Velký průvodce houbaře v době sucha: Kdy vyrazit, kde hledat a proč srpen vynechat

Jakmile se léto přehoupne do druhé poloviny, začínám být ráno nedočkavá. Obouvám holiny, beru košík a rosou mířím do lesa v srdci Žďárských vrchů. Obcházím svá oblíbená místa a doufám, že na mě někde čeká odměna v podobě krásného hřibu. Někdy si řeknu, že ještě pár dní počkám a nechám ho dorůst, jindy ho raději přikryju větvičkou, aby mi ho někdo nevyfoukl.

Letos je ale všechno jinak. Tráva pod nohama šustí, půda je tvrdá a vyschlá a člověka ani nenapadne hledat v ní houby. Místo plného košíku si z lesa odnáším spíš otázku: Je to jen špatný rok, nebo se česká houbařská sezona začíná měnit?

Související

Rostou? Šumavská houbička ukazuje správný návod, kde hledat

Na Šumavě zažívá podobně špatnou sezonu i houbařka Lucie Drozdová, která na Instagramu vystupuje jako Šumavská houbička. „Upřímně musím říct, že letošní sezona je nejslabší a nejhorší, jakou jsem za celou dobu, co se houbám věnuji, zažila. To, co se v lese děje, je extrémní i na poměry suchých let,“ říká.

Klasické hřibovité houby podle ní téměř nerostou, a pokud se nějaká objeví, často není k jídlu. „Není to jen o tom, že je minimum hub, ale celkově je jejich kvalita velmi špatná – jsou malé a zaschlé.“

Houby letos téměř nerostou

„Letošní sezonu považuji za mimořádně špatnou,“ říká Jan Borovička, mykolog a vědecký pracovník Geologického ústavu AV ČR. Podle něj přitom nejde jen o letošní rok. „Houby v poslední době nezažily příliš příznivé roky. Podle některých byl poslední rok, kdy to opravdu pořádně rostlo, 2014.“ Ani letošní situace ale neznamená, že by v českých lesích nebyla jediná houba. Lokálně se mohou objevit druhy, které dokážou využít krátké období vláhy, například po vydatnějších bouřkách. Pro většinu houbařů ale zůstává srpen zatím zklamáním.

Stejnou zkušenost má Lucie Drozdová. „Letos je to hodně o skromnosti. Sama jsem zatím našla jen pár lišek obecných, zaschlé trsy opeňky měnlivé, velmi málo ryzců syrovinek, které běžně v létě sbírám na koše, a k tomu občas nějakou holubinku nebo hřib.“ Ani odolnější druhy ale podle ní letošní sucho nezvládají dobře. „Drtivá většina z nich je kvůli horku nepoužitelná a červivá.“

A pokud má přijít obrat, nebude stačit pár kapek. „Potřebovali bychom vysoké desítky milimetrů srážek, aby byla šance, že to s houbami něco výrazně pozitivního udělá,“ říká Borovička. Důležitý je podle něj i způsob, jakým voda přijde. „Nutný je takzvaný zahradnický déšť, a nikoli přívalové lijáky.“

Právě voda je totiž pro houby zásadní. Česká studie publikovaná v časopise Forests analyzovala údaje o množství nasbíraných volně rostoucích hub v Česku mezi lety 1994 a 2021. Ukázala statisticky významnou souvislost mezi množstvím srážek a množstvím nasbíraných hub. Autoři odhadli, že zvýšení změny srážek o jednu jednotku odpovídalo zvýšení změny množství nasbíraných hub o 27 tun. Teplota v jejich modelu naopak statisticky významná nebyla. Jinými slovy: pro houbaře není rozhodující jen to, jaké je venku horko. Zásadní je, jestli se voda dostane do půdy a zůstane tam dostatečně dlouho.

Jeden déšť nic nezachrání

Po týdnech sucha proto nemusí přijít houbařský ráj okamžitě s prvním pořádným deštěm. Drozdová má z terénu podobnou zkušenost. „Jeden vydatný déšť, a ještě hůř letní přívalový slejvák, v rozehřátém lese napáchá často více škody než užitku. Voda po tvrdé půdě jen steče a následné parno způsobuje, že houby hned zaschnou nebo je okamžitě napadnou červi.“

Podle ní potřebuje les především delší období stabilní vláhy. „Aby mycelium dostalo ten správný impuls a vyrostly kvalitní, zdravé houby, je potřeba trvalejší, pozvolný déšť a alespoň 10 až 14 dnů stabilní vláhy bez prudkého větru a tropických teplot.“

„Nejrychleji reagují na déšť saprotrofní houby, jako jsou špičky nebo žampiony. Houby rostoucí v symbióze se stromy, jako hřiby, se objevují později,“ vysvětluje Borovička. Záleží ale i na teplotě a dalších faktorech, kterým vědci podle něj stále úplně nerozumějí. „Už jsem zažil i sezonu, kdy vláha byla, ale houbám se prostě růst nechtělo. Myslím, že je pořád naděje, že v říjnu houby porostou, pokud začne pořádně pršet,“ dodává.

Ani jeden vydatný liják ale nemusí být po letošním suchu spásou. Mykoložka Hana Ševčíková z Moravského zemského muzea upozorňuje, že po několika měsících sucha není vůbec jisté, v jaké kondici jsou podzemní části hub. „Je otázka, jak moc jsou mycelia zdevastovaná suchem trvajícím několik měsíců. To bychom viděli, jen kdybychom udělali půdní vrty, ale s naprostou jistotou se mycelia příliš dobře nemají,“ říká.

Kde má houbař v suchu ještě šanci?

Při pohledu na vyschlý les by se mohlo zdát, že nemá smysl hledat vůbec nikde. Zkušený houbař ale podle Drozdové dokáže poznat místa, kde ještě zůstává alespoň trochu vláhy. „Mám své ‚ukazatele‘. Sleduji mechové porosty. Pokud je mech na dotek křehký a drolí se, nemá smysl na zemi vůbec hledat. Pokud je ale v hlubokém mechu stále cítit chlad, je šance alespoň na ty odolnější druhy,“ říká.

Rozhoduje podle ní i mikroklima. Šanci dávají hluboké rokle, severní svahy, okolí lesních pramenů nebo zastíněná údolí potoků. „A když nerostou houby v zemi, zaměřuji se na kmeny stromů a dřevokazné druhy.“ Právě rozdíl mezi jednotlivými částmi lesa je podle ní v suchých letech obrovský. „Hospodářský smrkový les bez podrostu v suchu trpí jako první. Mými oázami v suchých letech bývají podmáčené smrčiny a zastíněná údolí s potůčky. Zde se vytváří stabilní mikroklima, které houbám umožňuje přežít i největší tropy.“ Letos ale podle ní selhávají i tato místa. A to je na celé sezoně možná nejvýmluvnější.

Houba je jen malá část celého organismu

Když houbař najde hřib, vidí pouze plodnici. Většina organismu zůstává skrytá pod povrchem. Houby vytvářejí síť mikroskopických vláken – hyf, které dohromady tvoří mycelium neboli podhoubí. U mykorhizních hub se tato vlákna propojují s kořeny rostlin. A právě tady začíná příběh, který je pro budoucnost lesů možná důležitější než otázka, kolik hřibů letos skončí v košíku.

Mezinárodní tým vědců letos v červnu v časopise Science zveřejnil vůbec první globální odhad rozsahu sítí arbuskulárních mykorhizních hub. Vědci zpracovali data z 322 studií a více než 16 tisíc půdních vzorků z devíti biomů a pomocí modelů odhadli hustotu těchto vláken po celém světě. Výsledek je téměř nepředstavitelný. V horních vrstvách světových půd se podle jejich výpočtu nachází přibližně 110 kvadrilionů kilometrů živých houbových vláken.

Se stromy si navzájem pomáhají

Mykorhizní vztah není jednostranný. „Mezi symbiotickými houbami a stromy probíhá výměna živin: houby poskytují vodu a minerální látky jako fosfor, dusík a hořčík, rostliny produkty fotosyntézy, tedy organický uhlík,“ vysvětluje Borovička. „Oba partneři se vzájemně ovlivňují. Houby pomáhají rostlinám se stresovým podmínkám lépe vyrovnat.“

Podle nové studie v časopise Science tvoří tento typ mykorhizní symbiózy přibližně 70 procent druhů rostlin. To ale neznamená, že houby automaticky zachrání stromy před suchem. „Mykorhizní houby pomáhají stromům a stromy zase houbám. Jsou to ale spojité nádoby a přílišné sucho škodí oběma. Pokud je sucho opravdu hodně, ani toto mykorhizní ‚kamarádství‘ nakonec nepomůže,“ upozorňuje Ševčíková.

Překvapení: některých hub může v suchu přibývat

Při pohledu na letošní vyschlé lesy by se mohlo zdát logické, že oteplování a sucho povedou jednoduše k úbytku mykorhizních hub. Jenže vědci letos narazili na mnohem složitější obraz. Studie publikovaná v New Phytologist sledovala devět let šest druhů původních keřů v podmínkách simulovaného oteplování o dva stupně a snížení srážek o 30 procent. Kombinace oteplení a menšího množství srážek sice omezila fotosyntézu a růst rostlin, zároveň ale vzrostla biomasa i diverzita mykorhizních hub v půdě.

To je důležitá připomínka: klimatická změna neznamená automaticky, že všechny houby budou mizet. Některé druhy mohou být vůči suchu překvapivě odolné. „Každé mycelium je jinak odolné i v závislosti na prostředí, kde žije,“ říká Hana Ševčíková. To ale neznamená, že se nic nemění.

Podle odborníků může změna klimatu postupně měnit i druhové složení českých lesů. „Pokud se bude měnit klima, nepochybně na to bude reagovat vegetace i houby,“ říká Borovička. Ševčíková už konkrétní změny pozoruje. „Houby dobře rostoucí v sušších podmínkách se rozšiřují. Třeba dříve vzácnější hřib medotrpký se dost šíří, také pečárku zápašnou potkávám více než třeba před třiceti lety,“ říká.

Pro houbaře to ale není úplně dobrá zpráva. „Zrovna tyto houby ale houbaře nepotěší. Hřib medotrpký je natrpklý a pečárka zápašná mírně jedovatá.“ Naopak chladnomilné druhy podle ní ubývají, případně se jejich růst posouvá do pozdější části roku. Na Šumavě ale Drozdová zatím žádný podobný dlouhodobý trend potvrdit nedokáže. „Celoročnímu sběru hub se věnuji šest let a za tu dobu nepozoruji nějaké výrazné změny. Až do letošního léta jsem sbírala vždy košíky plné a druhová pestrost hub byla celkově velmi široká.“ Každý rok je podle ní navíc jiný. „Třeba letos bylo extrémní množství sírovců žlutooranžových, roky předtím bylo zase neuvěřitelně moc hřibů a bedel. Některé roky se výrazně daří ryzcům a jindy zase jarním kačenkám českým.“

Srpen bez hub? Může být novým normálem

Právě načasování sezony může být jedním z nejviditelnějších dopadů změny klimatu pro české houbaře. „Spíš to začíná vypadat, že klimatická změna způsobí, že tradiční doba růstu hub v období srpna a první poloviny září bude spolehlivě bez hub a houby porostou později,“ říká mykoložka Hana Ševčíková.

Sama už podle svých slov srpen při plánování terénních mykologických prací prakticky vynechává. „Už několik let si na srpen žádné terénní mykologické práce na jižní Moravě neplánuji, je to zbytečné.“ Na Šumavě je ale podle Drozdové hlavní vlna růstu tradičně spojená spíš se začátkem podzimu. „Hlavní vlnu růstu jsem vždy pociťovala až v září a říjnu, kdy klesnou noční teploty a vlhkost se v lese odpařuje pomaleji. S mírnými zimami pak houbařská sezona trvá s přehledem až do prosince.“ Mění se tedy časové okno, kdy mají houbaři největší šanci a s ním i místa, kam se vyplatí vyrazit.

Les bez smrku = méně hub

Ještě zásadnější může být změna samotného lesa. České lesy v posledních letech výrazně zasáhla kůrovcová kalamita a úbytek smrkových porostů. Pokud některé druhy hub vytvářejí symbiotické vztahy s konkrétními dřevinami, změna druhového složení lesa se může projevit i v houbové říši. „Viděli jsme kůrovcovou kalamitu a úhyn obrovských ploch smrkových porostů. Zdá se, že s ústupem smrku ustoupí i některé houby typické pro tato stanoviště,“ říká Borovička. Co přijde místo smrku, proto není důležité jen pro lesníky. „Je otázkou, jak rychle bude smrk ustupovat a co ho nahradí. Se znepokojením sledujeme výsadbu nepůvodních druhů dřevin, například douglasky.“

Na co se připravit

Co to všechno znamená pro člověka s košíkem? „Nemám křišťálovou kouli, ale současný trend podle mě tuto možnost opravdu naznačuje,“ říká Borovička. „Možná nebude každoroční dostatečný růst hub takovou samozřejmostí jako dosud a čekají nás, přinejmenším občas, bídné roky.“

Ševčíková je ještě konkrétnější. „Už teď se to děje.“ Houbaři podle ní budou muset počítat nejen s jinými termíny, ale možná i s jinými typy lesů. Změnu ostatně podle ní ukazuje i samotná houbařská výstava v Brně, kterou organizátoři přesunuli do druhé poloviny října. „Na výstavách je nejlépe vidět nejen, jak se růst hub posouvá, ale také jak málo druhů dnes roste od léta do září a jak i dříve letní druhy hub plodí až třeba v říjnu, protože dřív prostě dost neprší.“

Drozdová se na budoucnost dívá z trochu jiné perspektivy. Podle ní nemusí být řešením jen čekat, až se vrátí podmínky, na které byli houbaři zvyklí. „Budoucnost českého houbaření patří těm, kteří se naučí číst proměňující se přírodu, opustí staré dogma o tom, že houby rostou jen v létě a na podzim, a objeví krásu i sílu celoročních, neprávem opomíjených lupenitých a léčivých hub.“

Houby snad nezmizí

Takže konec českého houbaření? Zatím rozhodně ne. Jeden suchý rok není důkazem, že z českých lesů houby definitivně zmizí. A ani globální studie o mykorhizních sítích něco takového netvrdí. Ukazují ale něco jiného. Houby nejsou jen barevné klobouky, které po dešti vyrostou ze země. Jejich hlavní část zůstává skrytá a pod povrchem vytváří rozsáhlé sítě propojené s rostlinami. A jejich fungování souvisí s vodou, půdou, stromy i celkovým stavem ekosystému.

Letošní prázdný košík proto nemusí být předzvěstí konce. Může být spíš varováním, že se mění podmínky, na které jsme byli zvyklí. A možná se jednou nestane, že Češi přestanou chodit na houby. Jen si budou muset zvyknout, že na ně nevyrazí v srpnu, ale třeba v říjnu. Že budou hledat jiné druhy. A že jejich oblíbený les může vypadat jinak než dnes. „Přejme si více zahradnických deštíků a menší horka,“ uzavírá Ševčíková. „Pokud chceme i dále chodit na houby, můžeme k tomu přispět udržitelným způsobem života a neplýtváním vodou. Každý dobrý skutek, každá snaha o soulad s přírodou a každý vysazený strom se počítá.“

Zdroj: autorský článek