Rozhovor - Inna Václavová je velká milovnice silných zážitků. Začínala u parašutismu, za sebou má pět stovek seskoků. Později reprezentovala Slovensko v paraglidingu a věnovala se skydivingu. To všechno ale v roce 2000 vyměnila za námořní jachting. V roce 2011 se se svým týmem dokonce stala mistryní světa.
Aktuálně.cz: Dobrodružství a adrenalin jsou zřejmě nedílnou součástí vašeho života. Bylo to tak vždy?
Inna Václavová: V podstatě už od dětství. Když se mi tehdy do ruky dostala dětská encyklopedie, propadla jsem astronomii. Zrodila se silná touha se dostat do vesmíru. Později mě moje dětská touha dovedla na letiště, kde jsem od 15 let začala skákat z letadla. Tehdy se zrodila další touha - létat volně v mracích. Tuto nádhernou představu jsem uskutečnila prostřednictvím paraglidingu. Spolu se slovenskými a českými piloty jsme oblétali celou Evropu a severní Afriku, udělala jsem množství dálkových přeletů v závratných výškách. Byla to nádherná doba, plná objevů, ale i úrazů.
A.cz: Co bylo dál?
Na letiště jsem se znovu vrátila kvůli skydivingu. Nová idea, které jsem propadla, se jmenovala "tanec v prostoru". Začala jsem skákat aerobalet neboli "freestyle" z výšky čtyři kilometry, což je minuta volného letu. Skákali jsme také ze závratné výšky 7000 metrů s kyslíkovými přístroji. Užila jsem svobody, jak se jen dá představit.
A.cz: Zní to trochu nebezpečně...
Staly se i momenty, kdy jsem své touhy litovala. Například během letu na paraglidu nad maďarskou rovinou jsem se dostala do bouřkových mraků. V silných termických proudech jsem vystoupala ke kritické hranici 5000 metrů a nedařilo se mi vyklesat. Tehdy, když jsem se dívala na mohutné mrakové hradby kolem a v turbulenci zborcený padák, mě napadla zvláštní myšlenka, že právě teď prožívám svůj životní sen.
Inna Václavová
Námořnímu jachtingu se věnuje od roku 2000. V roce 2011 se se svým týmem stala mistryní světa.
Pracovala jako šéfredaktorka časopisu oceán. Vydala tři knihy o cestování a jachtingu.
Je prezidentkou nadace Vectra, která se věnuje podpoře adrenalinových projektů.
Je vášnivou potápěčkou a ochranářkou podmořského světa.
Pochází ze Slovenska. Nyní žije v Praze s přítelem jachtařem a podmořským fotografem. Má 23letého syna.
A.cz: Jak jste se dostala k jachtingu?
Jachtařím už 15 let. Moře jsem vyměnila za létání ze dne na den. Létala jsem moc, bylo to mojí pracovní i životní náplní, a přišel čas na změnu. Už na prvním lodním výletu jsem se rozhodla změnit svůj život. Byla to láska na první pohled. Neomezený mořský prostor, silný vítr a velká rychlost mi naprosto učarovaly.
A.cz: Jak probíhalo vaše seznamování s námořnictvím?
Po návratu jsem prodala svou parašutistickou výstroj a na měsíc se nalodila na loď, kde jsem pomáhala jako plavčík a učila se. Později jsem se přidala k posádce, která se plavila na šestnáctimetrové plachetnici přes Atlantský oceán, a po návratu do Evropy jsem byla hotový námořník s impozantním množstvím námořních mil na kontě. Pokračovala jsem ve studiu námořní vědy ve studené Anglii. Byly to všechno velmi silné zážitky a odnesla jsem si mnoho zkušeností. Později jsem začala pracovat jako kapitánka na charterových lodích, až mě jeden tým najal na regatu.
A.cz: To musela být velká změna. A také velká výzva.
Byla to obrovská výzva. A přestože jsem nevěděla nic o závodním jachtingu, tak jsme v naší první regatě skončili na čtvrtém místě. Začala jsem pravidelně jezdit na všechny možné regaty. Měla jsem štěstí, protože jsem se učila od těch nejlepších českých, chorvatských a italských jachtařů. Po slovenských a českých mistrovstvích přišly na řadu závody zahraniční a v roce 2011, jedenáct let od prvního výletu na lodi, jsem stála i se svým týmem na nejvyšší příčce mezi amatérskými námořními jachtaři a na bronzové mezi profesionály ve třídě ORC. Byl to nezapomenutelný okamžik.
A.cz: Bez čeho se na jachtě neobejdete?
Bez teplých věcí. Na moři se počasí dokáže v mžiku změnit, ze slunečného teplého na studené, uplakané a zuřivé.
A.cz: Co je na jachtě nejtěžší?
Z pohledu kapitána zvládnout psychologicky posádku a být připraven na komplikace, technické potíže, nebezpečné počasí, úrazy a podobně. Nic "těžkého" tam není. Samá radost (smích).
A.cz: Ve vašem týmu jsou převážně muži. Jak berou to, že jim "šéfuje" žena?
"Šéfuje" je příliš silné slovo. Na lodi jsou určitě pravidla, která je nutné dodržovat ve vlastním zájmu. Nemusím bojovat o pozici, když mne posádka dobrovolně a vědomě najme. Kapitánování je v podstatě taková manažerská práce, starat se, aby vše klapalo a aby každý dělal to, na co je dobrý. Samozřejmě plus to, co se očekává od kapitána - znalosti a správné rozhodnutí.
A.cz: Proč tedy neplachtíte v ženském týmu?
Několik sezon jsem jezdila pouze se ženskými posádkami. Pomohlo mi to se dobře rozjezdit a získat sebevědomí jako kapitán. Avšak v ženském týmu jsem se často setkala s pro mě naprosto nepřijatelným názorem, něco jako "stačí, že jsme ženy a jedeme regaty, už to je vítězství ". Ale ne pro mě, mým cílem je vítězství. Jachting je o dobře sehrané posádce, rychlé a vytrimované lodi, o perfektní taktice a strategii. Není žádný důvod k podceňování se.
A.cz: Je vám lépe v kolektivu mužů?
Je mi dobře ve společnosti se stejným zaměřením, nezáleží na tom, jestli jsou to muži, nebo ženy. Záleží jenom na tom, jestli sdílejí stejné touhy a cíle.
A.cz: Chovají se muži a ženy na palubě rozdílně?
Je zajímavé, že ne. Obě posádky podlehnou jakémusi šílenství, dostanou se do mladistvého modu. Přestanou naříkat, stěžovat si a nadávat a plně se oddají víru cesty a dobrodružství. Za to pravděpodobně může život pod širákem, neomezené dálavy a vyhlídky nových objevů. Není větší radosti spolu užívat pocit svobody, který plavba na lodi poskytuje.
A.cz: Se svojí posádkou jste se v roce 2011 stala mistryní světa. Jaký to byl pocit?
Byl to božský pocit. Je to sice krátký "moment of glory", ovšem naplní vás hrdostí a nesmírnou radostí. Slavili jsme k zbláznění. Teď musíme vítězství obhájit, to je další výzva!
A.cz: Ženy na jachtě nejsou zase tak výjimečné. Kolik je ale kormidelnic?
Určitě existuje řada dobrých kormidelnic, ale kormidelníků je více. Já kormidluji shodou okolností a díky štěstí. Laťka je posazena velmi vysoko a já ji musím udržet.
A.cz: Jsou podle vás ženy schopné překonat stejné překážky jako muži?
Je tam omezení fyzické síly, kterou je třeba vyvažovat lepší taktikou a trimem lodi. V nepříznivém počasí je ovládat loď náročnější. Celkově ženám dojdou síly rychleji než mužům. Aspoň to je moje zkušenost. Závisí to ale člověk od člověka, na jeho minulosti a připravenosti. Těžko hodnotit obecně.
A.cz: Hodně času trávíte na moři a na cestách. Co na to váš partner? Bylo těžké najít si partnera, který vás bude podporovat?
Mými partnery vždy byli muži z oboru. Současný životní partner je závodní jachtař a podmořský fotograf. Závodění a všechny další aktivity sdílíme spolu. S mužem "od obrazovky" bych asi těžko našla porozumění. Moji partneři jsou často i mými učiteli a fanoušky, kteří rozumějí mým výzvám, jakkoliv bláznivým, a já to samozřejmě oplácím stejnou mincí.
A.cz: Napsala jste několik knih a spolupracujete s různými časopisy. Je možné se při tak náročném koníčku ještě věnovat psaní?
Během dlouhých přeplaveb mám času dost. Celkově mořský prostor poskytuje úžasný prostor k přemýšlení, analyzováni a vymýšlení příběhů. Navíc pestrá směsice lidských charakterů, co se přemelou během plaveb. Někdy jsou to případy selhání a někdy hrdinské příběhy. Jedno však mají společné - všichni v tu chvíli žijí naplno a znovu poznávají sami sebe a své schopnosti.
A.cz: Píšete cestopisy i básně...
Malá sbírka básní Běžící s větrem byla napsána během přeplavby Atlantiku. Pak následovala kniha Ráj na dotek o cestování a potápěčských dobrodružstvích. Poslední kniha je mála novela Před přídí oceán. Popisuje strasti a radosti přeplavby přes Atlantický oceán, je plná návodů k přežití na lodi, včetně seznamu potravin na cestu.
A.cz: A co děláte, když nepíšete nebo nejste na moři?
Jsem ředitelkou Nadace Vectra. V rámci našeho programu financujeme netradiční adrenalinové projekty. Podpořili jsme Milana Koláčka - jednoho z nejlepších sólových jachtařů ČR. Zabezpečili jsme také potápěčsko-archeologický průzkum zbytků Juditina mostu v Praze ve spolupráci s Národním památkovým ústavem ČR. Podpořili jsme cesty nevidomého horolezce Jana Říhy v rámci projektu Schody do nebe. Zraněnému špičkovému cyklistovi Michalu Kosíkovi jsme pomohli vrátit se zpět na kolo.
A.cz: Podle čeho si vybíráte, koho podpořit?
Lidé, s nimiž spolupracujeme, jsou hodni obdivu. Jsou vzorem síly a nezlomnosti lidského ducha. Tato idea se mi víc zamlouvá než podpora slabých a neschopných.
