Klusák: Gottovým tabu byl vztah s otcem, který patřil ke špičkám komunistické strany

Tomáš Maca Tomáš Maca
2. 5. 2022 12:01
Karel Gott si za svého života tak úzkostlivě střežil vlastní mediální obraz, že o něm většina jeho biografií mluvila jen v dobrém. Hudební publicista Pavel Klusák, čerstvý držitel ceny Magnesia Litera, ve své knize Gott: Československý příběh nabízí kritičtější pohled. V rozhovoru mluví o zpěvákově marné snaze zůstat mimo politiku, komplikovaném vztahu s otcem i angažmá v západním Německu.
"Když jste nejpopulárnější osobností v zemi, není možné zůstat zcela mimo politiku. Už proto, že váš hlas je privilegovaný a denně se objevuje v médiích," říká autor knihy Gott: Československý příběh.
"Když jste nejpopulárnější osobností v zemi, není možné zůstat zcela mimo politiku. Už proto, že váš hlas je privilegovaný a denně se objevuje v médiích," říká autor knihy Gott: Československý příběh. | Foto: Honza Mudra

Když jsem se vaši knihu pokoušel převyprávět svojí třiaosmdesátileté babičce a říkal jsem jí, že ze sebe Karel Gott v době normalizace nechal udělat maskota komunistického režimu, namítla mi, že přece neměl na výběr. Jak tuhle reakci vnímáte?

Já vaši babičku chápu. Nejsem odborník na to, do jaké míry je paměť selektivní a nakolik si lidé pamatují jen to, co je jim blízké a s čím nemusí vést vnitřní spor. Knihu jsem ale psal i proto, že v kolektivní paměti české společnosti uvízla z Karla Gotta jenom část. Aby se atmosféra pasivity a bezčasí, která u nás převládala v 70. a částečně i 80. letech, neopakovala, měli bychom si příběhy, jako je ten Gottův, vyprávět ve vší nelítostnosti vůči sobě samým. A bez obav, že si budeme muset připustit, že jsme se v minulosti stali obětí mediální nebo mocenské manipulace. Ve stejné době se přece našla řada osobností, které věděly, že na výběr mají.

Nekritický výklad Gottova příběhu na druhou stranu přetrval i po sametové revoluci, a když zpěvák v říjnu 2019 zemřel, z reakcí veřejnosti, ale taky mnoha politiků a médií se zdálo, že Česko přišlo o národního hrdinu. Překvapilo vás, jak emocionálně česká společnost zpěvákův odchod prožívala?

Neměli bychom zapomínat, že nějaký kritičtější pohled na Gotta tady existoval od 70. let. Byla tu řada kulturních publicistů i obyčejných lidí, které Gott takzvaně nebral a kteří jeho pozici krále domácího popu neuznávali. Velkým médiím - a to jak komerčním, tak veřejnoprávním - se ale tenhle druhý pohled nechtělo reprezentovat. Jejich byznysová strategie je dlouhodobě vedla k tomu, aby Gottovu popularitu nerozporovala. I v době po zpěvákově smrti tak ve většině redakcí převládla tendence neuvažovat o Gottově osobnosti kriticky a svézt se na příběhu, který jim přinášel ohromné množství čtenářů. Příběhu, který je podobně silný jako začátek války nebo pandemie koronaviru.

Ve dnech Gottova pohřbu jsem tedy věděl, že můj názor je možná menšinový, ale jistě ne ojedinělý. Jako hudební publicista bych měl být asi nadšený, že popovou hvězdu pohřbívá stát v katedrále svatého Víta, ale ve skutečnosti to pro mě bylo dost děsivé populistické divadlo. Pozoroval jsem zjevnou chuť tehdejšího předsedy vlády Andreje Babiše a dalších politiků přimknout se k obrovské popularitě, které se Gott těšil a kterou si oni sami v takové míře nikdy nezískali. Mnohem sympatičtější už mi byly pomníčky, které po Gottově smrti vznikaly u vchodů do paneláků nebo na náměstích malých obcí. Vypadaly téměř jako mariánské oltáře a názorně vyjadřovaly lidovou úctu, která se v naší společnosti vůči Gottovi vytvořila.

Vzhledem k tomu, že jste knihu, která je ke Gottovi o poznání kritičtější, vydal dva roky po jeho smrti, určitě čelíte výtkám, že jste si schválně počkal, až se zpěvák nebude moci bránit.

Podobné námitky samozřejmě občas na internetu čtu. O Gottovi ale píšu zhruba od roku 1993. Ještě za jeho života jsem pro Český rozhlas vytvořil cyklus Podivný showbyznys, který se věnuje bizarnostem a specifikům československé normalizační pop-music včetně Karla Gotta. Nebo jsme s režisérem Markem Najbrtem v 90. letech na FAMU natočili fiktivní dokument Vynález krásy, který v nadsázce vyprávěl o tom, že Karel Gott je ve skutečnosti robot. V závěru filmu mimochodem zazní, že Karel nikdy nepřestane zpívat, takže jsme ho tehdy asi pokládali za věčného. O Gottově příběhu jsem tedy během jeho života rozhodně nemlčel. Zároveň je myslím zřejmé, že se žádný autor nemusí omlouvat, jestliže se věnuje historickým tématům včetně osudů lidí, kteří už nejsou naživu. Odpůrcům mojí knihy nevadí, že vyšla po Gottově smrti, ale vadí jim její dikce.

"Němci to s Gottem měli vždycky jednodušší, protože pro ně nebyl tvůrcem politicko-společenského ovzduší, jen postavou zábavního průmyslu," upozorňuje Klusák.
"Němci to s Gottem měli vždycky jednodušší, protože pro ně nebyl tvůrcem politicko-společenského ovzduší, jen postavou zábavního průmyslu," upozorňuje Klusák. | Foto: Honza Mudra

Začátky Gottovy hudební kariéry přitom v knize vyznívají relativně idylicky. V prvních kapitolách líčíte, jak se Gott na konci 50. let zúčastnil soutěže Hledáme nové talenty, jak začal v kavárně vystupovat s orchestrem Karla Krautgartnera nebo jak zpíval v divadle Semafor. Kdy se mu jeho mladický sen o tom, že se přiblíží soudobým západním idolům, začal tříštit?

Jsem rád, že se na to ptáte, protože kontroverzní pasáže související s politikou a společenskou situací tvoří jen část mojí knihy a stejně důležité pro mě bylo převyprávět hudební příběh Karla Gotta už od mládí. Gott si vlastně moc nepřál reagovat na vlnu beatu, popu a rocku - hudby, která se na Západě zrodila v 60. letech. Proslavil se v šedesátkách, ale duchem zůstával u sinatrovské, předbeatlesovské generace. To je jeho velký paradox. Když v letech 1964 a 1965 Jiří Černý dělal s Karlem Gottem velké rozhovory nebo o něm psal profily, tak mu výrazně fandil proto, že pro něj ztělesňoval chuť vtáhnout na zdejší hudební scénu něco světového. Viděl v něm snahu přinášet ze Západu kultivované řemeslo popu včetně ambicióznosti a úsilí zpívat opravdu dobře a zdokonalovat se.

Tohle Gottovo směřování do jisté míry souviselo s atmosférou poloviny 60. let, ve které Československo začalo opět udržovat kontakt se světem. Rozchod Karla Gotta s progresivnějším repertoárem ale nenastal pod vlivem okupace v srpnu 1968 a následné normalizace. Klíčovým přeryvem byla Gottova zkušenost s vystupováním v západním Německu a ve Spojených státech. Při svém angažmá v NSR zjistil, že mnohem důležitější než vytvářet co nejlepší a nejnovější repertoár je vědět, jakým způsobem se trefit do vkusu mainstreamového publika a jak se marketingově prezentovat. Bigbít, to byla báječná lidová vášeň vyrůstající zdola - a vedle toho tu byl Gott, který chtěl mít pop jako královské řemeslo.

Němci na rozdíl od Čechoslováků už tehdy měřili sledovanost televizních pořadů a mnohem víc analyzovali prodej desek. Když měli ve vydavatelství dva rokenrolové zpěváky, tak třetímu už nabídli repertoár jiného žánru, aby prvním dvěma nekonkuroval. Gott a bratři Štaidlové se v západoněmeckém angažmá, které plně začalo v roce 1968, naučili, že nemá cenu jet na co nejlepší výkon, protože hlavní je mířit na cíl. Od přelomu let 1969 a 1970 se tak Gottův repertoár začal rychle proměňovat, aby oslovoval co nejširší publikum. Paradoxně za to nemohl okupantský komunismus, ale zkušenost s kapitalismem. Vstřícná domluva s totalitou dala Gottovi a Štaidlům obří ekonomickou výhodu a prioritní prostor v médiích.

Díky kariéře v západním Německu si Karel Gott mezi Čechy získal pověst jedné z mála domácích popových hvězd, které prorazily v zahraničí. Z vaší knihy ale vyplývá, že Gottova pozice na hudební scéně v NSR byla ve srovnání s věhlasem v Československu výrazně odlišná. Kým tedy Gott pro německé publikum byl?

Gottův západoněmecký příběh mě fascinuje. Je to příběh tamější lehké zábavné hudby, žánru, kterému Němci říkají schlager a který ve zlaté éře gramoprůmyslu prodával miliony desek. Gott se v NSR neocitl na podobné scéně jako jeho idolové Tom Jones nebo Neil Diamond. Ocitl se na stejné scéně jako orchestr Jamese Lasta, který hrál jednou polku, podruhé ruské dumky a jindy zase argentinské tango. Lastovy koncerty vypadaly jako lidové mejdany, vlály tam prapory a tančilo se v ochozech. Jestliže měl tedy Karel Gott představu, že se stane součástí angloamerického popu, tak mu to úplně nevyšlo.

Taková Yvonne Přenosilová jako mladá holka zkoušela štěstí v Londýně a vystupovala ve stejném hudebním pořadu jako Rolling Stones. Ne že by to pro její kariéru znamenalo zásadní obrat, Gottovi se ale nikdy nic podobného nestalo. Němci si ho zařadili do konzervativního repertoáru a správně vycítili, že je natolik poddajný, aby tuhle výzvu přijal. Gott pak československým posluchačům vsugeroval představu, že jeho německá kariéra je významnou kulturní reprezentací naší země.

Němci to s Gottem na druhou stranu měli vždycky jednodušší, protože pro ně nebyl tvůrcem politicko-společenského ovzduší, jen postavou zábavního průmyslu, která mile oslovovala dvě generace. Německé nekrology o něm psaly, že se postupně stal zpěvákem v pivních stanech na Oktoberfestu, že zpíval na zaoceánské lodi v baru, který rozhodně neznamenal bůhvíjakou kariéru, nebo že byl v Las Vegas takzvaným výplňovým zpěvákem. Na Západě se tak na Gotta nakonec dívali mnohem realističtějším pohledem než Češi, kteří po jeho smrti měli pocit, že zemřela mezinárodně uznávaná kulturní osobnost.

Pavel Klusák (52)
Autor fotografie: Honza Mudra

Pavel Klusák (52)

  • Vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Hudební publicistice se věnuje od počátku 90. let a stejně dlouho spolupracuje s Českým rozhlasem.
  • V minulosti působil jako redaktor v časopisu Respekt či příloze Orientace Lidových novin, v současnosti přispívá pro Aktuálně.cz nebo Deník N. Věnuje se hlavně nezávislé scéně a roli hudby ve společenském vývoji.
  • Loni vydal knihu Gott: Československý příběh, za kterou si v dubnu odnesl hned dvě ceny dvě ceny Magnesia Litera v kategoriích kniha roku a publicistika. O životě populárního zpěváka natočil také osmidílný podcastový seriál Goťák.

Zmínil jste Gottovu proslulou cestu do Las Vegas, kterou absolvoval v roce 1967 a doma ji po návratu prezentoval jako obrovský úspěch, přestože během svého amerického angažmá ve skutečnosti jen vystupoval v rámci komponovaného československého programu v hotelovém baru. Událostí, které Gott v rámci pečlivého budování svého mediálního obrazu vykresloval trochu jinak, než jak se staly, ale v knize uvádíte více. Ze kterých komnat své minulosti měl zpěvák podle vás největší obavy a snažil se je před veřejností nechávat uzamčené?

Dovedu si představit, že mu dělaly obavy dvě trpké kauzy. Myslím, že Gotta tížil jeho boj s temnou postavou Pragokoncertu Františkem Hrabalem, patrně agentem KGB, před nímž se musel v 70. a 80. letech sklonit. Zároveň si nikdy nepřál být v této podřízené pozici viděn a dokázal se stylizovat jako věčný vítěz. Na poradě v České televizi jsem zažil situaci, kdy Karel Gott sám přivedl řeč na to, že by se o něm snad mohlo mluvit jako o normalizačním zpěvákovi, což ho zjevně rozčílilo. Bylo vidět, jak moc si přál, aby společnost tento výklad jeho příběhu jasně odmítla, ale zároveň si uvědomoval, že pořád zůstává na stole.

Druhým tabuizovaným tématem byl pro Gotta jeho komplikovaný vztah s otcem, který se postupně vypracoval na pozici náměstka na ministerstvu těžkého průmyslu a dostal se mezi špičky komunistické strany. Gott chtěl, aby otcova politická kariéra zůstala zcela mimo jeho vlastní veřejný příběh. Karel Gott starší navíc dlouho nebyl příznivcem synovy pěvecké dráhy a taky ho několikrát tahal z bryndy, dokonce opakovaně odvrátil hrozící soud. Ve své poslední tlusté knize Má cesta za štěstím zpěvák velice osobním tónem píše, jak ho mrzí, že si o některých věcech s otcem před jeho smrtí nikdy nepopovídal. Proto se domnívám, že k sobě až do konce měli rezervovaný vztah.

V době normalizace Gott začal vystupovat na akcích podporujících komunistický režim - od prvomájových průvodů přes oslavy československo-sovětského přátelství až po předvolební koncerty - a v roce 1977 se stal jednou z hlavních tváří anticharty. Dokumentaristka Olga Malířová Špátová mi přitom při uvedení svého filmu o Gottovi říkala, že se zpěvák o politiku nikdy aktivně nezajímal, a spojení s předlistopadovým režimem ho do konce života mrzelo. Co je na tom podle vás pravdy?

Hvězdy Gottovy úrovně mají tak trochu mentalitu starých dobrých hospodských a řídí se podle hesla: "Obsluž hosta a neptej se, co si myslí." K populární hudbě samozřejmě vždycky patřila jistá míra eskapismu. Lidé se díky ní mohli vytancovat a vyčistit si hlavu, nemyslet na všechny těžkosti. Přesto se mnohokrát ukázalo, že pokud jste nejpopulárnější osobností v zemi, není možné zůstat zcela mimo politiku. Už proto, že váš hlas je privilegovaný a denně se objevuje v médiích. Nemůžete se tvářit, že se kolem vás nic neděje, když žijete v době společenských nespravedlivostí, potlačované pravdy a nemedializované okupace. To pak už není neutralita, ale postoj harmonicky podporující totalitní média, která vám znovu a znovu dávají prostor.

Nejpozději od začátku 90. let, kdy vyšla knížka Jak to vidí Gott: Rozhovor na lodi, bylo navíc zjevné, jak rád se Karel Gott zmiňoval o spiknutí světových mocností a iluminátech. Zájem o dějiny i současný stav politického dění tedy nepochybně měl, jen si nepřál, aby politika zasahovala do jeho kariéry. Zajímavé bylo, že Gott k stáru velmi toužil po tom, aby ho Václav Havel přijal a přestal na něj hledět svrchu. Proto ho opakovaně vyhledával, zval ho k sobě domů a nakonec se v mírumilovné atmosféře skutečně několikrát setkali. Po Havlově smrti Gott na druhou stranu se mnou a jistě i s mnoha dalšími mluvil o bývalém prezidentovi s velkou nelibostí a označoval ho za nastrčenou figuru, na které se domluvil Východ se Západem.

Mezi hvězdami světové pop-music je běžné, že se při veřejných vystoupeních, ale i ve své tvorbě ke společenským problémům vyjadřují. V českém hudebním mainstreamu na druhou stranu stále převládají spíš nekonfliktní písničky, které mají být pro posluchače hlavně únikem. Může to být dědictví, které tady Karel Gott a další zpěváci normalizační éry zanechali?

Ano, myslím, že Gott i další představitelé zlatoslavičí generace přispěli k obrazu hvězdy, která stojí mimo společenské dění, nanejvýš se ho občas jen lehounce dotkne. Mimo rádiový pop dnes na druhou stranu v Česku vidím řadu kapel a interpretů, co se k tématům současného světa vztahují, a přesto jsou jejich koncerty zábavné, plné potenciálního odreagování. Za všechny můžu jmenovat třeba Katarzii nebo Děti mezi reprákama, kteří ze své hudby rozhodně nedělají agitační plakát, a přesto jejich tvorba s aktuálními problémy rezonuje.

Zapomenutý Gottův hit rve uši. Je to krutý, osmdesátky byly příšerné, říká Malátný

Husákovy děti - Michal Malátný | Video: Jakub Zuzánek, Martin Krepindl, Blahoslav Baťa
 

Právě se děje

Další zprávy