Když je politika silnější než fyzika. Příběh prvního muže, který se zřítil z vesmíru

Oficiální sovětská tisková agentura TASS informuje, že „let probíhá podle plánu a kosmonaut se cítí dobře“. Na oběžné dráze se však nad ránem 24. dubna 1967 odehrává drama, o kterém veřejnost nic netuší.

Atmosféra v kabině houstne. Postupně se ochlazuje, objevují se problémy s orientací i stabilizací, a teprve po 16. oběhu získává Komarov od balistiků potřebné údaje k přistání. Nezbývá než loď za pomoci automatické navigace ručně nasměrovat na sestupovou dráhu - manévr, který Komarov nikdy netrénoval. Přesto ho zvládne bravurně. Zažehne brzdící motor.

V řídícím centru se pomalu začíná oslavovat, Komarov však zdaleka nemá vyhráno. Po průletu atmosférou přichází další selhání lodi, tentokrát fatální: ne jeden, ale hned dva padáky jsou vadné.

Politika první, bezpečnost druhá

Hned z kraje šedesátých let se vesmír se stal dalším bojištěm studené války. Spojené státy a Sovětský svaz soupeřily o to, kdo jako první vyšle člověka dál než jen na oběžnou dráhu Země. Aby ale mohl člověk „udělat malý krok“, bylo nejprve nutné učinit obří skok do neznáma - vykoupený ohromným rizikem.

Kromě přelomových úspěchů, které dokazovaly, že lidstvo dokáže věci dříve nepředstavitelné, byla 60. léta také obdobím, kdy bezpečnost a lidský život často ustupovaly politickému tlaku. Vyhrocená atmosféra studené války vedla k přehlížení základních bezpečnostních pravidel.

První oběti přišly 27. ledna 1967, když se Američané navzdory varováním inženýrů a známým technickým nedostatkům pokusili uskutečnit simulovaný start první pilotované mise programu Apollo 1. Při zkoušce na startovací rampě zahynuli tři astronauti.

„Požár byl podle revizní komise s největší pravděpodobností způsoben drobnou poruchou zařízení nebo izolace kabelů. Tato porucha, jejíž přesná příčina pravděpodobně nikdy nebude jednoznačně určena, spustila řetězec událostí, které vyústily v tragický požár,“ uvedla zpráva revizní komise.

Technické kompromisy a rizika

Do tohoto napjatého prostředí vstupuje Vladimir Komarov - syn dělníka, jehož fascinace letectvím začala už v dětství.

Po absolvování letecké školy se Komarov vypracoval mezi nejlepší sovětské testovací piloty a díky svým technickým schopnostem, disciplíně a patriotismu ho vybrali do kosmického programu. Spolu s dalšími budoucími kosmonauty, například Jurijem Gagarinem, podstupoval extrémně náročný výcvik: izolaci, simulace poruch a přežití v divočině, například vysazování uprostřed lesa jen se sekerou a sirkami.

V roce 1964 Komarov úspěšně absolvoval svůj první kosmický let na palubě Voschodu 1, první vícemístné kosmické lodi. I když oficiální zprávy misi prezentovaly jako triumf, odborníci už tehdy upozorňovali na technické kompromisy a rizika.

Sojuz 1: uspěchaná mise

Po nástupu nového generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Brežněva získal sovětský kosmický program nový politický rozměr. Symbolizovala ho ambiciózní mise Sojuz 1, která měla znovu ohromit svět: během jediného dne měly vzlétnout dvě kosmické lodě - Sojuz-1 s jedním kosmonautem a o pár hodin později Sojuz-2 s tříčlennou posádkou. Sojuz-1 se měla k druhé přiblížit a pevně spojit, aby dva členové tříčlenné posádky mohli přeručkovat ve skafandrech z jedné lodi do druhé.

I kvůli blížícímu se 50. výročí říjnové bolševické revoluce z roku 1917 a politickému tlaku nechtěl start mise nikdo odkládat.

Tragédie na oběžné dráze

A tak 23. dubna 1967 odstartoval Sojuz-1 s Vladimirem Komarovem. Krátce po dosažení oběžné dráhy se potvrdily nejhorší obavy: jeden ze solárních panelů se neotevřel a loď měla kritický nedostatek energie. Selhaly navigační systémy a řízení orientace.

Inženýři zrušili start Sojuzu-2 a po dlouhých diskuzích rozhodli o předčasném návratu Komarova. Přestože čelil vážným problémům, zahájil sestup a na okamžik se zdálo, že by mise mohla mít šťastný konec.

V závěrečné fázi sestupu však došlo k rozhodujícímu selhání. Hlavní padák se neotevřel a záložní se zamotal, takže kabině se nedařilo dostatečně zpomalit. Při nárazu do orenburské stepi letěla rychlostí 150 km/h, motory určené pro měkké dosednutí explodovaly a po dopadu vznikla půlmetrová prohlubeň. Komarov neměl šanci přežít. Hasiči na místě tak našli jen jeho seškvařené ostatky.

Odraz v historii

Po nehodě Sovětský svaz všechny pilotované kosmické lety zrušil a program na 18 měsíců pozastavil. Právě tato pauza umožnila inženýrům důkladně zanalyzovat příčiny tragédie a zásadně přepracovat konstrukci lodí Sojuz. Výsledkem byl výrazně bezpečnější a spolehlivější systém. Během následujících čtyř desetiletí vzniklo více než 230 kosmických lodí Sojuz.

„Nakonec lze selhání Sojuzu-1 přičíst prostředí, kde byla bezpečnost posádky podřízena politickému a technickému úspěchu mise. Pod tlakem soupeřící supervelmoci rozhodující činitelé riskovali život kosmonauta,“ uvedla NASA v případové studii.

Čsto se objevují tvrzení, že Komarov během sestupu nadával sovětskému vedení a proklínal „ďábelskou raketu“. Historikové však považují tuto verzi za velmi nepravděpodobnou, neexistují žádné ověřitelné záznamy.

Stejně nejasné jsou spekulace o jeho ostatcích - fotografie a domněnky o vystavení těla v otevřené rakvi jako protest nejsou doloženy. Komarov byl podle odborníků loajální a přesvědčený patriot. Jeho popel byl uložen do nekropole u kremelské zdi.

Co ale víme jistě je, že jméno Vladimira Komarova dodnes připomíná památník Fallen Astronaut na Měsíci, který tam v roce 1971 zanechala posádka Apolla 15.

Zdroje: The New York Times, BBC, Futurism, NASA