Kněz Vácha: Mladým dnes chybí pevná vůle. Brzy se hroutí a pomáhají si antidepresivy

Tomáš Maca Tomáš Maca
25. 10. 2020 7:02
Miluje toulky nespoutanou přírodou a jako podobné dobrodružství vnímá víru v Boha. Tu člověk podle něj nemusí hledat v kostele, ale klidně třeba na pouti do Santiaga de Compostela. Před časem vydal katolický kněz Marek Orko Vácha knihu svých úvah nazvanou Selfíčka. Píše v ní o sociálních sítích, odmítání autorit nebo lidech žijících single a některá z témat otevírá i v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Při prvních nesnázích mladí lidé opouštějí vysoké školy s tím, že je učení nenaplňuje, nebo partnerské vztahy s tím, že štěstí budou hledat jinde. Mnohdy to vzdávají příliš brzy," myslí si Vácha.
"Při prvních nesnázích mladí lidé opouštějí vysoké školy s tím, že je učení nenaplňuje, nebo partnerské vztahy s tím, že štěstí budou hledat jinde. Mnohdy to vzdávají příliš brzy," myslí si Vácha. | Foto: Profimedia.cz

V úvodu nové knihy Selfíčka uvažujete o Facebooku, kde je podle vás "každý natolik soustředěn na svou vlastní osobu, svou postavu, svou masku, svoje šaty, své zážitky, své tak vybuchlé ego, že na vnímání čehokoli kolem nezbývá energie". Nebylo ale zaměření na vlastní identitu minimálně pro mladé lidi, kteří jsou na sociálních sítích nejaktivnější, typické odpradávna?

Bylo a často je tato posedlost sebou samým typická i pro nás, starší generaci. Nejsem žádný nepřítel sociálních sítí a uznávám, že třeba pro aktivisty ze spolků typu Milion chvilek pro demokracii může být Facebook dobrým sluhou, protože jeho prostřednictvím dokážou informace snadno roznést do světa. Připadá mi však patologické, jak se v té valící se řece sociálních sítí každý snažíme poukázat na svou osobu a získat co nejvíc lajků.

Věšíme se za ruku z rozhledny, jezdíme v autě dvoustovkovou rychlostí, hladíme přes mříže klece aligátora, zkrátka děláme cokoli, aby nás druzí buď obdivovali, nebo hejtovali, ale hlavně na nás nějak reagovali. Svůj život a hodnotu najednou odvíjíme od toho, kolik máme přátel či lajků na Facebooku. Jsme strašně ješitní a myslíme hlavně na sebe, což je pak velmi problematické i v partnerských vztazích, které vždycky vyžadují určitou míru sebezáporu.

Lidé z generací, které už většinu života strávily v demokracii, vztahy snadněji opouští, což je ale přirozený důsledek svobody a rozvolňování sociálního tlaku, nebo ne?

Skutečnost, že dnes ženy přestávají být finančně závislé na mužích, a z manželství se tak stává vztah rovnocenných lidí, vnímám pozitivně. Problém vidím v tom, když si lidé jen užívají svobodu a nepřijímají zodpovědnost. Svobodu bychom neměli chápat tak, že si budeme dělat, co se nám zlíbí, ale že si podle vlastního uvážení vybereme životní projekt s tím, že nás bude stát spoustu sil.

Pro jeho uskutečnění potřebujeme pevnou vůli a musíme počítat i s nepřízní osudu. Schopnost se zapřít a jít dál i přes překážky podle mě mladé generaci trochu schází. Při prvních nesnázích někdy mladí lidé opouštějí vysoké školy s tím, že je učení nenaplňuje, nebo odcházejí ze svých partnerských vztahů s tím, že štěstí budou radši hledat jinde. Z mého pohledu to mnohdy vzdávají příliš brzy.

Mladým lidem se pro jejich křehkost a nestálost přezdívá generace sněhových vloček. V čem byla vaše generace vyrůstající za normalizace jiná?

Moje generace měla například jiný vztah k rodičům. Neměli jsme takovou potřebu s rodiči o důležitých životních rozhodnutích mluvit. Byli jsme zvyklí se s nimi porvat sami a z neúspěchů jsme se tolik nehroutili. Když nás během jednoho dne vyhodili ve škole od zkoušky a k tomu se s námi rozešla přítelkyně, nebrali jsme kvůli tomu antidepresiva. Nelze to pochopitelně úplně zobecňovat, ale zdá se mi, že dnes jsou mladí lidé se svými rodiči kamarádi, říkají jim úplně všechno, a když se jim něco nedaří, vyhledávají pomoc psychoterapeuta.

Zaujalo mě, jak v Selfíčkách píšete, že dodržování pravidel a vyježděných cest rodičů nevede ke spáse. Naopak podle svých slov chcete, aby mladé lidi "ovanul opojný vítr svobody", aby přestali poslouchat rodiče, učitele a faráře. Mnoho věřících přitom bere úctu k autoritám jako důležitou součást křesťanství.

Zatímco východní pojetí náboženství dost často stojí na guruovi, který vás naučí všechno, co umí, západní křesťanství bylo proti roli gurua vždycky skeptické a kladlo si otázku: "Co když se guru mýlí?" Západní křesťanství vám připomíná, že před Bohem budete jednou stát sami, sami se budete zodpovídat za svůj život a v té chvíli vám nepomůže, když se budete odvolávat na kázání svého faráře, učitele nebo politické autority. Jistěže, poslouchat rady druhých může být leckdy užitečné, ale je nutné je brát jen jako duchovní doprovod. Za trajektorii svého života jste totiž zodpovědní vy sami.

Krásně to vyjádřil indický jezuita Anthony de Mello, který říkal, že když dostaneme učebnici matematiky, učíme se úlohy počítat tak, že si nalistujeme řešení na zadních stránkách, a ironií je, že ta řešení jsou správná. Přesto je třeba tato řešení shodit ze stolu a zkusit si příklad vypočítat sám. Až potom má totiž výsledek vaší práce nějakou hodnotu.

Když je vám sedm roků, můžete klidně říct, že do kostela chodíte proto, že vás tam vodí vaši rodiče. Pokud se ale ke katolictví ze stejného důvodu hlásíte, když vám je třeba 20 let, je to podle mě infantilní. I jeden z textů evangelia říká, abychom nikomu nedávali jméno otec a nikomu neříkali učitel. Aby se totiž vaše víra proměnila ve víru dospělého člověka, musíte dát v určitou chvíli postavy rodičů i učitelů pryč a opírat se jen o to, čemu říkáme Bůh. Víra vašich rodičů mohla být ještě příliš ovlivněná tradicí, mohla být v něčem pomýlená a vy už patříte k jiné generaci.

Jak tedy dospělá víra může vypadat a kde se bere, když nestačí pravidelně chodit do kostela?

Předně je potřeba říct, že víra není jenom intelektuální názor na vznik světa. Není to jen rozumová záležitost. Kdysi za mnou přišli dva mladí lidé s tím, že občas chodili na mše k Salvátorovi a naše farnost jim byla sympatická. Svěřili se, že jsou biologové, že byli nedávno pracovně ve Střední Americe a že teprve tam skutečně pochopili, že Bůh je. Teprve tam pochopili, že za naším světem stojí nějaká mysl, že ta mysl dýchá, a že by i kvůli tomu chtěli mít svatbu v kostele, protože jim to na úřadě připadá hrozné.

Obřad se nakonec konal, v přírodě, u rybníka. Bylo to krásné, ale ženich s nevěstou mě současně poprosili, jestli bych při jejich obřadu mohl vynechat slovo církev. Lecjaký farář by se asi pohoršil, mně se to ovšem nakonec zdálo naprosto autentické. Ti dva biologové jen slovy uchopili postoj mnoha příslušníků své generace, která se sice nechce hlásit k nějakému oficiálnímu společenství, ale cítí, že se dotkla něčeho nadpozemského, posvátného.

A takových lidí přibývá. Do španělského Santiaga de Compostela, kde leží hrob svatého Jakuba, v roce 1900 dorazilo kolem 80 registrovaných poutníků. Roku 1990 jich už bylo přes 4900 a loni se jich na pouť vydalo přes 347 tisíc. Jsou mezi nimi lidé, kteří si potřebují pročistit hlavu, udělat si v sobě pořádek, i mladí muži a ženy, kteří mají před svatbou. Přestože se většina z nich nehlásí k žádné oficiální církvi, pouť symbolicky končí v kostele a já ji vnímám jako probuzení hladu po vertikálním rozměru života.

"Představa, že si budu navždycky žít jenom sám pro sebe, že si z pobytu na Zemi udělám zábavní park, mě trochu dráždí," směje se Vácha.
"Představa, že si budu navždycky žít jenom sám pro sebe, že si z pobytu na Zemi udělám zábavní park, mě trochu dráždí," směje se Vácha. | Foto: Michaela Danelová

Na několika místech nové knihy taky apelujete, aby mladí lidé svůj život nepromarnili. Za jakých okolností byste ho jako promarněný vnímal?

Staří křesťané vnímali jako jeden ze sedmi smrtelných hříchů lenost. Člověk si říká, proč by zrovna lenost měla být smrtelný hřích. Když se večer místo učení podívám na hokej, není na tom přece nic až tak zlého. Latinské slovo acedia ale spíš než občasnou zlenivělost znamená rezignaci na pozvání býti člověkem, na to, abyste naplno využili své dobré vlastnosti. Místo toho, abyste svůj život vzali vážně, se jen díváte na telenovely o životě, pozorujete z okna životy jiných a popíjíte teplé pivo. Než abyste se pustili do něčeho, co za vás nikdo jiný neudělá, dáte si radši nohy na stůl, pustíte si Netflix a necháte život plynout.

Velmi inspirativní je v tomto ohledu také jeden burcující text Alexandra Solženicyna, který v době totality jako jeden z prvních obvinil Západ z lhostejnosti a sobectví. Lidem na Západě zdůraznil, že svobodu, kterou si užívají, nemají jednou provždy jistou, že si ji musí chránit. Vyčítal jim, že se sice účastní ohromné bitvy, ale přistupují k ní jako k partii ping-pongu. Když to vztáhnu k dnešku, každý z nás by si měl uvědomit, že tady má nějaký úkol, že ten úkol je důležitý a že to není jen partie ping-pongu, kterou jde kdykoli odehrát znova.

Pomáhá víra člověku v tom, aby přijal zodpovědnost za svůj život a nebál se dělat důležité kroky?

Nejistotu prožíváme všichni, v tom vám víra nepomůže. Bůh po vás nechce, abyste nedělali chyby. Když si vybíráte vysokou školu nebo si hledáte slečnu, neočekává, že při tom nebudete chybovat. Sám si zvolit, jakou cestou se na životní křižovatce vydáte, ale představuje jediný způsob, jak se stát dospělým. Dějiny 20. století ukazují, jak moc jsme si zvykli deponovat odpovědnost na někoho druhého. Přesně to pojmenoval Adolf Hitler, když říkal, že přebírá veškerou odpovědnost. Pokud ale rezignujeme na vlastní úsudek a řekneme si, že věříme vůdci, zůstáváme dál v roli dítěte. Carl Gustav Jung zdůrazňoval, že proměna v dospělou osobnost je aktem největší životní odvahy.

V Selfíčkách s trochu pozdviženým obočím komentujete i lidi, kteří dobrovolně žijí single a nezakládají rodiny, aby se mohli naplno věnovat práci, studiu, cestování nebo sportu. Nemůže naplněný život vypadat i takto?

Může. Tihle batůžkáři, kteří jen nesedí doma a místo toho cestují nebo bádají, mi jsou velmi sympatičtí a nechci nikomu radit, co má se svým životem dělat. Dřív to nicméně chodilo tak, že člověk, který zamlada jezdil trampovat s usárnou a s liščím ohonem na klobouku, v určitém věku tenhle životní styl bez hořkosti odvrhl, protože už byl dál. Zdá se mi, že novodobí batůžkáři naopak žijí třeba i kolem padesátky stejně, jako když jim bylo dvacet. Respektuji každý životní styl, všem přeji svobodu, ale stejně se neubráním určitému údivu, že tito lidé ani s přibývajícím věkem neuvažují o založení rodiny.

Sám hodně cestuji, takže se s nimi v hostelech potkávám. Vidím je, jak kouří marihuanu v Nepálu, pasou ovce na Novém Zélandu, a uvědomuji si při tom, že se na Západě dospívání prodlužuje už tak moc, že se z pulce mnohdy ani nestane dospělá žába. Když už člověk nezplodí dítě, měl by být jeho život plodný aspoň duchovně. Představa, že si budu navždycky žít jenom sám pro sebe, že si z pobytu na Zemi udělám zábavní park a nic jiného řešit nebudu, mě trochu dráždí.

Proto mi dělá radost, že se dorůstající generace zdá být oproti té mojí mnohem odpovědnější, co se týká sociálních témat. Ať už jde o ochranu přírody nebo pomoc chudým a marginalizovaným skupinám, mladí lidé bývají v těchto tématech mnohem angažovanější. Viděli jsme to koneckonců i při jarní vlně koronaviru, kdy jsem byl opravdu hrdý na skauty i mediky, kterým přednáším na lékařské fakultě, za to, s jakou vervou v těžké situaci pomáhali.

Vrátil bych se ještě k tomu zakládání rodiny. Ze Selfíček i loňského knižního rozhovoru Jízda v levém pruhu je zřejmé, že vás dost trápilo, že sám partnerku ani děti mít nemůžete.

Život v celibátu může stejně jako kterékoli jiné zásadní rozhodnutí přinášet bolest, která se s vámi dlouhé roky táhne. Spousta lidí ale prožívá tisíckrát větší bolest, než jakou si procházím já. Jsou tu lidé, kteří se starají o nemocné děti, kterým se rozpadlo manželství, kteří se vyrovnávají s nejrůznějšími traumaty. Navíc si nemyslím, že cílem lidského života musí být pocit štěstí.

Marek Orko Vácha (54)

Katolický kněz Marek Orko Vácha
  • Narodil se v Brně, kde v dětství ministroval v kostele svatého Tomáše. Jeho víru výrazně formovalo členství ve skautském oddíle, kde dostal přezdívku Orko, která je zkratkou pro Orlí oko.
  • Vystudoval molekulární biologii a genetiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Studium teologie absolvoval v Olomouci a v Bruselu. V roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii.
  • Je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jako farář působí ve farnosti Lechovice u Znojma a mše svaté slouží také v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze.
  • Přispívá do mnoha odborných i populárních periodik a napsal také řadu knih. Loni s ním například vyšel knižní rozhovor Jízda v levém pruhu nominovaný na cenu Magnesia Litera a letos zase vydal knihu svých úvah nazvanou Selfíčka.

Jste nejen kněz, ale i vystudovaný biolog, který dokáže s velkým nadšením popisovat toulky divokou přírodou. Bude to znít trochu jako reklama, ale kam byste lidi poslal, aby si podobně jako dvojice biologů, o které jste mi vyprávěl, uvědomili přítomnost Boha?

Dvakrát v životě jsem se spolu s polárníkem Jardou Pavlíčkem podíval na Antarktidu. Při jeho expedicích šlo vždycky trochu o držku, což mi naprosto vyhovovalo. Antarktida je jediný kontinent na světě, kde se jezdí podle počasí, a ne podle jízdních řádů. Uvědomíte si tam, že příroda je mnohem silnější než vy a že jako ateisté byste tam vůbec nemohli přežít. Dvakrát za měsíc je tam takový vítr, že vzduchem létají kameny, a kdybyste vyšli ven, tak vás to smete. Dnes už bych se ale na Antarktidu jet skoro bál, protože přicházejí strašlivé zprávy o tom, že je na každé polární stanici internet i vysílačka a kolem jezdí čtyřkolky. Mám strach, že to tam už nevypadá tak jako za nás.

Stejně tak jsem se zamiloval do Argentiny, kde nacházím to, co mi chybí v českých luzích a hájích. Pochopil jsem tam, že Bůh je divoký, protože takovou šílenou krajinu nemohla stvořit žádná kočka domácí. V Česku stále narážíte na nějaké hranice, a i když se vypravíte do hor, stačí dvě hodiny chůze a dorazíte k nějakému nádraží. V argentinské rezervaci San Guillermo, kde jsem nedávno byl, byste naproti tomu museli urazit 200 kilometrů, abyste narazili na jiné lidi. Jste úplně sami, a když uděláte chybu, nepomůže vám vůbec nikdo. Zdá se mi, že se tam země chvěje. Při modlitbě jenom klečíte a lapáte po dechu.

Jak moc vás coby milovníka přírody trápí vymírání živočišných druhů, tání ledovců nebo kácení deštných pralesů?

Sám papež František napsal v roce 2015 encykliku Laudato si’, v níž odsoudil nezodpovědnost konzumního životního stylu a vyzval ke globální odpovědi na problém, který nelze řešit v rámci jednoho státu či jedné církve, a proto je třeba se spojit. Encyklika má z církevního hlediska vysoký stupeň závažnosti a běžně je určená jen pro biskupy, kněze a katolíky obecně. Papež František ale tentokrát zdůraznil, že je věnovaná všem lidem dobré vůle na této planetě. O důležitosti tohoto problému přemýšlel pravděpodobně už v době, kdy přijal jméno Františka z Assisi, který je patronem ekologů.

Když si představím, jak se za takových 200 až 300 let bude vzpomínat na 21. století, myslím, že za jeho nejpalčivější téma nebude zpětně považována ani pandemie koronaviru, ani například Islámský stát, ale právě biodiverzita, o kterou buď přijdeme, nebo ji částečně zachráníme. Evropa na tom je z hlediska ochrany životního prostředí už docela dobře, ale v Jižní Americe, Střední Americe a oceánech se stále dějí velké průšvihy.

No právě. I když se dnes třeba Německo rozhodne skoncovat s uhelnými elektrárnami, Čína je bude dál stavět.

Ano, potřeba globálního rozhodování se poprvé ukázala už na klimatické konferenci OSN v roce 2015 v Paříži. Když se v 80. letech řešila otázka freonů, bylo to ještě jednoduché. Šlo jen o to, nahradit jeden laciný plyn jiným laciným plynem, takže se na tom státy poměrně rychle shodly. V případě aktuálních klimatických konferencí, které mají za cíl především omezit emise uhlíku, což jde proti zájmům fosilního průmyslu, je ale hledání shody mnohem složitější. Navíc plány musí tentokrát odsouhlasit všechny státy světa, Čínu a Rusko nevyjímaje.

Jde o rozhodnutí, jejichž příznivé dopady pocítí generace našich vnuků, a politika funguje jinak. Ta je už z definice krátkozraká. Každý politik chce vyhrát volby, a pokud je prozíravý, myslí ještě na druhé volby v pořadí, takže bere v úvahu maximálně osm roků dopředu. Pokud by tedy politik zavelel k utahování opasků ve jménu generace našich vnuků, opozice by ho okamžitě smetla.

Tento problém tedy musíme nějak překonat a já věřím, že velký potenciál k jeho řešení mají církve. Církve totiž umí říkat tutéž věc bez ohledu na to, jestli kolem zrovna vládne feudalismus, kapitalismus nebo komunismus, a umí přicházet s vizí na stovky let dopředu. Jistěže, klimatická krize není jednoduchý problém a naděje není příliš velká, ale stejně je potřeba s tím zkusit něco dělat.

Nemáte někdy na Boha vztek za to, že dal člověku takovou volnost, aby svět dovedl k ekologické katastrofě nebo válkám?

Prvoplánová odpověď všech zbožných lidí by byla: "Určitě ne, protože když máte svobodu, můžete milovat druhé, namalovat strop Sixtinské kaple nebo vytvořit úžasnou architekturu, kterou vidíme po celé Praze." Na druhou stranu se svými studenty na lékařské fakultě jezdím rok co rok do vyhlazovacího tábora Auschwitz. Byl jsem tam už třeba sedmnáctkrát a stále to na mě doléhá. Uvědomuji si tam, že svoboda k lásce, dobru, umělecké tvorbě nebo poznávání světa má i odvrácenou stránku.

Pořád si kladu otázku, co se v kolektivním nevědomí tak kulturního národa plného nobelistů, osobností jako Kant, Schiller, Beethoven nebo Goethe, zachvělo, že provedl něco takového. A kromě této otázky se musíte ptát i na to, jestli na světě vůbec existuje národ, který by něčeho podobného schopný nebyl. Pravděpodobně by toho totiž byl schopný každý národ. Jediným způsobem, jak Bůh může ustát naše protesty, že je toho zla na Zemi už příliš mnoho, z mého pohledu je, že sestoupí z nebe, stane se člověkem a vyžere si to spolu s námi.

Mohlo by vás zajímat: Svět se změní, ale obrat ke spiritualitě nečekám. Mladé krize obrátí k hloubce, říká Halík

Pandemie nás změní, tyto Velikonoce jsou specifické, mohou oslovit víc lidí, i když se české společnosti křesťanský význam Velikonoc podařilo vytěsnit | Video: DVTV, Emma Smetana
 

Právě se děje

Aktualizováno před 18 minutami

Spojené státy jsou připraveny zaujmout roli globálního lídra, řekl nastupující prezident Joe Biden

Spojené státy jsou připraveny zaujmout roli globálního lídra a budou posilovat vztahy se svými spojenci v oblasti Atlantiku a Pacifiku. Nehodlají přitom vstupovat do zbytečných konfliktů. Na tiskové konferenci to v úterý řekl nastupující prezident USA Joe Biden, který rovněž potvrdil nominaci Antonyho Blinkena do funkce ministra zahraničí ve své vládě.

Biden také označil za jedno ze zásadních témat své administrativy boj s klimatickými změnami, který bude mít na starosti bývalý šéf americké diplomacie John Kerry. V nastupující vládě bude mít pozici na úrovni ministra, poznamenal demokrat Biden, který podle projekcí médií porazil ve volbách současnou republikánskou hlavu státu Donalda Trumpa.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 25 minutami

Pensylvánie a Nevada potvrdily výsledky voleb, vyhrál Biden

Demokratický kandidát Joe Biden se oficiálně stal vítězem prezidentských voleb v Pensylvánii. V úterý to oznámil guvernér tohoto amerického státu Tom Wolf, informují agentury. Také nejvyšší soud státu Nevady schválil výsledky voleb, podle nichž vítězství patří Bidenovi.

Podle oficiálních výsledků získal Biden spolu s kandidátkou na viceprezidentku Kamalou Harrisovou v Pensylvánii 3,46 milionu hlasů, současný prezident Donald Trump spolu se svým viceprezidentem Mikem Pencem 3,38 milionů hlasů, libertariánku Joanne Jorgensenovou podpořilo 79 000.

Těsným vítězstvím v Pensylvánii získal Biden na svou stranu 20 volitelů, což z tohoto státu dělá jedno z klíčových míst souboje o Bílý dům. Pro vítězství v něm musí kandidát získat 270 z celkem 538 volitelských hlasů.

Zdroj: ČTK
Další zprávy