


Když před sedmnácti lety manželé Mrhálkovi kupovali polorozpadlý dům v Úněticích, ani ve snu je nenapadlo, jak moc to změní jejich život. Na koláče v hospůdce U Lasíků se dnes stojí dlouhé fronty, všechno ale začalo jednou bublaninou mámy na mateřské, která se jen tak něčeho nezalekla.
Když jsme „k Lasíkům“ do Únětic přijeli, bylo ještě ráno. Vrata do útulného dvora byla jen pootevřená, pekařský vál už byl vzorně vyčištěný a ze dveří kuchyně se linula vůně čerstvě dopečených kynutých koláčů. Ihned jsem pochopila, proč mi všichni, komu jsem se zmínila, že se sem chystám, řekli: „Ty se máš!“
Před sedmnácti lety tady ale nebylo nic.
Dům v Tichém údolí postavil kolář Josef Lasík. Nechybělo tu nic: výhled na potok a do zeleně, prostorný dvorek, dílna a nad ní byt. Jenže po válce přišel převrat, dílnu Lasík ztratil a v domě později dožíval jeho vnuk s dcerou.

Pak už dům jen pustl: kůlna byla plná odpadků, vosy ve stropech, z děravé střechy rostla bříza. „Opravdu takový sklípek to byl. Všichni si ťukali na čelo, když jsem říkala, že to s manželem chceme,“ vzpomíná majitelka Michaela Mrhálková.
Neviděli totiž ruinu, ale potenciál: dveře z 19. století, které jsou v patře dodneška, krásná okna, les kolem a milé sousedy.

Michaela v té době pracovala jako fitness trenérka, její manžel Jan byl filmový rekvizitář. Když dům kupovali, měli dvě děti a třetí na cestě.
„Po mateřské jsem se plánovala vrátit k původní profesi učitelky tělocviku, říkala jsem si, že to bude taková klidná práce, ideální ke třem dětem,“ směje se dnes.
O gastronomii tehdy nevěděla nic, jen ráda pekla pro rodinu. „Kynuté těsto jsem do té doby vůbec nezkoušela,“ říká, zatímco rovná mísy plné koláčů.

Počítali tehdy každou korunu, a když viděla, kolik výletníků chodí kolem domu, chopila se příležitosti.
„Upravili jsme truhlárnu po panu Lasíkovi, nakoupili tatranky, já jsem nahoře ve své kuchyni upekla bublaninu, otevřeli jsme vrata a bylo,“ vypráví.
Koláč lidem chutnal a ptali se po něm další a další, tak k repertoáru přidali úplně obyčejný kávovar, který dostali jako svatební dar. „Byl tu tehdy tehdy jeden známý foodbloger, který napsal, že všechno je super, jen kafe hrozný, jenže my na jiný kávovar prostě neměli,“ vzpomíná.
Vysloužila si i tenisový loket – na robota nebylo, takže všechno těsto zadělávala vlastníma rukama.
„Zní to jak z nějaké pohádky, ale takhle to opravdu bylo. Židle a stoly jsme sháněli, kde se dalo, když jsem vyrazila do Prahy, chodila jsem se dívat, co kde pečou a co by šlo i u nás,“ popisuje Michaela.
Když se u pultu s koláči začaly stát fronty, došlo jí, že do školy už po mateřské nenastoupí.
Všechno se Michaela učila za pochodu. Něco vyčetla, něco odkoukala od kamarádů, základ má po babičce.
Dneska zadělává podle sezony z deseti až dvaceti kilo mouky, upeče až padesát koláčů denně. Mezi zákazníky suverénně vede borůvkový s tvarohem, hned v závěsu je makový.



„Mák i sladké těsto si nejraději připravuju už večer předem, stejně jako se na ráno musí nachystat zelenina a další suroviny. Někdy mi tu po večerech štamgasti pomáhají s loupáním cibule,“ vypráví se smíchem.
Repertoár rostl stejně nahodile jako všechno ostatní. Nejdřív bublaniny, pak kynuté sladké, nakonec tematické víkendy. Na tom francouzském zkusila cibulový koláč a od té doby na pultu nechybí slané: řepový, dýňový, špenátový, prostě co je zrovna v sezoně.

K tomu si tu můžete dopřát chleba s pomalu pečeným vepřovým, po kterém se taky vždycky zapráší. „Chleba zatím kupujeme, ale jednou se ho naučíme péct. Zatím na to nebyl čas,“ přiznává únavu z patnáctiletého podnikatelského kolotoče.
Hospůdka je sice maličká, zato dvůr velký. Při koncertech se tu sejde kolem stovky lidí, podnik přitom pořád vedou jen manželé Mrhálkovi; občas pomůžou děti a v sezoně brigádníci. Michaela má na starosti kuchyni, manžel všechno ostatní – uklízí, opravuje, pečuje o výzdobu.
Zavřeno mají pondělí a úterý, kdy se oba snaží aspoň trochu relaxovat. „Rozhodně nechceme nic rozšiřovat, maximálně se naučíme péct ten chleba,“ říká majitelka rezolutně.

„Aby to člověk dělal dobře, musí odpočívat. A taky sportovat, protože jsme tu jinak každý den do noci, ráno se vstává na pečení, rozhodně se nenudíme,“ dodává bývalá veslařka, která si kondici dodnes udržuje na veslici a přiznává, že by už někdy ráda pracovala o něco míň.
Nejradši má ale část dne, kterou nikdo z hostů nezažije. „Samozřejmě mě těší, že se k nám lidé vracejí a koláče chválí, ale nejraději mám úplné ráno,“ popisuje.
„Přijdu do prázdné kuchyně, udělám si kafe, pustím se do buchet a poslouchám rádio. Tehdy je mi nejlíp.“
Zdroj: autorský článek, U Lasíků












Dokáže ministr obrany Jaromír Zůna to, co ani s vypětím všech sil před sedmi lety nadvakrát nezvládl jeho předchůdce Lubomír Metnar? Armádní nákupčí si totiž vytyčili (staro)nový cíl. I vzhledem ke stáří a stále větší nespolehlivosti strojů takzvané vládní letky by politikům a menším podnikatelským delegacím chtěli udělat radost nákupem moderního business jetu. O záměru už informovali zbrojaře.



Polská média informují o kuriózním případu, ve kterém nad záměrem tamních lesníků zvítězila skupina bobrů. Těm se podařilo zničit ceduli, která návštěvníky upozorňovala právě na škody způsobené bobry a varovala před důsledky jejich ničivé činnosti. „Bobři nechtěli, abyste byli varováni,“ hodnotí incident polští lesníci.



Litva chce na svém území stálou americkou vojenskou základnu. A je ochotná ji zaplatit. Prezident Donald Trump slíbil, že jeho administrativa to zváží. Zatímco Pentagon přehodnocuje rozmístění vojáků v Evropě, Vilnius se snaží zajistit americkou vojenskou přítomnost natrvalo.