


V květnu 1847 nechala Franklinova výprava v arktické pustině krátkou zprávu: „Vše v pořádku.“ O necelý rok později už byl její velitel mrtvý, lodě vězely v ledu a 105 mužů se chystalo pěšky na jih. Nikdo z nich se domů nevrátil. Po téměř 180 letech známe vraky, ostatky i stopy kanibalismu. Přesto stále nevíme, kde přesně se z dobře vybavené expedice stala katastrofa a co ji nakonec zlomilo.
Když John Franklin 19. května 1845 vyplul z Anglie, vedl 134 mužů na lodích HMS Erebus a HMS Terror. Pět z nich se ještě z Grónska vrátilo domů, takže dál do Arktidy pokračovalo 129 členů expedice. Měli dokončit průzkum Severozápadního průjezdu mezi Atlantikem a Tichým oceánem.
„Byli nejlépe vycvičení, nejlépe vybavení a měli všechny tehdejší moderní vymoženosti,“ připomněl později námořní archeolog James Delgado. Přesto se po nich na dlouhé roky slehla zem.
První zimu strávili námořníci na Beechey Island, kde tři muži zemřeli. V létě 1846 pokračovaly lodě na jih, ale 12. září je u Ostrova krále Viléma sevřel led. Z následujících měsíců máme jen minimum zpráv.
Tu nejznámější vložili členové expedice 28. května 1847 do kamenné mohyly. Končila slovy „All well“ – vše v pořádku. Když se k dokumentu o necelý rok později vrátili, dopsali kolem původního sdělení mnohem pochmurnější pokračování. Franklin zemřel 11. června 1847, do dubna následujícího roku zahynulo dalších 23 mužů a zbývajících 105 členů výpravy opustilo lodě. Zamířili na jih směrem k řece Back. Tím jejich vlastní písemné svědectví končí.
Další části příběhu uchovali Inuité. V roce 1854 vyprávěli skotskému lékaři a průzkumníkovi Johnu Raeovi o desítkách bělochů, které viděli táhnout na jih. Popsali mu také mrtvá těla a známky kanibalismu. Viktoriánská Británie tuto část svědectví dlouho odmítala, archeologie ji však později podpořila.

Vědci našli na kostech členů výpravy řezy po nožích a při dalším výzkumu také rozlámané dlouhé kosti se stopami odpovídajícími získávání morku. Autoři studie je považují za známku krajní fáze přežívacího kanibalismu.
Inuitská svědectví nakonec sehrála zásadní roli i při hledání samotných lodí. Badatel David Woodman, který se jimi dlouhodobě zabýval, to shrnul stručně: „Bez tradičních znalostí by bylo pátrání prakticky nemožné.“
Tým Parks Canada spojil ústní tradici s moderním sonarem a dalšími metodami. Erebus našel v září 2014. „Nedokážete si představit, jak neuvěřitelný to byl pocit, když se na obrazovce objevil dokonale rozeznatelný vrak,“ vzpomínal archeolog Ryan Harris. Terror následoval o dva roky později. Jeho poloha zároveň zkomplikovala zažitou představu o posledních týdnech expedice a naznačila, že po opuštění lodí mohl jejich příběh pokračovat jinak, než historici dlouho předpokládali.
Nález vraků ale nevyřešil největší otázku: proč zemřelo všech 129 mužů?
Dlouho dominovala teorie otravy olovem. Analýzy ostatků skutečně odhalily vysoké koncentrace tohoto kovu a podezření padlo mimo jiné na pájku konzerv. Pozdější výzkum však závěr oslabil. Studie z roku 2018 porovnala ostatky Franklinových námořníků s dobovou populací britského námořnictva a nenašla známky mimořádně vysoké expozice. Autoři proto odmítli tvrzení, že olovo sehrálo v katastrofě rozhodující úlohu.
Badatelé zvažují kurděje, infekce, podvýživu, podchlazení i vyčerpání. Nejlépe dnes obstojí představa souhry několika faktorů. Posádky strávily dvě zimy v oblasti s omezenými možnostmi získávání potravy a poslední známý plán počítal se stovkami kilometrů pochodu přes led a arktickou tundru.



Archeologové přitom příběh dál skládají předmět po předmětu. Jen při výzkumu Erebu v roce 2024 vytáhli například sextant, kabát, holicí potřeby, pistole nebo keramický džbán. „Loď nám může říct ohromné množství o konkrétních okolnostech, kterým tito muži čelili ve chvíli, kdy stáli tváří v tvář vlastní smrti,“ řekl o potenciálu vraků Harris.
A genetika mezitím vrací jména některým ostatkům nalezeným na souši. Ani ona ale hlavní záhadu neuzavírá. Franklinova expedice už dávno není příběhem dvou ztracených lodí. Ty jsme našli. Tajemství dnes spočívá hlavně v tom, jak se během několika měsíců změnilo „vše v pořádku“ v boj o život, který nikdo z mužů pokračujících do Arktidy nepřežil.
Zdroj: Parks Canada: History of the Franklin Expedition, International Journal of Osteoarchaeology, PLOS ONE – Franklin expedition lead exposure, University of Waterloo







Čtení na chvíle, kdy chcete zvolnit. Vždy v úterý: životní styl, zajímavosti a příběhy lidí – slavných i těch, o kterých jste ještě neslyšeli.

Články, které si zaslouží vaši pozornost. Každý pátek je pro vás z toho nejzajímavějšího na Aktuálně.cz osobně vybírá šéfredaktor Michal Pavec.



Helen Oyeyemi patří k autorkám, u nichž se čtenář nemůže spolehnout na pevnou půdu pod nohama. Její prózy se rády pohybují na pomezí reality, pohádky, absurdity a metafikce; často vyprávějí o identitě, ženství i o tom, jak složitě se člověk vymezuje vůči očekávání okolí. Její nový román Moje nové nové já (Argo), který do češtiny přeložila Hana Zahradníková, tyto rysy přenáší do pražských kulis.



Při dronovém náletu zemřeli čtyři zaměstnanci průmyslové zóny na jihu Volgogradu, oznámily v pátek ráno podle agentury TASS úřady ve Volgogradské oblasti. Další dva utrpěli zranění.



Evropské země se připojí k dalšímu jednání o možnostech ukončení ruské války proti Ukrajině, řekl ve čtvrtek podle agentury Interfax americký zmocněnec Steve Witkoff po schůzce s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Dodal, že to považuje za velmi důležitou událost.



Pardubická pobočka krajského soudu v Hradci Králové prohlásila zvolení Zdeňka Kociána (SNK Evropští demokraté) zastupitelem Slatiňan na Chrudimsku za neplatné. Po přepočítání hlasů v jednom z volebních okrsků ho v zastupitelstvu nahradí Martin Douša z kandidátky Lidovců a nezávislých.



Jednatřicetiletý muž, který pracoval v petrohradském obchodním řetězci Lenta, je podezřelý z nastražení bomby pod automobilem ruského armádního plukovníka. Podle informací ruského serveru Fontanka měl důstojníka nejméně měsíc sledovat, poté k jeho vozu připevnit výbušninu a krátce po explozi uprchnout ze země. Policie po něm pátrá.