Kosti nelžou. Proč exhumace Jana Masaryka může konečně rozetnout spor, který trvá dekády

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Otevření hrobu Jana Masaryka má konečně objasnit tragédii z března 1948. Podobně jako u něj však moderní věda dokáže z kostí vyčíst pravdu i po celých staletích. Byl svatý Václav skutečně mírný vládce a přežily děti cara Mikuláše bolševickou popravu? Připomeňte si slavné exhumace, při nichž ostatky promluvily a vyvrátily ty nejodolnější historické legendy.

Někdy je důvodem k exhumaci náboženství, někdy pieta a konečně důstojné pohřbení, jindy snaha zjistit, jak dotyčný ve skutečnosti zemřel, nebo je třeba se „pouze“ přesvědčit, zda ostatky opravdu patří dotyčnému.

A tak je tomu i nyní, kdy se otvírá hrob někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka, který za nevyjasněných okolností zemřel dva týdny po komunistickém převratu v roce 1948. Je v něm skutečně Jan Masaryk? A podaří se konečně zjistit, zda z okna vypadl, či zda „byl vypadnut“?

To zatím nikdo neví, my tu pro vás ale máme pár dalších případů, v nichž exhumace hrála klíčovou roli.

Car, kterého popravili bolševici

Když bolševici 17. července 1918 zavraždili ruského cara Mikuláše II., jeho manželku s dětmi, rodinného lékaře a nejbližší personál, jejich ostatky pečlivě schovali v lese.

Tento způsob trochu paradoxně podporoval dalších sto let legendu o nejmladší dceři Anastázii, která měla zůstat naživu a za niž se v následujících dekádách vydávaly desítky podvodnic.

Hrob carské rodiny historikové našli až v roce 1991 a k potvrzení identity sloužila DNA analýza včetně porovnání s britským princem Philipem, carevniným vzdáleným příbuzným.

A také se ukázalo, že v hrobě dvě těla chybí, což legendu o přeživší carově dceři opět rozdmýchalo. Nalezená těla carské rodiny v roce 1998 pohřbili v Petropavlovské katedrále v Petrohradě a o dva roky později je pravoslavná církev prohlásila za svaté.

Až druhý hrob, který historici odkryli až v roce 2007, odhalil pozůstatky chybějících carských dětí, careviče Alexeje a jeho sestry Marie.

Zdálo by se, že věda konečně vyvrátila devadesát let starou legendu, ale ruská pravoslavná církev pravost ostatků přes průkaznost DNA testů zpochybnila (cara a carevnu kvůli tomu dokonce v roce 2015 znovu exhumovali) a děti tak dodnes nejsou pohřbeny, pouze uloženy ve státním archivu.

Svatý Václav nebyl svatoušek

Svatého Václava Češi znají jako zbožného a mírného panovníka, kterého zavraždil jeho vlastní bratr Boleslav 28. září 935 (nebo možná 929) u kostela ve Staré Boleslavi.

Jeho ostatky od té doby patří k nejcennějším relikviím naší země a spočívají ve svatovítské katedrále.

Kosti přitom vyprávějí o jiném Václavovi, než jakého líčí svatováclavské legendy. „Svatý Václav má zhojené zranění na lebce, možná je to i hluboká sečná rána,“ říká historik Jakub Izdný z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.

„Podle všeho se nejspíš někde rval a nebyl to jen onen mírový kníže z legend,“ říká s nadsázkou.

Václavovy ostatky, respektive jeho lebka nejspíš posloužila i jako „model“ pro jeho sochu ve svatováclavské kapli katedrály sv. Víta, která vznikla kolem roku 1373.

O životě a smrti svatého Václava s historikem Petrem Kubínem | Video: Vojtěch Gross

„Práce na soše je velmi podobná tomu, co by dříve dělali antropologové jako rekonstrukci podoby,“ vysvětluje Jakub Izdný. Novou podobu knížete nedávno z lebky sestavili i vědci s pomocí 3D technologií.

S jedním se ale antropologové perou dodnes a ani detailní prozkoumání kostí knížete Václava nepomohlo: kolik let mu bylo.

„Raným Přemyslovcům brzy srůstaly lebeční švy, takže z forenzního pohledu působí starší, než ve skutečnosti jsou.

Místo věčného mládí smrt

Diane de Poitiers patřila k nejslavnějším kráskám francouzského dvora. Jako milenka krále Jindřicha II. po léta určovala tón dvorského života a i po šedesátce prý působila pozoruhodně mladě.

V roce 1566 však náhle onemocněla, začala chřadnout a záhy zemřela, aniž by kdo věděl proč.

Odpověď musela počkat víc než čtyři století – a napřed bylo potřeba její ostatky vůbec najít.

Její hrob na jejím panství Anet totiž byl za Velké francouzské revoluce vypleněn, její kosti kdosi naházel do jámy a později byly přeneseny aspoň na tamější vesnický hřbitov.

Teprve v roce 2008 je z něj vyzvedl francouzský forenzní lékař Philippe Charlier, kterému se ji nakonec podařilo identifikovat díky moderním metodám i zhojeným zlomeninám po jezdeckých úrazech.

Při té příležitosti v Dianiných vlasech naměřil mnohonásobně zvýšený obsah zlata. Královská konkubína totiž – jako mnoho dam její doby – užívala tzv. pitné zlato, které bylo považováno za elixír mládí.

Právě ten ji nejspíš pomalu zabíjel. V roce 2010 byly její ostatky uloženy zpět do hrobu na panství Anet.