Bez ironie bych byl ztracený, říká Paolo Sorrentino

Jan Gregor Jan Gregor
1. 7. 2013 9:04
S autorem filmu Velká nádhera o profesi režiséra, Seanu Pennovi a umění zestárnout
Paolo Sorrentino
Paolo Sorrentino | Foto: Anna Vedralová

Rozhovor - Paolo Sorrentino je jedna z největších režisérských hvězd současného filmu. Svědčí o tom i to, že pět jeho posledních filmů se dostalo do soutěže v Cannes. I jeho poslední film Velká nádhera se na nejprestižnějším festivalu na světě stal velkou událostí. Se svou typickou vytříbenou vizualitou vypráví příběh zestárlého římského světáka Jepa Gambardelly v podání Sorrentinova dvorního herce Toniho Servilla. Je to pocta Římu i ironická rekapitulace života jednoho šarmantního cynika.

Sorrentino byl při rozhovoru v dobrém rozmaru a svou typicky jižansky výraznou mimikou mi připomněl komika Roberta Benigniho. Po celou dobu rozhovoru neodložil doutník, který labužnicky šlukoval. Bylo vidět, že mu není cizí „la dolce vita", sladký život, což je film, který je v souvislosti s Velkou nádherou citován nejčastěji. Nebylo možné se na tuto paralelu nezeptat.

Foto: Anna Vedralová

Aktuálně.cz: Velká  nádhera má podobnou atmosféru jako Sladký život od Felliniho. Snažil jste se o ni záměrně?

Paolo Sorrentino: Přímo ne, ale je jasné, že všichni italští režiséři se poměřují s Fellinim. Je to součást naší kultury, a tak je možné, že některé části Sladkého života a jiných jeho filmů se ve mně otiskly natolik, že jsou znát i v mém filmu. Ale rozhodně jsem se třeba na Sladký život před natáčením nedíval.

A.cz: Ve vašich filmech je obecně velmi výrazná hudba. Můžete prozradit, jak s ní pracujete? Třeba ve filmu Božský je práce se zvukem jedním z nejdůležitějších elementů silného účinku na diváka.

Božský byl film o politice a já jsem ho chtěl natočit jinak, než obyčejně Italové natáčejí politické filmy. Rozhodl jsem se snímek o Giuliovi Andreottim natočit jako rockovou operu a použil jsem tam i některé z písní, které se mi zrovna líbily. Často používám do filmů hudbu, kterou poslouchám v době psaní scénáře. Přišlo mi jako dobrý nápad ilustrovat příběh pětasedmdesátiletého muže muzikou, se kterou on nikdy pravděpodobně nepřišel do styku.

Foto: kviff.com

A.cz: U filmu Tady to musí být se název písně Talking Heads dostal dokonce do titulu…

Tak to je zrovna film inspirovaný hudbou, kterou jsem měl rád za mlada. Jedna postava přímo připomíná Roberta Smithe z The Cure, které jsem před lety miloval. A to samé platí o Talking Heads, v osmnácti jsem neposlouchal nic jiného než je. Ve Velké nádheře hraje velkou roli sám Řím, což je město, v němž se spojují sakrální i profánní aspekty života. Světci se tu páří s děvkami, abych tak řekl. Proto i hudba je částečně spirituální a jsou v něm kompozice autorů jako Arvo Pärt, stejně jako komerční pop.

A.cz: Vaše filmy se pohybují na hraně mezi tragikou a směšností, jsou hodně groteskní a ironické. Jak velkou roli hraje ve vašich filmech a ve vašem životě ironie?

Pro mě je prostředkem, jak s někým vůbec navázat seriózní mezilidský vztah. Zachraňuje mě a chrání mě před světem.

Čtěte také
Cannes 2013: Pan Božský mezi striptérkou a světicí

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

A.cz: Proč jste se stal filmařem? Byla vaše rodina spjatá nějak s filmovým byznysem?

Vůbec ne. Můj táta pracoval v bance a máma byla obchodnice. V osmnácti mě bavilo psát a hrát na kytaru. Tušil jsem, že nemůžu dělat obojí. A říkal jsem si, že film v sobě snoubí ostatní druhy umění. A filmařina se dá dělat bez učení. Na to, aby člověk byl dobrý kytarista, musí dlouho cvičit, ale u filmu to neplatí. Já se nerad učím, nerad chodím do muzeí, nerad čtu, takže kariéra režiséra byla pro mě ideální. Ve filmu je něco z hudby, literatury i malířství, ale nic z toho nemusíte ovládat na výbornou.

Velká nádhera
Velká nádhera | Foto: FDC

A.cz: Co je pro vás tak vzrušujícího na spolupráci s Tonym Servillem, který hraje téměř ve všech vašich filmech?

Pořád mě překvapuje, pokaždé v jeho herectví objevím něco nového. A taky se dobře známe osobně. Pro mě je důležité pracovat s lidmi, kteří jsou pro mě jako rodina. Už proto, že těžko navazuju vztahy bez ironie. A tak i s Tonym máme společný smysl pro humor, hraní si a pro ironii.

A.cz: A našel jste stejný smysl pro ironii i se Seanem Pennem, který hrál hlavní roli rockera v Tady to musí být?

Každopádně. Je to jeden z nejvtipnějších lidí, co znám. Má taky tu svou vážnou politicky angažovanou stránku osobnosti, ale je opravdu moc vtipný. Hodně jsme se při natáčení nasmáli.

A.cz: Byl pro vás při obsazování role první volbou?

Ano. Potkali jsme se v Cannes a požádal mě, ať pro něj něco napíšu, a tak jsem mu druhý den poslal scénář a on mi zanedlouho odpověděl, že to bere. Je dost blázen na to, aby se pustil do tak šíleného projektu.

Foto: Anna Vedralová

A.cz: Nebál jste se ho jako velké hollywoodské hvězdy trochu?

Ne, strašily mě jen řeči, které jsem o něm slyšel, ale brzy jsme si mezi sebou vytvořili důvěru.

A.cz: Jaký typ režiséra jste? Jste direktivní, nebo spíš konsensuální?

Řekl bych, že jednou z nejzábavnějších věcí na téhle profesi je, že máte v rukou moc nad lidmi. Takže ji používám (smích). Na začátku kariéry jsem byl impulzivnější, ale zjistil jsem, že všechno funguje lépe, když se krotím.

Velká nádhera
Velká nádhera | Foto: FDC

A.cz: Plánujete po Tady to musí být další film v angličtině?

Asi ne, bylo to dost vyčerpávající. Na natáčení ve Státech potřebujete spoustu energie a já jsem vlastně dost líný a chci trávit čas s rodinou. Jedině když budu moct mít celou svou rodinu při natáčení u sebe, ale teď to neplánuju.

A.cz: Ve Velké nádheře jsou obrovské a náročné davové scény. Jak těžké je bylo natočit?

Je to tvrdá práce a stojí za ní dlouhá příprava. Osobně jsem vybíral každého člena komparzu, v detailech jsem zkrátka perfekcionista. Měl jsem štěstí také na to, že produkce mi dala hodně dní na přípravu jednotlivých scén. Úvodní scénu ve Velké nádheře jsme točili tři dny a tři noci.

A.cz: Ten film je mimo jiné o hledání ztraceného mládí. Je to tak, že lidé nepřijímají proces stárnutí?

To se ptáte mě?

Tady to musí být (Sean Penn)
Tady to musí být (Sean Penn) | Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Ne, ptám se obecně.

Nevím, je umění zestárnout. A hlavně je ve starším věku těžké se ještě něčím nechat překvapit. Já osobně jsem vždycky chtěl být starší, když mi bylo sedmnáct a necítil jsem se šťastný. A teď je mi přes čtyřicet a dá se říci, že šťastný jsem.

A.cz: Co říkáte tomu, že by Silvio Berlusconi měl jít do vězení?

Skvělá věc na filmaření je, že se můžete uzavřít do paralelní reality a nezabývat se běžným životem nebo třeba politikou. Nechávám si tu výsadu se těmito věcmi nezatěžovat.

A.cz: Chtěl bych se zeptat na práci na scénářích. Píšete rychle, nebo je to spíš delší proces?

Dlouho promýšlím všechny nápady, ale když už sednu k poznámkám, první verzi scénáře napíšu za pár dní.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

A.cz: Nadřazujete své nápady příběhu? Protože děj vašich filmů nebývá nejsevřenější.

V zásadě ano. Příběh pro mě není tak podstatný. Nejdůležitější je vnitřní vývoj postav a jejich zasazení do nějakého prostředí. Třeba v Římě mi vadila velká koncentrace aut a skútrů v ulicích a musel jsem hledat opuštěnější místa nedotčená příliš dopravou. A mé postavy se často vyjadřují květnatým způsobem, což mi kritici občas vyčítají. Ale mě nezajímají filmy, které zachycují autentickou řeč ulice.

Foto: FDC

A.cz: Nenecháváte své herce improvizovat?

Zásadně ne. Já sice píšu rychle, ale pak své dialogy dlouho piluju, třeba i několik měsíců. Je nepředstavitelné, že by herec dokázal na place vymyslet krásnější věty než ty, nad nimiž jsem strávil tolik času.
 
A.cz: Jací režiséři vás ovlivnili?

Fellini a Scorsese. Z italských bych jmenoval Scolu, Bertolucciho, Antonioniho. A z amerických režisérů mám rád Jima Jarmusche, bratry Coeny nebo třeba Wese Andersona. Z jejich práce se učím. Ale já na filmy moc nechodím. Fellini kdysi řekl: Pokaždé když jdu do kina, po cestě potkám něco zajímavějšího než film, na který jdu.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy