jinému bych ji měl dát, když ne vám?" Nechal jsem ji nějaký čas ležet a čtyři roky jsem si s tím nevěděl rady. Až před třemi lety jsem sebral odvahu a výsledkem jsou série obrazů, asambláží a plastik a také tato kniha.
A.cz: Co dalšího kromě reprodukcí vašich děl čtenáři v knize najdou?
Kniha je věnována mojí osobní a umělecké reflexi ve vztahu k činu Jana Palacha, zlomovému roku 1969 a vývoji v období "normalizace" až do současnosti. Publikace obsahuje několik desítek mých děl, která jsou doplněna texty historiků Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů a Petra Koury z Karlovy univerzity a dobovými materiály dokreslujícími dané období. Součástí knihy je i DVD, 30 minutový rozhovor s Olbramem Zoubkem na téma hrdinství. A zároveň unikátní materiály, které doposud nebyly veřejnosti známé, fotografie z rodinného archivu Olbrama Zoubka, jeho originální korespondence s rodinou Jana Zajíce nebo deník jeho dcery Polany z let 1969-70.
A.cz: Do knihy přispělo svými komentáři i 40 českých osobností, například spisovatel Pavel Kohout, novinář Karel Hvížďala, režisér Michal Dočekal nebo architekt Petr Kovář. Jak vnímali jeho čin oni?
Palachův čin nás zaskočil, nevěděli jsme si s ním rady, ve srovnání s Palachovou odvahou v nás vyvolal možná i stud. Rozuměli jsme ovšem pregnantně vyjádřenému vzkazu "Pochodně č. 1", který se ztotožňoval s námi šířeným postojem k vývoji situace ve společnosti. Lidskou účast se studentovým rozhodnutím jsme poměřovali s naší politicky motivovanou činností, a tím i její společenskou odpovědností. Jelikož jsme postoje výboru brali ve vší vážnosti, kladli jsme si otázku, zda se snad naše výzvy, adresované společnosti, nemíjejí účinkem a teprve drastické studentovo rozhodnutí k sebeobětování široké vrstvy osloví.
A.cz: Česká kultura se činu Jana Palacha nevěnovala dostatečně?
Mně přišlo zvláštní, že po převratu se toho tématu nikdo nechopil, třeba z řad filmařů. Film Hořící keř vyprodukovala americká televizní společnost a režírovala ho polská režisérka. Ten film je trochu něco jiného než ta situace, kterou jsem prožil, prošel a kterou si pamatuju. Například klima té doby. Mně přišlo zarážející, že se toho nechopil žádný tým, který tu vyrábí filmy. V 90. letech tu přitom byla řada kvalitních filmařů a já nepochybuju o tom, že by to dokázali.
A.cz: Potřebuje současná společnost sebeupálení Jana Palacha stále připomínat?
Palachův čin byl extrémním vyjádřením postoje v situaci, kdy již bylo jasné, že ti, kteří reprezentovali tuto zemi a měli obrovskou důvěru občanů, v podstatě zklamali. Postupně a plíživě se k moci dostávali ti nejhorší, které KSČ ve svých řadách měla, a ti "oslavovaní hrdinové" v čele s Dubčekem tomu bezradně přihlíželi. Srpen 1969 pak jasně ukázal, jak nemravní a zbabělí byli, vždyť tzv. pendrekový zákon, na základě kterého byli zmasakrováni protestující v srpnu 69, podepsal Alexandr Dubček.
Současná doba se nevyznačuje přílišným respektem k morálce, právu, jednoznačným postojům, a tak se domníváme, že nejen čin Jana Palacha, ale především srpen 1969 a další roky normalizace, lámání charakterů, strachu a zbabělosti, ale i statečnosti a mimořádných osobních postojů, je třeba připomínat.
