Češka navrhuje designové urny pro partnery. Nechci jednou skončit sama v nádobě z dřevoplastu, říká

Fotky: Urny z křišťálu i ve tvaru vejce. V Praze probíhá výstava funerálního designu
Family Chapel je malá křišťálová kaple pro několik na sobě ležících uren. Tento rodinný relikviář akcentuje křesťanskou estetiku, kterou miniaturizuje na velikost vhodnou jak pro domácnost, tak kolumbária.
Jednotlivé urny z broušeného křišťálu přikryté poměděným víkem leží na mramorové podstavě.
Linda Vránová: Urnu navrhla do podoby vejce, kterým poukazuje na symboliku spojení mezi počátkem a koncem.
Roman a Pavlína Kvita: Funerálním tématikou se dvojice zabývá již delší dobu a hledá způsob jak propojit sochařský i praktický um. Svůj vizuální projev opírají jednak o klasickou symboliku, historií poučenou estetiku (např. Vlastislav Hofman), tak i o jinotajné novotvary.
Foto: Czechdesign
Marek Pros Marek Pros
15. 6. 2017 11:04
Jediné, co v životě je jisté, je smrt, říkával ve slavné knize Ladislava Fukse Karel Kopfrkingl, velký zastánce pohřbu žehem. Kremace je v Česku stále nejvyužívanější způsob pohřbívání, ze kterého se v posledních desítkách let vytratila estetika a převládl kýč. Současní čeští designéři se však snaží vrátit tzv. posledním nádobám eleganci i vkus, o čemž svědčí i výstava pohřebních schránek Acheron v galerii Kvalitář. Jednou z vystavujících je i Zuzana Knapková. "Obyčejná procházka po některých pražských hřbitovech ve mně vzbuzuje úzkost. Kolumbária obludných rozměrů v ne úplně dobrém stavu, opuštěné prorezavělé urny, ze kterých se sype popel. Takhle skončit nechci," říká v rozhovoru.

Funerálnímu designu se věnujete delší dobu, například v roce 2015 jste zvítězila v soutěži pro mladé tvůrce, kterou pořádala Správa pražských hřbitovů. Co vás na tématu smrti tak přitahuje?

Moje cesta k urnám nebyla přímočará, k tomuto tématu jsem se dostala v rámci diplomové práce v roce 2010 a 2011, kdy mým původním záměrem bylo vytvořit soubor nádob pro dva, jakýsi manželský servis, který by pár provázel celým životem. Postupně jsem ale zjišťovala, že mě to táhne více k těm nádobám posledním.

Nakonec jsem se rozhodla vyrobit dvojnádoby na zpopelněné lidské ostatky, které by byly propojeny nejen vizuálně, ale v některých případech i fakticky a tím umožnily symbolické nebo fyzické propojení i po smrti. Téma smrti mě, myslím, nepřitahuje víc než kohokoliv jiného. Smrt patří k životu. Jen se někdy zdá, že naši kulturu opanoval kult mládí, a tak se tváříme, že se nás netýká a nemáme na ni vlastně čas.

Co vás k tvorbě uren vůbec motivovalo, máte se smrtí osobní zážitek?

Asi ano, pár nepěkných zkušeností jsem kvůli smrti blízkých lidí už zažila. Ale i obyčejná procházka po některých pražských hřbitovech ve mně vzbuzuje úzkost. Kolumbária obludných rozměrů většinou v ne úplně dobrém stavu, opuštěné prorezavělé urny, ze kterých se sype popel. Takhle skončit nechci. Práce na urnách byla pro mne cestou objevování toho, co vlastně chci, jak by se to líbilo mně a snad také, abych se smrti tolik nebála. Lákala mne představa, že bychom jednou s manželem a třeba i se zbytkem rodiny skončili v dutině jedné společné nádoby.

Jak je na tom český funerální design?

Rozhodně je to lepší než před sedmi lety, kdy jsem se urnami začala zabývat. Poslední dobou toto téma přitahuje stále více mladých designérů a ti, jak doufám, se postarají o širší a kvalitnější nabídku pro ty, kteří nechtějí uložit své zesnulé do sériového výrobku z dřevoplastu jen proto, že je cenově nejdostupnější. S lítostí ale zjišťuji, že lidé stále věnují více pozornosti nádobám pomíjivým než těm na věčnost. Nejde jen o to, vytvořit nové nádoby z kvalitních materiálů, je mi například velmi sympatický citlivý přístup tria Ke kořenům.

Navrhla jste partnerské urny, přičemž uchovávání ostatků je svým způsobem solitérní akt. Proč jste se rozhodla nabourat tento "koncept"?

Tím, že jsem vycházela z původního nápadu vytvořit nádoby pro dva, kteří spolu žijí, dokud je "smrt nerozdělí", nabídlo se společné spočinutí tak nějak samo.

Ozývají se vám lidé s tím, že by si chtěli urnu koupit, nebo jde čistě o designovou věc na výstavy?

Pár zájemců se už ozvalo. Ale jak už jsem říkala, lidem není líto dát tři tisíce za boty, ale utratit podobnou sumu za urnu se jim nechce. Nejspíš proto, že třeba nebude vidět a bude schována pod náhrobní deskou. Ale nejde přece o to, že nebude vidět, kolik do svého nebožtíka investovali, podstatné je, že ho uložili do něčeho důstojného, co se jim alespoň trochu zamlouvá nebo co si zesnulý sám vybral. Možná to chce více času a lepší reklamu.

Kolik tedy stojí?

To je různé, ta z levnějších, která je momentálně k vidění v galerii Kvalitář, stojí tři tisíce korun.

Ale uchovávat designovou urnu pod zemí je skoro až škoda, na druhou stranu na náhrobku zase hrozí, že ji někdo ukradne. Kde je pro ni nejlepší umístění?

Netuším, jestli někdo krade urny, možná ty bronzové dávají do sběru. To se však porcelánových nádob netýká. Nejjistější umístění je samozřejmě pod náhrobní deskou, mým urnám to ale slušelo i v kolumbáriu, což jsem si ověřila na malé výstavě v galerii F 43 přímo na Olšanských hřbitovech už v roce 2011.

Zuzana Knapková
Autor fotografie: Marek Pros

Zuzana Knapková

Vysokou školu uměleckoprůmyslovou absolvovala diplomovou prací na téma partnerské urny.

Od té doby si urny žijí svým životem:

  • 2011 - galerie F 43
  • 2015 - první cena v soutěži funerální design pořádané Správou pražských hřbitovů ve spolupráci s CZECHDESIGN
  • 2015- oceněné v mezinárodní soutěži URNE ve francouzkém Vallauris
  • 2017- účast na výstavě Acheron v galerii Kvalitář

Živí se vytvářením nádob pomíjivých pro pražské michelinské restauranty.

Design náhrobků nebo rakví vás neláká?

Vlastně ve druhém ročníku na UMPRUM jsem jednu netradiční keramickou rakev spolu s rubášem z ekologické tkaniny udělala. Náhrobek je však složitější úkol, do kterého bych se pustila až v případě konkrétní zakázky. Většina dobrých náhrobků byla přece vytvářena na míru svým zákazníkům.

Trochu mi to s nadsázkou připomíná, jak Rudolf Hrušínský ve Vesničce mé, střediskové říká: "Lidi nevědí, co s penězi. On má barák, televizor, auťák, a tak si říká: Co ještě nemám? Hrobku!"

Dnes se spíše lidé trumfují v atraktivních zážitcích, takže otázka by asi zněla: Kde jsme ještě nebyli? A smrt se odkládá…

Sledujete trendy v zahraničí?

Nejdivočejší to mají samozřejmě v Americe. Urny jako kovbojské boty, nádrž od Harleye nebo plyšoví medvídci.

Takže přesně ten kýč, kterému se snažíte vyhnout.

Máte pravdu. To jen pro pobavení. Mají tam i vkusné urny, mají prostě na výběr.

Vy už máte rozmyšleno, v jaké poslední nádobě chcete být pochována?

Mám jednu svou oblíbenou urnu. Je to rodinná urna, kde by celá rodina sdílela jeden prostor. Velká keramická zásobnice klasického tvaru, do které by se rodinní příslušníci vsypávali podle osudového pořadí. Je zakopaná v zemi až po hrdlo, uzavřená masivním víkem z křišťálového skla, které propouští denní světlo do dutiny, ale neumožňuje proniknout pohledem dovnitř. Ale babičky se na to zatím moc netváří. (smích)

Podívejte se: Dětská paliativní péče téměř neexistuje, proto většina dětí s vážnou diagnózou umírá v nemocnicích, říká dětská onkoložka.

Dětská paliativní péče téměř neexistuje, proto většina dětí s vážnou diagnózou umírá v nemocnicích. Snažíme se pro naše malé pacienty udělat maximum. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy