V satirickém seriálu Kosmo ředitel vesmírného programu ČR Milan Sumec utratí peníze na kosmické středisko za výstavbu svých luxusních hotelů v exotických končinách a dva ze čtyř členů posádky vybere podle jména (Cikán, Chromý), aby na ně obdržel dotace.
Ve skutečnosti se adepti vybírají na základě velmi náročných zdravotních, psychologických či tělesných testů. Reálná je naopak přítomnost vědce na vesmírné palubě, pochopitelně s lepšími fyzickými předpoklady, než má postava Reného Hejla.
„Dříve byly lety do vesmíru doménou pilotů. Dnes, kdy se věnuje pozornost vědeckým experimentům v prostředí mikrogravitace, bývají členy posádek i vědci,“ potvrzuje vedoucí libereckého planetária Lukáš Durda.
Daleko od pravdy nebyli tvůrci ani při nácviku stavu beztíže ve vodní nádrži či zkoušce přetížení na centrifuze. V komedii se ovšem členové posádky Říp-1 noří v muzejním potápěčském obleku do bahnité nádržky s betonovou skruží symbolizující vstup do modulu, místo centrifugy se točí na jeřábu, později dokonce na řetízkovém kolotoči.
Reálnou podobu výcviku zachycuje například film Astronaut, který nově promítá liberecké planetárium. „Nejdříve se ve skafandru potopí do velmi hlubokého bazénu, aby si vyzkoušeli pracovní úkony v prostředí podobném beztížnému stavu. V obří nádrži, kde se nachází maketa raketoplánu a kosmických modulů, se simulují nejrůznější situace, které by mohly v kosmu nastat,“ popisuje Durda.
Co se týče skutečné centrifugy, na níž astronauti zakusí přetížení 8G, lze si ji představit jako otáčející se rameno s kabinou na konci. „Osoba stráví v kabině mučivé chvíle. Čím rychleji se rameno s kabinou otáčí, tím větší přetížení na osobu uvnitř působí. Hodně brutální kolotoč, ve kterém jste vmačkáváni do sedaček víc, než je vám příjemné,“ líčí pocity Lukáš Durda.
Sebelepší adrenalinové pouťové atrakce tento pocit nemohou nasimulovat, dosáhnou přetížení pouze několik málo G, navíc trvá pár okamžiků.
Pro stav beztíže simulovaný na zemi přichází ke slovu letadlo přezdívané „vomit comet“. Jen pro upřesnění, vomit znamená v angličtině zvracet, ve filmu Astronaut si čeští dabéři vymysleli slovíčko šouflplán.
„Jde o letadla umožňující zažít beztížný stav tím, že se s vámi proletí po parabolické dráze. Čili střídavě prudce stoupají a klesají, využívají snižování a zvyšování tahu motorů a v horní části letu dojde k onomu přibližně dvacetisekundovému stavu, za který si pasažéři platí. Ten pocit je blízký tomu, když autem přeskočíte vrchol kopce. Jen je delší,“ líčí Lukáš Durda.
Během jednoho letu dojde až k dvaceti opakováním a na palubu může i veřejnost. Lístek k zažití stavu beztíže a mnohdy zároveň i nevolnosti stojí kolem 5000 dolarů.
Adepti českého letu na Měsíc v seriálu Kosmo prozatím používají teplákové soupravy, nicméně dojde i na skafandry. Při výrobě těch opravdových musejí vývojáři brát na zřetel nejrůznější extrémní vlivy, které kosmonaut ve vesmíru zažije.
„Ve volném vesmírném prostoru to není zrovna procházka růžovým sadem. Vakuum, teplotní extrémy, záření, mikrometeority,“ vypočítává vedoucí libereckého planetária. „Skafandr je proto taková malá osobní kosmická stanice. Vyrábějí se několikavrstvé, navržené tak, aby poskytovaly velmi spolehlivou ochranu.“
Závěrem zbývá jen zodpovědět otázku, kterou si v jedné z písní pokládají i Bratři Ebenové. Jak to dělají kosmonauti? „Úplně stejně jako všichni ostatní. Konzistence je taktéž totožná. Jen způsob jímání je jiný,“ odpovídá s úsměvem Lukáš Durda.
