Sobota - 12:26 Včerejší podvečerní debata pro předpremiéře filmu Sedm dní hříchů se nesla v docela kuriózním duchu. Představitel hlavní role Ondřej Vetchý se hned na jejím začátku přimlouval za to, aby se na filmu ještě pracovalo a nebyla to konečná verze snímku. Diváci v roli neplánované focus group radili tvůrcům, jak film přestříhat a co všechno na něm vylepšit.
Nechtěl bych být v kůži tvůrců, sedět v sále a poslouchat, jak se v závěru jejich historického dramatu v těch nejvypjatějších chvílích rozléhá kinem smích. Jenže příběh scenáristy a producenta Josefa Urbana si na fiasko zadělává od začátku. Podobně jako v Habermannově mlýně (k němuž napsal předlohu) se film zabývá reflexí chování Čechů vůči Němcům na konci války, ale je to opět promarněná šance, jak říci něco zásadního k nelichotivým momentům naší historie.
Urban by potřeboval dobrého dramaturga. V centru zmateného příběhu stojí manželská dvojice lesníka Honzy a a jeho německé ženy Agnes, které v turbulentních květnových dnech rozdělí dějiny a oba bojují o holý život. Jenže schematické vyprávění je občas na štíru s logikou a lepšímu pochopení motivací postav nepomáhá ani komentář mimo obraz. Stejně jako v Habermannově mlýně mluví postavy Němců střídavě německy, česky s akcentem, česky bez akcentu.
Patrně vlivem zuřivého přestříhávání jsou ve snímku na několika místech zřetelné chyby v kontinuitě. Hlavní hrdina se svým německým zeťákem Jürgenem například v jednom záběru prchají před pronásledovateli úplně temným lesem a po střihu vybíhají na louku a na modrém nebi svítí slunce.
Na Ondřeji Vetchém bylo jasně vidět, že se současnou podobou filmu není spokojený a mrzí ho to o to víc, že prokletá historie Sudet je jeho srdečním tématem. I proto se vedla po filmu debata nejen o filmu, ale i o jeho názvu. Vetchý stále prosazuje rázné a lakonické Sudetenland, ale producenti trvají na názvu, který divákům v sále připomínal podle jejich komentářů béčkové softporno.
Josef Urban argumentoval tím, že odkaz na Sudety by mohl lidi odradit, Vetchý zase tvrdil, že Sedm dní hříchů tak trochu vsugerovává, že předtím se žádné hříchy neděly. Nechal proto improvizovaně hlasovat pro název Sudetenland a důkladné přestříhání závěru a les rukou z publika jasně naznačil, že tvůrci budou mít do podzimní premiéry ještě o čem přemýšlet. Dá se ale vážně pochybovat o tom, že se dá tenhle čtyřicetimilionový projekt ještě nějak smysluplně zachránit.
Pátek - 14:49 Íránský klasik Abbás Kiarostamí si v debatě po svém možná nejznámějším snímku Chuť třešní zafilozofoval o sebevraždě. Citoval přitom íránského autora, jehož jméno jsem nezachytil a který řekl něco ve smyslu: jediné, co mne drží při životě, je možnost sebevraždy.
Poté se pustil do překvapivé analogie života se sledováním filmu v kině. Vždycky je podle něj důležité, že máme tu možnost odejít z kina ještě před koncem, a podobné je to podle něj se životem, u nějž má člověk vždy „otevřená vrátka" dobrovolného odchodu. Kiarostamí přišel podle svých slov do kina asi deset minut před koncem a viděl v zadních řadách nesoustředěné, esemeskující diváky, kteří se už nemohli dočkat, až budou moci se závěrečnými titulky vypadnout.
Režisér z toho nebyl nijak zhrzený: u tak pomalého a v zásadě nedějového snímku jako je Chuť třešní nelze očekávat úplně od každého, že si film bude užívat. Protože je to film, který vyžaduje poměrně velkou diváckou aktivitu. A to samé podle něj platí i o našem pozemském pinožení: „Když si chcete užít život, musíte proto něco udělat," říká filmař.
Přiznám se, že mě to srovnání nejdříve překvapilo. Ale posléze jsem ho docenil. Život je skutečně tak trochu jako íránský film. Občas krásný, ale někdy vyloženě úmorný. Monotónní, s krátkými momenty extáze. Teď si z toho dělám samozřejmě trochu legraci. Kiarostamího poetika mi sedí, a rád si v Hradišti doplňuju vzdělání neviděnými kousky z jeho bohaté kariéry. Ale přijít na chuť třešním z jeho filmové zahrádky opravdu nemusí každý.
Středa - 13:35 Včerejší večer přinesl velký nápor na nervovou soustavu programové ředitelky LFŠ Ivy Hejlíčkové. První duševní ránu jí způsobil Michal David. Oplácaný klávesák měl totiž včera megakoncert na fotbalovém stadionu FC Slovácka, který je od kina Hvězda coby kamenem dohodil a tak si jeho songy o céčkách, supermejdanech a pití koly užili nejen platící diváci, ale všichni akreditovaní účastníci pohybující se zrovna ve centru dění.
A bohužel ne jen ti venku, ale i diváci, kteří zrovna byli v nepříliš odhlučněné Sportovní hale, kteří se zrovna oddávali filmové závrati z jedné z největších klasik v letošním programu - tříhodinového výpravného eposu Davida Leana Doktor Živago. Hejlíčková jako dramaturgyně sekce filmů tohoto hollywoodského režisérského velikána neskrývala naštvání, když před filmem oznamovala divákům, že v půlce nestárnoucí historické fresky s Omarem Sharifem a Julie Christie zazní do napínavého příběhu z předrevolučního i porevolučního Ruska jásavé tóny showmanova Casia. No neříkal jsem, že filmovka nabízí surrealistická propojení různých světů?
Nicméně fanoušci adaptace slavného Pasternakova románu nepřijdou zkrátka. Díky tomu, že České dráhy dovezly jen polovinu kotoučů Slámových Čtyřech sluncí, pustí se Živago ještě dnes v nafukovacím kině Espace Dorleans.
Večer zase Hejlíčková slibovala krvavou pomstu v kině Hvězda. Moderovala tu debatu po evropské premiéře ruského filmu Atomový Ivan. Početná delegace čítající mladého režiséra Vasilije Barchatova, talentovaného herce Grigorije Dobrygina a producentku Viktorii Gromykovou, si po projekci stěžovala hlavně na obsluhu titulkovacího zařízení, která v některých chvílích značně nestíhala překlikávat titulky ve filmu bohatém na dialogy.
Ale když Hejlíčková slibovala potrestání viníka, nebohý titulkář byl v tom, že mnozí lidé nestíhali dění na plátně, ještě poměrně nevinně. Zmatení způsobilo spíš to, co režisér v momentu vzácné sebereflexe označil za „montáž durackij". Chaotické vyprávění o zkoušení divadelní hry v soubotu pracovníků atomové elektrárny se sice mohlo pyšnit efektními střihy a neobvyklými úhly záběrů, ale chabý děj ani eklektické pohrávání s formou nezachránilo.
Pikantní bylo spíš to, že film přímo koprodukoval jaderný moloch Rosatom a satira na adresu „života s jádrem" vyznívala hodně krotce a bezzubě. Tenhle „lehký film pro mladé o lásce s přesahem k jaderné energii" působil jako reklamní film na zakázku, i když si jeho tvůrci namlouvají opak.
Jinak Bence Fliegauf potvrdil svou rozevlátost, když na domluvený dopolední rozhovor nedorazil, protože ráno „z neodkladných důvodů" ufrnkl do Budapešti. O článek mapující jeho pobyt v Hradišti nepřijdete, vznikne ještě dnes. Zajímavou masterclass dnes slibuje Vimukthi Jayasundara, natočil totiž v Hradišti dvě krátká videa a dnes v půl čtvrté je divákům představí ve exkluzivní premiéře.
Slovácké pohostinnosti si už užívá také hvězda poslední a největší - Abbás Kiarostami měl v jedenáct tiskovou konferenci. Vypadal dobře naladěný a podle informací dramaturga Honzy Jílka se ochotně zúčastní sedmi až osmi debat. I jemu budu samozřejmě v patách.
Pondělí 12:59 Jako každý správný festival je i Letní filmová škola střetnutím světů, které by se normálně míjely. A často se také míjejí. Na hlavním Masarykově náměstí, kde je jedno z letních kin, se večer scházejí hlavně místní a z reproduktorů tu v jedenáct večer hraje Dalibor Janda a skupina Holki. To ve stanu za Mírem, kde laptop s muzikou obsluhuje pražský kavárník a bohém Ondřej Kobza, na rodáka z Hradiště nenarazíte ani omylem, a potkáte tady všechny známé a kamarády, na které v Praze nenatrefíte, jak je rok dlouhý.
Roztomilý střet dvou světů bylo lze včera vidět i na betonové promenádě vedoucí ke kinu Hvězda, i když si to jeho aktérky nejspíš neuvědomovaly. Pár metrů od sebe totiž jedna skupina dívek rozdávala staré Respekty a druhý tým brigádnic (v neforemných bílých větrovkách) sháněl podpisy pod petici na podporu snahy Miloše Zemana dostat se na Hrad. Je to už nějaký ten pátek, ale mnozí ještě máme v paměti, jak starý jezevec z Vysočiny coby premiér hrozil investigativnímu týdeníku likvidací.
Ale k filmům. Jednou z nejzářivějších hvězd filmovky je mladý maďarský režisér Bence Fliegauf. Pořadatelé nabízejí jeho kompletní retrospektivu s výjimkou filmu Lůno, který šel nedávno v kinech, takže to tolik nevadí. Včera tu uvedl dva své nejranější kousky: dokument zachycující myšlenky terapeuta Andráse Feldmára nazvaný Existuje předsmrtný život? a svůj na koleně natočený hraný debut Houština. Oba filmy vznikaly ve stejné době a mají dost styčných bodů.
Formálně se skládají výhradně z detailních záběrů. V portrétu neortodoxního, charismatického psychologa, propagujícího léčebnou funkci LSD a ayahuascy a prohlašujícího psychiatrii za černou magii a farmaceutický průmysl za mafii, pomáhají blízké záběry tváře abstrahovat od všeho rušivého a soustředit se na inspirativní obsah.
V Houštině navozují detaily stísněnou, klaustrofobickou atmosféru. Film sestává z epizodických vztahových mikropříběhů. Ty stojí na brilantně napsaných dialozích a skvělých výkonech neherců, které solitér Fliegauf hledal mezi svými kamarády.
Oba snímky vznikaly ve stejné době a v některých povídkách je vliv excentrického terapeuta jasně znát. Fliegauf ho koneckonců na debatě po filmu přiznal. Příběh muže, který šílí z prvních příznaků dospívání u své dcery, nebo storka o mladé ženě s náběhem na schizofrenii stíhané přízrakem své přísné mrtvé babičky jako by vypadly z Feldmárových přednášek o nutnosti bezpodmínečné lásky rodiče k dítěti.
Fliegaufovi bylo v době natáčení obou filmů 27 let a jeho rané filmy ukazují, jak se prosadit v branži, v níž nemáte žádné přátelské nebo rodinné vazby. Silný minimalistický nápad stačí k tomu, abyste s výpomocí přátel udělali díru do světa. Předsmrtný život se promítal podle Fliegaufa asi deset let v jednom malém budapešťském kině a utvořila se kolem něj sekta nadšených diváků, kteříá na něj pravidelně chodili. A Houština posbírala ceny z festivalu v Berlíně a z výroční přehlídky Maďarský filmový týden. Bence Fliegauf na debatě po Houštině nastínil, že jeho zítřejší masterclass bude hlavně o tom, jak natočit film s minimálními finančními prostředky. Poté s ním mám slíbený rozhovor, takže se máte (a já taky) na co těšit.
Včera vpodvečer se na filmovce poprvé představil také mladý srílanský režisér Vimukthi Jayasundara. Promítl se tu jeho debut Opuštěná země. Snímek je lyrickou reflexí občanské války na Srí Lance. Film je poučeným asijským artem (režisér studoval u Jean-Luca Godarda i Tsai Ming-lianga), skrze pár postav žijících na samotě obklopené minovými poli poblíž vojenského tábora ukazuje válečný konflikt jako rutinní součást života Srílančanů. Trval koneckonců 26 let a režisér na debatě po filmu mluvil o tom, že na ostrově neexistuje prakticky nikdo, kdo by jím nebyl zasažen.
Film Jayasundara natáčel v době příměři, když ale v roce 2005 po úspěchu v Cannes (získal tam Zlatou kameru za nejlepší debut) uvedl snímek doma, konflikt byl už zase v plném proudu. A setkal se s vášnivými protesty: novináři film údajně považovali za prorebelský (to opravdu nechápu proč) a dokonce z francouzských peněz považovali za jakési agentské západní vměšování do vnitřních záležitostí země. Kina nejúspěšnější srílanský film v zahraničí za posledních padesát let hrály jen dva týdny, potom ho z obav před napadením stáhly, a i sám Jayasundara se raději stáhl dočasně ze země.
Fliegaufa s Jayasundarou od sebe dělí tři roky - patří mezi progresivní generaci třicátníků, kteří budou v následujících letech ovlivňovat tvář světového filmu. Než zítra (Szabó), respektive pozítří (Kiarostámí) najedou do Hradiště zasloužilí klasici, ovládlo dění festivalu perspektivní mládí.
Sobota - 23:15 Co stylovějšího už může ministr obrany vidět než El Dorado od Carlose Saury. Film o krutém španělském conquistadorovi Lopem de Agguireovi a dobyvačné výpravě za hromadami zlata v bájné indiánské zemi v hloubi pralesa. Pořadatelé tuhle příležitost českému šéfovi armádního resortu Sašovi Vondrovi poskytli v rámci zahájení letošní Letní filmové školy.
Ministr tu předával cenu AČFK za „kreativní zobrazení času v lidské psychice" právě španělskému bardovi, který je vzácným hostem filmovky a který vitalitou rozhodně nepřipomíná člověka, který už by mohl být patnáct let v důchodu. S Vondrou si evidentně před kinem padli do oka. Ministr se sice nejdříve na pódiu rozplýval obdivem k Wimu Wendersovi, ale poté vyznal svou náklonnost i Saurovi. Když prý v hloubi normalizace do filmových klubů mezi všechny ty depresivní filmy vtrhly Saurovy filmy o flamencu, byl to zážitek. Saura na oplátku zalitoval, že Vondra na pódium nepředstoupil v plné zbroji ověšený kulomety, jak by se v jeho funkci patřilo.
Střídmý ceremoniál nasvědčoval, že filmovka se letos ocitá v hubenějším roce. Kvůli schválení loterijního zákona přišla totiž o hlavního sponzora Synot. Jedna z nejbohatších firem v regionu si dříve mohla odepisovat daně formou sponzoringu neziskového sektoru, teď už to ovšem neplatí. Výsledkem je zkrouhnutí doby trvání festivalu o dva dny a jisté programové kompromisy: zmizela například „drahá" sekce hledačských filmu Cinepur Choice.
Nová umělecká ředitelka Iva Hejlíčková ovšem v rámci ceremoniálu shrnula letošní výběr filmů s nadsázkou, když se obrátila na publikum s lakonickým vzkazem: „Jestli si chcete stěžovat, můžete. Nebude vám to nic platné. Tak se snažte, aby se vám něco líbilo."
Starší blogové zápisky najdete zde.
