Řada lidí zažije tváří v tvář obavám o svou ekonomickou situaci nebo i kvůli válce na Ukrajině možná nejtěžší Vánoce za velmi dlouhou dobu. Mohou nám dát svátky prožité v krizi i něco dobrého?
Vánoce jsou spolu s Velikonocemi a s Letnicemi jedněmi z největších křesťanských svátků, ale oproti nim jsou ve zvláštní pozici. Slaví je totiž současně i nekřesťanská společnost. To platí částečně i pro Velikonoce, ale náboženský obsah Vánoc ve větší míře překrývá někdy trochu kýčovitá domácí pohoda. I ta je někdy fajn, ale z náboženského hlediska Vánoce nejsou svátky pohody. V biblickém příběhu se narodí dítě v naprosto chudých podmínkách, rodina se vzápětí stává politickými uprchlíky, protože jim jde o život, a ve vánočních textech zaznívá spousta motivů, které odpovídají tomu, co nyní spousta lidí zažívá. Vánoce v sobě vždy měly aspekt sociální solidarity a toho, že je potřeba držet spolu. Myslím, že jejich křesťanský aspekt letos přijde do popředí víc než kýčovitá a konzumní pohoda, protože situace je pro mnoho lidí opravdu těžká.
To znamená, že pokud se nebudeme hroutit třeba z toho, že letos nebudeme schopni rozdat tolik dárků, může nám to pomoct vrátit se k podstatě Vánoc?
Já jako duchovní budu samozřejmě jako první říkat, že Vánoce nejsou o tom sníst kapra, zabít se bramborovým salátem a utratit tři čtvrtě výplaty za dárky, které nikdo nechce. Jádro svátků je v mezilidských vztazích a zdravé vztahy nepotřebují drahé dárky. Ukazují se pak v holé opravdovosti.
Obsahuje v sobě vánoční příběh i naději?
Určitě. Z křesťanského pohledu slavíme narození Ježíše Krista, kterého chápeme jako vykupitele. V narození vidíme už i události Velikonoc, Ježíšovo ukřižování a zmrtvýchvstání. Pro křesťana je Ježíš symbolem nejvyšší naděje, jaká je možná. Je to ale naděje, která není z tohoto světa, nepřináší nám blahobyt ani materiální prospěch, přesahuje nás samotné.
Četla jsem váš nedávný komentář pro Hospodářské noviny, v němž píšete, že tomu, jak si v ekonomicky a politicky složitých časech zachovat naději, bychom se mohli učit od Libanonců. Jaký je to recept?
K Libanonu mám vztah, už několik let tam pravidelně jezdím a pomáhám s humanitárním projektem prostřednictvím neziskové organizace Cedrový kříž a naší církve. Člověk si tam uvědomí, v jak velkém blahobytu v Evropě žijeme a že za blahobyt se dá považovat to, že máme tekoucí vodu z kohoutku, která se navíc dá pít, a 24 hodin fungující elektřinu. V důsledků ekonomické krize, která nastoupila velmi rychle, se Libanon propadl do obrovských problémů a tyto pro nás zdánlivě samozřejmé věci tam nejsou.
Něco podobného teď zažívají uprchlíci z Ukrajiny, kteří k nám přicházejí. Žili ve společnosti té naší poměrně podobné a přes noc přišli úplně o všechno, a tak utíkají do cizí země a jsou odkázaní na naši solidaritu, ať státní, nebo jednotlivců. Skrze to si můžeme uvědomit, jak křehká je naše každodennost. Můžeme se koneckonců podívat i do naší společnosti. Řada lidí tady žije na ulici, a když jsem slyšel od některých z nich jejich životní příběhy, pochopil jsem, že je docela snadné do toho spadnout a už se z toho nevyhrabat. Stejně tak vánoční příběh je o lidech, kteří nemají nic. Státní moc je donutila odejít z domova, skončili ve stáji a pak musí utíkat, protože jim jde o život. Není to úplně jako v těch koledách, které se točí spíše kolem hezkých věcí, andělů a pastýřů. Uvědomění, že to, co máme, není samozřejmé, nás může vést k větší solidaritě.
A v čem jste při návštěvách Libanonu spatřil onu naději?
Říkali mi, že je hrozně důležité, že na ně svět venku nezapomněl. Je pro ně podstatné, že nám není jedno, že trpí. Materiální pomoc, která do Libanonu míří, je samozřejmě důležitá, ale pomoc na vztahové rovině, solidarita je stejně podstatná.
V jednom rozhovoru jste mluvil o tom, že zlo existuje a projevuje se. Jsou takové události jako válka na Ukrajině nebo krize v Libanonu projevem zla?
Na jedné straně je zlo lidské, které můžeme z křesťanského pohledu do určité míry ztotožnit s hříchem, a o své vůli se jej dopouští člověk. Myslím, že tam spadá právě otázka války, která je důsledkem neomluvitelného agresivního chování Vladimira Putina a jeho blízkých.
Druhá rovina je už hodně teologická a to je metafyzická existence zla jako entity, které v křesťanské terminologii můžeme říkat třeba ďábel. To je mnohem složitější otázka. V průběhu dějin se absolutní zlo stavělo do opozice s absolutním dobrem, které představoval Bůh. Fungovalo to takto ve starověku v některých náboženských systémech Předního východu, které vznikaly v podobné době jako křesťanství, třeba v Persii. Ty vnímaly svět jako souboj mezi dobrem a zlem. Je to v zásadě lákavá myšlenka, do křesťanské tradice to ale nepatří. Křesťanský pohled je takový, že lidé jsou v zásadě dobří, ale jejich dobrotu narušuje hřích. V tom vidíme i kořen zla, které není jsoucnem jako takovým, ale absencí dobra.
Myslím, že k takovému dvoupólovému vidění sklouzáváme často i mimo teologickou rovinu, je to možná jednodušší…
Narážím na to dnes a denně v různých společenských debatách v církvi i mimo ni. Levičák-pravičák, liberál-konzervativec. Toto rozdělování je velmi pohodlné, ale ne moc užitečné. Člověk zjistí, že jsou to jen nálepky, které dáváme druhé straně, abychom s ní byli rychle hotoví. Nehledáme společnou řeč, což je někdy samozřejmě těžké. Ale nálepkování je podle mě známka intelektuální lenosti.
Když se vrátím k otázce zla, vy se zabýváte exorcismem čili vymítáním toho zla. Hádám, že s touto disciplínou se pojí řada předsudků.
Pro spoustu lidí je slovo exorcismus synonymum toho, co na církvi vidí jako špatné, známka tmářství a středověkého přístupu. Dám příklad. Podílel jsem se na tvorbě učitelského etického kodexu, který pár dní zpátky někteří učitelští influenceři strašně zkritizovali. Nejvíc za to, že se na něm "podílel exorcista". Není za tím nic jiného než mylná popkulturní představa o temných církevních rejdech. Já paradoxně ani nejsem v pravém slova smyslu exorcista, protože k té službě nemám stálé pověření, jen jsem se o toto téma hlouběji zajímal.
Ale studoval jste jej, pokud se nepletu.
Ano. Zajímal jsem se o to i z religionistického hlediska, protože jsem původním vzděláním i religionista. Praxe exorcismu v církvi fantastických představám neodpovídá, nebo by alespoň neměla. Pro mě samotného to bylo překvapení. Když jsem odjížděl do Říma na kurz, byl jsem zvědav. Příjemně mě překvapilo, že se k tomu přistupuje velmi seriózně i z hlediska psychologie a psychiatrie. Představa, že exorcista pobíhá, vymítá z lidí duchy a je přesvědčený, že na nás číhá čert pod každým kamenem, je i z dnešního církevního hlediska absurdní.
Petr Jan Vinš (40)
- Starokatolický kněz, teolog, religionista, judaista, překladatel a vysokoškolský pedagog.
- Je administrátor kostela sv. Vavřince na pražském Petříně, od roku 2016 generální sekretář Ekumenické rady církví v ČR, od roku 2019 člen Synodní rady starokatolické církve.
- Vystudoval teologii a religionistiku na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, postgraduálně starozákonní biblistiku a předovýchodní archeologii na Bernské univerzitě ve Švýcarsku.
- Je skaut, věnuje se charitativní činnosti v Libanonu, příležitostně píše komentáře například pro Deník N.
- Je členem Českého klubu skeptiků Sisyfos.
Je tedy běžné, že pokud se ukáže, že věřící není posedlý, ale má psychiatrický problém, odkáže jej duchovní na lékaře?
Jinak to ani nejde. Člověk má své duchovní potřeby, a to i ten, který má psychické problémy. Je běžné, že psychicky nemocní lidé si své problémy vykládají jazykem, který je pro ně přirozený, v případě věřících tím náboženským. Po církvi mohou zcela legitimně chtít, aby na to reagovala. Tím, že se s ním pomodlím, nevylučuju, že má svůj problém řešit medicínsky. Stejně tak se pomodlím s člověkem, který je v těžké ekonomické situaci, ale neznamená to, že by se měl spolehnout jen na to a neřešit problémy se svým finančním poradcem. Odpovídá to zkrátka na jinou složku potřeb člověka. O tom se ale špatně točí hollywoodské filmy.
Rozumím tomu, co říkáte, ale zrovna u psychiatrické péče to může být ošemetné. Řada lidí ji nevyhledá třeba proto, že si nepřipouštějí, že by mohli mít duševní problém, nebo to vnímají jako stigma.
Je to tak. Já jako duchovní nezbavuju lidi svéprávnosti. Můžu udělat jen to, že pokud mám pocit, že by daný člověk potřeboval lékařskou pomoc, doporučím mu to. Neznamená to ale, že pokud mě žádá o modlitbu, odepřu mu ji. K odpovědnosti duchovního by mělo patřit věřícího navést k dalším věcem, které by mu mohly pomoci a duchovní sám mu je nemůže poskytnout.
Narazila jsem ale i na případy, kdy je exorcismus využíván nehumánním způsobem, například v Indonésii se takto mají "léčit" transgender osoby, jsou i případy v Polsku, kdy kněží takové kroky podnikají vůči homosexuálům. Proč k tomu podle vás dochází?
Náboženství se totiž zneužívá. Nemusíme chodit daleko, patriarcha ruské pravoslavné církve náboženskou terminologií omlouvá a podporuje zločinnou Putinovu agresi proti Ukrajině. To je nehorázné zneužití náboženské autority. A to samé jsou případy zneužití exorcismu, které jsme zaznamenali v Evropě. Někdy docházelo k tomu, že se modlitby využívaly místo lékařské péče, a pak to skončilo tragicky. To je špatně. Ale není to jen problém náboženství. I na scéně alternativní medicíny najdete spoustu lidí, kteří budou raději kloktat savo, než aby šli k lékaři, to je v zásadě to samé. Ve chvíli, kdy se z náboženství začne stávat pověrečná alternativní medicína, je to nejlepší cesta do pekla.
V případě queer lidí to ale nejspíš bývá "léčba" proti jejich vůli.
Pak není o čem diskutovat. Takové zacházení nemá místo na tomto světě.
Letos v září jste oddal vůbec první stejnopohlavní pár - dvě mladé ženy. Jak k tomu došlo, požádaly vás o to samy?
Ano. Nebyla to svatba, protože to české právo nepovoluje, bylo to požehnání svazku. Ve starokatolické nebo v anglikánské církvi, s níž je starokatolická církev ve společenství, to ale ve světě není neobvyklé. Tam, kde je to na státní rovině možné, někdy páry i oddávají. Mám řadu známých a přátel, kteří žijí ve svazku s osobou stejného pohlaví, a vidím, jak moc dobrého takové soužití přináší. Znám i lidi, kteří takto vychovávají děti, a ve svém svědomí je nedokážu vnímat jinak než jako rodinu. Když mě proto tyto ženy požádaly, abych ten obřad udělal, souhlasil jsem. Měl jsem z toho pak drobné problémy, ale nebylo to nic katastrofálního. A byl jsem velmi rád, když na podzim letošního roku moje domovská církev přijala možnost žehnat stejnopohlavním svazkům oficiálně.
K té změně došlo na váš popud?
Nebylo to zdaleka jen na můj popud, pracovala na tom komise, která se tím zabývala poslední tři roky, a já jsem byl její součástí. Je pravda, že jsem v praxi trochu předběhl očekávané rozhodnutí synody, ale byl jsem si dost jistý, že to projde. Naše církev je v těchto otázkách dost liberální.
Říkáte, že stejnopohlavní páry nedokážete vnímat jinak než jako rodinu. Například premiér píše ve své knize Petr Fiala od A do Z, že to, aby spolu lidé stejného pohlaví vytvářeli manželství a rodinu, odporuje jeho víře. Jak je to tedy se vztahem křesťanské víry a stejnopohlavních manželství?
Na spoustu věcí není jednoznačná křesťanská odpověď. Někdy mě trochu děsí, když se něco prezentuje jako všeobecný křesťanský názor. Většinou se nad tím pak zhrozím. Křesťanství je dost pluralitní jak mezi jednotlivými církvemi, tak i v rámci jedné církve. V učení některých církví jsou pevně daná pravidla, i když na ně jednotliví věřící také mívají různé názory. Naprosto respektuju, že se jednotlivé církve svých jasně stanovených pravidel drží. Ke svazkům osob stejného pohlaví je ale třeba říct, že křesťanské spektrum je mnohem širší než názor jedné konkrétní církve, do které patří pan premiér Fiala. Není jej možné vydávat za názor všech křesťanů.
Bibli tedy v tomto ohledu není možné vyložit jedním způsobem?
Je to složité. Obě strany budou mít na tuto otázku argumenty, které budou vycházet z víry a z Bible, obě strany budou také přesvědčené o tom, že to dělají správně. V dějinách církve to tak bylo vždy a teprve čas ukáže, který z těchto postojů obstojí.
Četla jsem diskusi pod článkem jednoho křesťanského portálu, který informoval právě o tom, že jste požehnal svazku dvou žen. Byly tam často velmi kritické komentáře věřících. Setkal jste se s velkou nevolí?
Od některých křesťanů jsem za to dostal hroznou sodu. Tyto vnitrokřesťanské "štěkánky" k tomu ale také patří, nemyslím, že je to špatně. Samozřejmě mi není osobně příjemné, když mi někdo píše, že jsem ničitel víry, ale když se na to podívám z odstupu, je to znamení toho, že to lidé berou vážně. Raději se o věcech, které se dotýkají mojí víry, pohádám jako kůň, protože to znamená, že nám o to jde. Lhostejnost je horší. Zároveň přitom ale nesmím člověka dehumanizovat a přestat v něm vidět bližního, který se upřímně snaží žít podle Božích přikázání, třebaže jinak než já.
Jste jediný duchovní, který požehnal stejnopohlavnímu páru, nebo máte další takové kolegy?
V České republice zatím žádná církev nemá oficiální obřad žehnání stejnopohlavního páru, ta naše ho teď začíná tvořit. Nevybavuju si ani, že by veřejně prosáklo, že to někdo udělal neoficiálně. Ale první jsem určitě nebyl. Osobně vím, že i jiní duchovní, ať už z naší nebo jiné církve, to udělali. Myslím, že je na čase, abychom se toho přestali bát. Naše církev jako první schválila usnesení, že to chce dělat veřejně, oficiálně, ne pokoutně. Já si myslím, že je to dobře. Nemáme se za co stydět.
