Když mi Jirka Burian před dvěma lety říkal, že mu je z českých zpěváků ideologicky nejsympatičtější Tomáš Klus, myslel jsem si, že si ze mě dělá legraci. Přece jenom každý vycházíte z trochu jiného hudebního světa. Teď jste ale společně natočili desku a mně dochází, že to Jirka myslel vážně. Kdy a jak jste se vy dva sblížili?
Klus: Sblížili? Tak to začínáme zostra! S Jirkou mě seznámily Léna Brauner a Emma Smetana, občas jsme se spolu potkávali na nějakých večírcích, a když ze mě vylítl singl Lockdown, přemýšlel jsem, za kým s ním jít. Sám nejsem žádný raper a o Jirkovi jsem věděl, že zvládne odvést poctivou práci s kterýmkoli žánrem na světě, takže volba byla jasná. Hned na začátku jsem mu vysvětlil, že to s rapováním sice nemyslím úplně vážně, ale zároveň písničku neberu jako srandu. Věřím, že se nám společně u posluchačů podaří vyvolat ten pocit, že chcete vstát a konečně něco udělat.
Jirko, když za vámi Tomáš přišel s tím, že chce rapovat, neříkal jste si, že se zbláznil?
Burian: Spoluprací s lidmi, kteří chtěli zkusit něco, co nikdy nedělali, jsem už zažil dost a právě tyhle zdánlivě šílené výzvy mě vždycky zajímají. Naše mysl nám dává pořád nějaké překážky, nutí nás uvažovat analyticky a to mě tolik nebaví. S Tomášem ale zafungovala vzájemná chemie a intuice, takže nám to šlo úplně samo a my jsme ani nevěděli jak. Překvapilo mě, jak dobrou má Tomáš flow, vzhledem k tomu, že to je herec. Zpívající herci jsou totiž kapitola sama pro sebe. Čekal jsem, že se na něj snesou hejty od chlapců z rapové scény. Paradoxně jsem ale zatím z jejich strany zaslechl spíš respekt.
Zmínil jste vzájemnou chemii. V čem konkrétně jsou tedy Tomáš Klus a Jiří Burian na stejné vlně?
Klus: Myslím, že jsme oba takoví hledači životní harmonie. Z hlediska tvorby a hudebních múz jsme hodně rozevlátí, takže potřebujeme nějakou kotvu a oba ji nacházíme v duchovní cestě. Porozuměli jsme si v tom, že si na jednu stranu dovedeme vychutnávat bujarý muzikantský život, ale zároveň si neulítáváme na věcech, které člověka odstřelí od reality. Díky různým způsobům meditace dokážeme být v klidu a zároveň ani jeden z nás není z duchovna úplně podělaný. Já si samozřejmě uvědomuju, že na spoustu lidí působím jako poblázněný sluníčkář, jako ezo na entou, ale ono to tak úplně není.
Burian: Přesně tak, s Tomášem máme společnou vášeň pro rokenrol i různé duchovní záležitosti, o kterých si s jinými blízkými kamarády tolik povídat nemůžu. Spousta lidí v mém okolí totiž přemýšlí spíš materialisticky, někdy až ateisticky a s Tomášem si naopak nemusíme nic vysvětlovat, i když jsme z pohledu fanoušků každý z úplně jiného hudebního těsta. A taky máme oba tři děti a divoké manželky.
Jak blízké je vám Tomášovo politické kazatelství?
Burian: Moje cesta to úplně není, protože jsem sám jako umělec spíš apolitický a důležitější je pro mě můj vnitřní boj než ten vnější. U Tomáše mi to ale sedí a říkám si, kdo jiný by to měl dělat než on. Písničkářská scéna se k politice vyjadřovala už v dobách mého táty a Tomáš podle mě na linii táty a jeho kolegů Hutky, Dědečka nebo Merty navazuje.
Tomáši, deska ČauČesku působí jako zhudebněný otevřený dopis premiérovi Andreji Babišovi. Kromě něj se tam strefujete už jen do prezidenta Miloše Zemana. Čeho tím albem chcete dosáhnout?
Klus: V první řadě je ta deska moje osobní výpověď. Písničkářství totiž vnímám jako skupinovou terapii, prostřednictvím které člověk nabízí svoje duševní stavy širokému publiku a podílí se tak na vývoji naší kolektivní duše. Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi desku adresuju proto, že jsou pro mě takovými špunty ve špinavé vaně. Přijde mi, že se jako společnost točíme v kruhu, protože neustále řešíme kauzy, které se týkají právě jich dvou. Jednoho motivují peníze a zisk, druhého pomsta. Těžko říct, co z toho je horší.
Babiš ani Zeman ale nejsou alfou a omegou mých myšlenek, pro mě jsou teď nejpalčivějšími tématy řešení klimatických změn a lidskoprávní situace ve světě, například v Tibetu. My se k těmhle problémům ovšem nemůžeme dostat, protože se naši politici, úředníci nebo státní zástupci pořád zabývají kauzami našich ústavních činitelů. Neumím si představit, že by debata o boji proti klimatickým změnám zajímala Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Ti jsou tak zahledění sami do sebe, že je nezajímá ani jejich národ, natož globální situace. Proto cítím potřebu tyhle dva špunty konečně vytáhnout.
Všímám si, že se kvůli nim dvěma nedokážeme bavit už ani mezi sebou, tak jak bychom potom mohli komunikovat se světem. Pokud se ale v době, kdy máme řešit globální problém, budeme separovat, tak skončíme ve stejné prdeli jako před 40 lety a bude za to moct naše letargie. Sám tomu chci zabránit, a proto cílím na lidi, kteří cítí podobné rozhořčení jako já, mají touhu po změně, ale jejich naděje bohužel postupně upadá.
O desce ČauČesku jste taky prohlásil, že s ní chcete čelit rychlému zapomínání na kauzy, které se kolem dvou zmiňovaných pánů v posledních letech vyrojily…
Klus: Ano, Andrej Babiš a Miloš Zeman totiž sází na to, že jednou kauzou přebíjí druhou. Nejrůznějších kauziček, urážek i soudem uznaných lží se z jejich strany valí tolik, že je čím dál těžší získat si naši pozornost a bdělost. Lidi pak z politiky už bolí hlava a ztrácejí o ni zájem. V momentě, kdy se o politiku přestaneme zajímat, nám ale uniká všechno kolem nás, od ceny chleba přes stavbu chodníku až po celosvětovou situaci. Zavírat oči je tak tím nejhorším, co můžeme udělat. Nechodit k volbám a nemít na nic názor je srabárna. Musíme přece hájit svoje hodnoty a postoje. Jinak se z nás stanou jen loutky v rukou systému.
Značná část společnosti na druhou stranu hájí úplně jiné hodnoty než vy. Minimálně na sociálních sítích se s touhle hlasitou skupinou, předpokládám, často setkáváte.
Klus: Každý člověk má pochopitelně svoji pravdu a je důležité, abychom se v našich pravdách vzájemně respektovali. Na internetu svět ale vypadá mnohem hůř než ve skutečnosti a tím, že mnoho z nás přestává být v kontaktu s reálným světem, získávají všechny ty konspirační teorie, které bují v e-mailech voličů SPD a které bombardují třeba i moji babičku, obrovskou moc. Spousta z nás si navíc podstatu demokracie zjednodušila na to, že si každý může říkat, co chce. Demokracie je ale především o tom, že má člověk za to, co říká a dělá, osobní zodpovědnost a taky má zodpovědnost za celek. Proto nesmíme pořád čekat na nějakého spasitele, který přijde a vybojuje to za nás. Pokud cítíme, že tady máme zlo, které plive jed na naši budoucnost, musíme proti němu zasáhnout sami.
Myslíte, že se vám tohle poselství podaří posluchačům lépe předat, když se nebudete držet jen klasických písniček s kytarou a vydáte se do neprobádaných hudebních vod? První tóny desky ČauČesku zní skoro jako Daft Punk, v závěru člověka zase překvapí hospodská halekačka.
Klus: Chtěl jsem zasáhnout co nejširší publikum i za cenu toho, že si desku někdo pustí, aby zjistil, jestli Klusovi už úplně hráblo. Navíc jsem věděl, že když pracuju s tak všemocným producentem, jakým je Jirka, můžu si dovolit úplně všechno. Sám miluju desky, u kterých si už u druhé písničky řeknete: "Ty jo, to je furt ta samá kapela?"
Burian: Zároveň jsem ale z Tomášových songů nechtěl dělat na sílu experiment, aby zněly jako Jana Kratochvílová nebo Plastic People of the Universe. Nic proti nim, ale Tomášovy věci jsou i na téhle desce pořád hitově vystavěné, přestože přeskakujeme z jednoho žánru do druhého. Mojí prioritou nebylo udělat za každou cenu něco crazy, od toho mám koneckonců jiné projekty. Každý materiál, který mi ve studiu přistane, beru jako semeno, ze kterého pak vyroste plod, a každé semeno si samo říká o něco jiného. Strašně mě bavila třeba písnička Nedá se nic dělat, ve které jsem si zkusil jít až do country, a když jsem tady ve studiu nahrával basu, připadal jsem si trochu jako Johny Cash.
V půlce stopáže pak posluchači dokonce narazí na skladbu s trapovým zvukem jak od Milion+, která se navíc jmenuje Olince, takže jsem čekal spíš nějakou tklivou baladu věnovanou bývalé přítelkyni…
Klus: A přitom se pod tím roztomilým názvem skrývá největší hardcore celé desky, který by člověka měl ideálně úplně zarazit do sedadla. Včera jsem tu věc pouštěl sestřenici mojí ženy a jejímu příteli, což jsou mladí lidi okolo dvaceti, a říkali mi: "Ty krávo, jedu autem, loket z okna a najednou mi ty basy rozduní všechny části těla."
Jednotlivé písničky na albu oddělují mluvené pasáže, ve kterých investigativní novinář Jaroslav Kmenta krátce popisuje Babišovy kauzy, takže to celé působí trochu jako pohádka o zlém premiérovi.
Klus: Přesně to jsem Jardovi říkal, když jsem ho prosil o spolupráci. Že by to měla být taková pohádka, která posluchače znovu provede některými už trochu pozapomenutými kauzami a zároveň ho zbytečně nezahltí daty a čísly. Původně jsem po něm chtěl jenom ty texty a on zrovna náhodou dokončoval knížku, ve které shrnoval Babišovo působení na politické scéně, takže mi některé její pasáže poslal. Původně jsem je chtěl načíst sám, potom jsem oslovil několik svých kamarádů z řad herců, ale nepůsobilo to přirozeně. Pro mě jako písničkáře je přitom autenticita ohromně důležitá, a tak jsem si nakonec řekl, že by ty texty měl ideálně načíst jejich autor.
Když Jarda přijel sem za námi do studia, byl hrozně roztomilý. Všechno si točil, protože to pro něj bylo nové, a taky se jako novinář neustále vyptával, k čemu která technika slouží. Nasával informace jako malé dítě a hned napoprvé to přečetl přesně tak, jak jsem chtěl.
Teď si dovolím citovat z vašeho singlu Lockdown: "Zmatený rozkazy a všechno se zavře, úplně všechno včetně huby. Uvnitř to bublá, syčí a vře, pod rouškou tmy kráčíme do záhuby." Neměl jste obavy, že po tomhle textu skončíte ve stejném pytli jako Janek Ledecký nebo Daniel Landa, kteří v době pandemie zpochybňují smysluplnost vládních opatření?
Klus: Neměl. V písních, které se dotýkají koronakrize, jsem se totiž snažil zdůraznit, že proti vládním nařízením jako takovým nic nemám, vadí mi jenom ten chaos a neschopnost komunikace. Myslím, že kdyby tady byl člověk, který by byl schopný vysvětlit, proč vláda zavádí takové restrikce, jaké zavádí, byli bychom jako společnost úplně jinde. Situace s koronavirem nám ale naplno ukázala, jak je vláda neschopná nebo naopak schopná úplně všeho.
Někteří vládní představitelé dokonce místo toho, aby se soustředili na řešení krize, začali kšeftovat s ochrannými pomůckami. To je přece úplně tristní. Andrej Babiš jako velkopodnikatel pak vnímá každého podnikatele, ať už je to hudebník, nebo restauratér, jako konkurenci a podle toho je nastavená dotační politika, která hraje do karet jedině Agrofertu. V momentě, kdy si muzikanti, ale i osvětlovači nebo zvukaři zažádali o dotaci, neznám nikoho, kdo by ji dostal. Kdykoli totiž státu někdo z nás žádost poslal, vrátili nám ji zpátky s tím, že musíme doložit náklady.
Jak jsme ale mohli doložit náklady, když jsme během pandemie přišli o svou práci? Tohle byla slepá ulička, do které naráželi všichni moji kamarádi, a spousta z nich musela vyhlásit bankrot. Já jsem měl díkybohu nějaký finanční polštář, protože jsem ještě před lockdownem prodal svůj pražský byt. Kdybych ho neprodal, dopadl bych stejně, a protože mi mezitím finanční rezervy došly, musel jsem si teď, abych zaplatil daně, půjčit od banky. Kdyby stát umělcům nabídl bezúročnou půjčku, přišlo by mi to fér.
Burian: Takhle to ale v politice chodilo vždycky, jenom se to teď víc ukazuje. Kdo viděl seriál House of Cards, ten ví, že politika funguje jako šachy, že v ní jde o to, jak na všem vydělat peníze, jak každý průser pomocí geniálního PR obrátit ve svůj prospěch nebo jak pozornost lidí odvést jinam. Právě proto mám s politikou problém a končí to pro mě tím, že jdu k volbám a hlasuju pro menší zlo. Od té doby, co odešel Havel, tady totiž nevidím nikoho, komu bych mohl úplně věřit.
Rozhodně před veřejným děním nezavírám oči, jenom si kolem sebe tvořím svůj vlastní svět a snažím se společnost rozsvěcovat spíš svou tvorbou nebo humorem. Ani v sobě nenacházím nějaké národní cítění, možná proto, že jsem sám směsicí různých národností, takže lidi beru hlavně jako individuality. Zajímavé je, že s Tomášem máme oba rádi Jardu Duška, který se přitom na politiku dívá úplně jinak než Tomáš. Tvrdí, že politici jsou jako stíny, a čím větší pozornost jim věnujeme, tím víc rostou.
Klus: Stíny ale nezmizí, když zavřeš oči. Zůstávají tady pořád, takže je potřeba mít je pod kontrolou, aby nedělaly lumpárny. To je ale téma na dlouhou filozofickou diskusi.
Stejně jako řešení klimatických změn, což je, jak jste na začátku rozhovoru říkal, téma, které vás teď pálí nejvíc. Na Instagramu jste o něm dokonce začal natáčet pořad Co můžu dělat, tak by mě zajímalo, co jste už začal dělat, abyste ochraně životního prostředí sám pomohl.
Klus: Například jsem poměrně značně upravil svůj životní styl. Kolikrát pomůžou i maličkosti, takže se teď třeba ráno sprchuju tři minuty jenom studenou vodou, večer si dám tři minuty teplou a přitom se ve sprše rovnou vyčůrám. Může to znít legračně, ale díky jednomu vyčůrání ve sprše ušetříte takových deset litrů vody. My jsme pětičlenná domácnost, takže když to takhle udělá každý, ušetříme asi padesát litrů denně.
Taky jsem přestal lítat a jíst maso. Nějakou dobu jsem si maso dopřával aspoň v neděli, protože mi moje mysl říkala, že ho potřebuju. To ale není pravda, v dnešní době už se maso dá nahradit a jsem rád, že jsem sám nad sebou v tomto ohledu zvítězil. Na druhou stranu se snažím krotit jakýkoli militantismus vůči lidem, kteří maso jedí nebo cestují letadlem. Někteří moji kamarádi vegani totiž mají občas sklony druhé osočovat, že se chovají hanebně, když jedí zvířátka. Někdo ale zkrátka k veganství ještě nedospěl a už to, že se rozhodnete maso třeba jednou za týden vynechat, může být velký krok.
Maso totiž není problém jenom z etického hlediska, protože zvířata ve velkochovech žijí v nelidských podmínkách, ale především z toho důvodu, že chovatelský průmysl představuje pro planetu obrovskou zátěž kvůli uhlíkovým emisím a enormní spotřebě vody. Proto by bylo super, kdyby třeba všechny restaurace jednou týdně nabízely čistě vegetariánské menu nebo kdyby se zdanil letecký benzin. Donedávna jsme totiž mohli do Paříže letět třeba za šest set korun a stejná cesta vlakem nás vyšla na tři tisíce, což byl šílený nepoměr. Díky své společenské pozici můžu na podobné problémy upozorňovat, a proto to taky dělám.
Jirko, jak to máte se sebeomezováním kvůli záchraně planety vy?
Burian: Já teda ještě pořád lítám, a i když mám za sebou nějaké tři roky vegetariánství, tak maso momentálně zase jím. Moje tělo si ho vyžádalo, ale snažím se, abych ho alespoň nespotřebovával tolik, a když už si ho dám, tak jedině v biokvalitě přímo od farmářů, u kterých vím, že ke zvířatům přistupují jinak než ve velkochovech. Nejsem, co se týče ekologie, žádný radikál, ale myslím, že se v tomto ohledu ještě můžu vyvíjet pozitivním směrem. Svoje děti učím, aby měly rády přírodu, a vysvětluju jim, proč například dělám některé rituály se stromy. Starší syn teď třeba, když jsme hráli fotbal, do stromu kopnul, tak jsem mu řekl, aby se mu omluvil. Nebo někdy společně pomocí hudby komunikujeme s ptáčky. Přijde mi důležité děti k těmhle věcem vést a pak už je na nich, jak si s tím samy poradí.
Když jsem poslouchal, jak si s Tomášem notujete, tak mě na závěr napadá, jestli ho nepřizvete jako hosta na další desku vašeho alter ega Kapitána Dema.
Burian: Je to dost možné. Snažím se Tomáše zlákat na písničku, ve které Demo hejtí přírodu, což by mi i vzhledem k našemu rozhovoru přišlo vtipné.
