Odmala jsem si kreslila letadla a věděla, že chci být na letišti, říká pilotka Klára Teichmannová

Gréta Rakašová
21. 4. 2018 7:33
Klára Teichmannová pracuje jako průvodčí, většinu času ale tráví na letišti. Létání má v krvi po rodičích a dosáhla v něm i několika úspěchů, stala se například mistryní České republiky. O kariéře dopravní pilotky neuvažuje, spíš by ji lákalo stát se instruktorkou v letecké škole.
Foto: Klára Teichmannová

Kláro, co vás vlastně přivedlo k tomuto hobby?

Odmalička jsem si všude kreslila letadla a věděla jsem, že na letišti chci být. Už když mi bylo patnáct let, tak jsem přemýšlela o tom, že budu "motorařit" (létat na motorových letadlech - pozn. red.). Nakonec jsem se ale rozhodla pro plachtění, které mimo jiné máme v rodině, a chytlo mě to takovým způsobem, že jsem se začala účastnit i závodů.

Motorové létání jste tedy nezkusila?

Na to nebyl dřív čas ani peníze. Změnilo se to v zimě, kdy mi bylo 25 let, a řekla jsem si, že se do toho "motoraření" musím vrhnout po hlavě. Motivovalo mě i moje okolí, známí, kteří také létají, a to hlavně se stroji, se kterými chci létat celý život. Tak jsem si prostě řekla, že už do toho musím jít.


Zmínila jste, že létání máte v rodině. Kdo se mu ještě věnoval?

Začal s tím děda a pak pokračovaly jeho děti - můj táta a jeho sestra, která po nějaké době přestala. Já jsem dítě ze sídliště, jezdili jsme na víkendy a prázdniny na takové malé sportovní letiště i s dětmi ostatních pilotů. To letiště se teprve celé budovalo, protože za komunismu ho zavřeli a po revoluci se dávalo znovu do kupy. Pamatuji si, že se budovaly i hangáry a jako malí jsme si stavěli okolo letiště bunkry a bylo pro nás naprosto přirozené běhat mezi letadly. Táta mě rozhodně do létání nenutil, bylo to mé rozhodnutí. Můj starší bratr létal taky, ale jen chvíli, protože ho to po nějaké době nebavilo tolik jako mě.


Co by člověk měl umět, než vzlétne do vzduchu?

Velmi důležitý je zdravotní stav, je potřeba navštívit leteckého lékaře. Pokud projdete, tak pak dostanete školení od instruktora, který vás seznámí s teorií. Nejlepší ale je si to zkusit nezávazně, bez jakékoliv přihlášky, protože spoustě lidem se při létání může udělat špatně. Ale dá se to nacvičit. I mému otci nedělalo létaní vůbec dobře, a zvládl to.

Foto: Klára Teichmannová

Máte nějaký letecký zážitek, na který nikdy nezapomenete?

Můj první sólo let na kluzáku. A to i proto, že jsem sama kluzák řídila. To bylo úžasné. Při přezkoušení bylo vše v pořádku, pustili mě do letadla, vzadu mi zavázali pásy, zavřeli kabinu a teď se začalo napínat lano - začal start na naviják. To pro mne bylo úplně neskutečné, v tom nejlepší slova smyslu. Po startu jsem se od navijáku vypnula a 300 metrů od země začala křičet radostí. Teď je to pro mě úplně normální věc létat sama, naopak když letím s instruktorem, tak jsem nervóznější než při sólo letu.


V kolika letech jste absolvovala svůj první sólo let?

Na kluzáku můžete létat už ve svých patnácti. Poprvé jsem letěla, když mi bylo šestnáct a půl. 


Zkusíte mi vysvětlit, v čem spočívá princip plachtění?

Stoupavý proud, který je nezbytný pro plachtění, vzniká za hezkého počasí, musí svítit slunce. To zahřívá nerovnoměrně zemský povrch a v místech, kde je země teplejší, stoupá vzduch vzhůru. Zároveň je v něm určitá vlhkost, díky které se nahoře udělají takové krásné mráčky. Určitě znáte to počasí, kdy je "azuro" a na nebi načechraní "beránci", jeden vedle druhého. To je ráj pro plachtaře. V tom najdeme ten stoupavý proud, nejlépe pod mrakem, a díky němu se vzneseme a poté kloužeme pod další mrak. Tak sice ztrácíme určitou výšku, ale tím, že doletíme pod jiný mrak, tu výšku znova nabereme. Takhle můžeme kroužit celý den. S kluzákem se dá doletět i 500 kilometrů.


Létání je pořád spíš doménou mužů, dokázala byste pojmenovat pár rozdílů, jak k němu přistupují muži a ženy?

Rozdíly tam rozhodně jsou. Ženy podle mého názoru létání více emočně prožívají. Muži pak určitě více riskují, dívky mají naopak větší pud sebezáchovy. Ale třeba v motorovém létaní mi přijde, že dívky se snaží být víc precizní, chtějí se vyrovnat mužům a spousta dívek to i dokázala. Někteří muži tohle neumí moc překousnout, ale není jich moc. Dnes je totiž úplně normální, že ženy létají. Dřív jich bylo jenom pár, a když muži viděli ženu za kniplem, byli z toho v šoku.


A jak se mezi muži cítíte vy?

Jsem na to zvyklá. Vyučila jsem se automechanikem a od svých patnácti jsem byla "exot" mezi samými kluky. Nepřijde mi to tak, naopak mě neskutečně baví se v této roli nacházet. Hlavně na závodech se schází hodně holek a ty závodí proti mužům, kteří mají už hodně zkušeností. A ten pocit, když je žena porazí, ten je skvělý. A na závodech létám se svou nejlepší kamarádkou, se kterou tvoříme holčičí tým, a chceme samozřejmě všechny chlapy porazit.

Foto: Klára Teichmannová


Proč jste se vyučila zrovna automechanikem? Nelákalo vás spíš studovat obor související s létáním?

Tenkrát mě zajímal letecký mechanik, ale všechny školy byly daleko od mého bydliště. Proto jsem studovala obory v okolí. Automechanikem jsem se vyučila hned u letiště, to pro mě byla nejlepší možnost. O obec vedle ve Velkém Poříčí jsem pak studovala obor reprodukční grafika pro média. Hlavní pro mě tehdy bylo mít přístup na letiště.


Neživíte se ale ani auty, ani grafikou. Co je tedy vaší profesí?

Pracuji jako průvodčí u Českých drah. Jako grafik jsem se nikde neuchytila, chvíli jsem taky zkoušela prodávat auta. Práce u drah mi vyhovuje, protože jde uzpůsobit tak, že mám více času na létaní. Navíc mi vyjdou vstříc i co se týče závodů, to je skvělé.

Předpokládám, že létání nebude zrovna laciná záležitost…

Klára Teichmannová
Autor fotografie: Klára Teichmannová

Klára Teichmannová

  • narodila se 9. ledna 1993 v Trutnově
  • vyučila se automechanikem a vystudovala obor reprodukční grafika
  • létá za Aeroklub Hronov
  • obsadila 8. místo v jednotlivcích na mistrovství světa žen v dánském Arnborgu (2015) v bezmotorovém létání
  • stala se mistryní žen České republiky (2013) v bezmotorovém létání

Platit tenhle koníček je hodně finančně náročné. Snažím se proto propagovat létání na sociálních sítích a zkouším oslovovat sponzory. Mám ale výhodu v tom, že vlastníme s tátou kluzák. Takže investujeme jen do jeho údržby.


Účastníte se i závodů, v roce 2013 jste se dokonce stala mistryní ČR v bezmotorovém létání. V čem vlastně spočívá soutěž v plachtění?

Na trati se nacházejí určité body a ty mají své přesné souřadnice. Každý závodník je má stažené do své navigace, trat’si do detailu naplánuje, přesně jak organizátor vyhlásí. Všechny nás vytahují do vzduchu motorovými letadly a v určitý čas je otevřena pomyslná startovní páska. Vítěz je ten, kdo trat’ obletí nejrychleji. V kluzáku pilot může strávit klidně i celý den. Mistrovství světa i republiky trvá dohromady 14 dní a je to proto, že může celý týden pršet. Ale může být celých 14 dní i hezky, to se pak létá do západu slunce.


Jak dlouho se na závody připravujete?

Hodně času trávím v klubu, kde létám. Tím už trénuji na ty závody, sama si navíc můžu určit trat’, kterou obletím. Pomáhá mi i to, že existují webové stránky, na které si každý svůj let nahraji a dostanu za to určité body. Když jich nasbírám dost, tak poté můžu vyhrát celostátní plachtařskou soutěž. Pokud nepracuji, tak létám - je to můj životní styl.


S létáním rozhodně nekončíte, jaké máte plány do budoucna?

Určitě vyhrát mistrovství světa. Mým snem je létat s československými letadly Zlín 226 nebo 526. Jsou to krásné stroje, brát si je na plachtařské závody a vléct s nimi kluzáky by bylo báječné.


Chtěla byste zkusit i pozici dopravního pilota?

Velká doprava mě popravdě neláká, ale něco menšího ano. Ve velké dopravě mi přijde, že člověk nemá tak velkou svobodu, je to jako kdybyste jezdila s autobusem. Ale je to jen můj pocit, určitě jsem pro něco menšího. Všechno se teprve uvidí. Bavila by mne i pozice instruktora v letecké škole, když mi ta "motorařina" půjde. Ale kdo ví, co bude. 

Foto: Klára Teichmannová
 

Právě se děje

Další zprávy