reklama
 
 

Mladá Češka je světovou hornistkou i vyhlášenou cukrářkou. Bělohlávkovi upekla osmdesátikilový dort

AKTUALIZOVÁNO 29. 10. 2017
Kateřina Javůrková patří ve 26 letech mezi hornisty ke světové špičce. Její kariéra šla nahoru strmě a rychle - v 18 letech Pražská filharmonie, ve 21 letech Česká filharmonie a laureátka Pražského jara. Krom toho také hrála japonské císařovně. Ve 25 letech uspěla i na nejprestižnější soutěži dechových nástrojů. Do zahraničního angažmá ovšem nechce, půl jejího srdce patří cukrařině. Kateřina je vyhlášená cukrářka, loni upekla k sedmdesátinám dirigenta Jiřího Bělohlávka dort s figurkami všech členů České filharmonie. Nyní pomýšlí na otevření kavárny s vlastními zákusky. "Po kariérní stránce jsem si už splnila víc věcí, než jsem si kdy přála," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Dnes vám je pouhých 26 let, a přitom už patříte do světové špičky hornistů. Ostatně na AMU jste studovala u Radka Baboráka, jenž je považován za nejlepšího hráče na lesní roh na světě…

Já měla už od začátku štěstí na učitele. Vlastně už v těch devíti letech v ZUŠ Na Popelce, kdy jsem chodila k panu učiteli Krejbichovi. Dal mi naprosto skvělé základy dýchání a měla jsem to jednou provždy vyřešené. Někdo řeší špatné dechové návyky ještě na konzervatoři nebo nedejbože na výšce. Díky tomu jsem mohla tak rychle postupovat vpřed. No a na konzervatoři jsem měla štěstí na pana profesora Tylšara, který byl shodou okolností i učitelem Radka Baboráka. Ten mi zase dal smysl pro preciznost, pracovitost a řád.

V roce 2013 jste zvítězila v interpretační soutěži Pražského jara. Tentýž rok jste se stala členkou České filharmonie, tedy v pouhých 21 letech. To je asi neobvykle brzy?

Na Pražské jaro jsem se půl roku připravovala na konzervatoři v Paříži, kde mi zdejší profesor zase hodně pomohl s interpretací. Měla jsem štěstí, že se na mé cestě vždy objevili ti správní lidé a sehráli zcela zásadní roli.

Loni jste získala ocenění Classic Prague Awards. Kromě vás ho loni obdrželi už jen proslulá cembalistka Zuzana Růžičková a světoznámý dirigent sir John Eliot Gardiner. Co říkáte tomu, v jaké elitní společnosti jste se ocitla?

Moc si toho vážím. V mé generaci je mnoho vrstevníků - přátel, kteří jsou výjimeční muzikanti, například Jan Mráček nebo Petr Nekoranec, ale i mnoho a mnoho dalších. Moc si vážím toho, že porota vybrala zrovna mě, ale výše zmínění by si to snad zasloužili ještě více.

Když vás připravuje nejlepší hornista světa, dají se od něj odkoukat nějaké technické "fígle", jak se stát elitním hráčem?

V hudbě to tak nefunguje. Tady se nedá nic okoukat nebo okopírovat. Každý z nás je natolik individuální a i jeho nástroj má natolik jiný zvuk, že jakákoliv snaha něco napodobit je spíše ke škodě.

O lesním rohu se říká, že to jsou žestě pro holky. Je to pravda? Je tedy fakt, že ve filharmoniích moc trumpetistek, pozounistek či neřkuli tubistek není…

Dneska v nejrůznějších oborech i mimo hudbu jsou už holky na místech, kde byste to nečekali. Zrovna tak u žesťů dnes hrají nejen na trubku, ale i na tubu nebo na trombon a není to nic výjimečného. Nicméně v hornách je na škole evidentní převaha holek, i když to pak třeba na pódiích tak nevypadá.

Loni jste získala druhé místo v prestižní Mezinárodní interpretační soutěži v Mnichově, přičemž první cena nebyla udělena. Dá se po tomto úspěchu říct, že skutečně patříte v horně k nejlepším na světě?

Je pravda, že soutěž ARD Mnichov je v dechových nástrojích asi ta nejprestižnější na světě, takže si takového umístění moc vážím. My v horně ale nejsme až tak moc soutěživí, spíše kamarádští. Takže já byla naopak ráda, že první cenu neudělili a druhou dali mně a německému hornistovi. Protože sama bych nedokázala říct, kdo byl lepší. Naše čtveřice finalistů se během soutěže dokonce tak spřátelila, že jsme se domluvili na společném koncertě.

O vaši finálovou skladbu, Straussův koncert pro lesní roh a orchestr, je teď velký zájem. Nyní jste s ní v doprovodu Komorní filharmonie Pardubice vyprodala v Pardubicích dokonce tři koncerty za sebou. Skladba mi přišla nejen technicky, ale i dechově nesmírně náročná. Kde berete takovou "páru"? Musí být hornisté fyzicky zdatní?

Je to opravdu náročné, ale i psychicky. Před pár dny jsem se vrátila z koncertů na Tchaj-wanu, v Japonsku a Jižní Koreji, kde jsme byli na turné s Českou filharmonií. Pořádně jsem nespala, ale na tuhle skladbu musí být i mozkové závity pořádně připravené. Fyzičku beru na běhání, rekreačně závodím v půlmaratonech, kde se ten dech dá pěkně potrénovat, což je pro hornisty opravdu zásadní. Vždy se tam sejdu i s dalšími hudebníky, sport je mezi nimi velmi populární.

V Pardubicích jste se představila nejen jako sólistka, ale i jako členka komorního dechového souboru Belfiato Quintet. Berete to tak, že hraní s filharmonií je ta práce a Belfiato Quintet spíše pro zábavu, tak nějak za odměnu?

Česká filharmonie je moje hlavní zaměstnání. Ale zároveň tam mám vstřícné kolegy, kteří chápou, že po úspěšných soutěžích přicházejí zajímavé nabídky, a dávají mi prostor. Vědí také, že je to krátkodobá záležitost, protože příští rok přijde další soutěž Pražského jara na lesní roh a moje jméno pak už zase nebude tolik aktuální.

Belfiato Quintet je pro mě srdeční záležitost, je to pro mě více než sólové hraní. Daleko více mě těší tvořit se skupinou lidí muziku než si stoupnout před orchestr jako sólista.

Jaké to je, hrát v souboru s bratrem, klarinetistou Jiřím Javůrkem? V čem je to specifické?

Je to pro mě nejpřirozenější muzicírování. S bratrem společně hrajeme snad od tří let. Je úžasné, že se nám podařilo vypěstovat Belfiato, které jsme založili v podstatě jako děti. Je to velmi vzácné a moc si toho vážím, že můžu mít stabilní komorní soubor. Navíc jsme po dvanácti letech už všichni dohromady vlastně taková rodina.

Prý jste v Japonsku hrála pro japonskou císařovnu. O co přesně šlo? A jak si vysvětlujete svou popularitu v Japonsku, kam se pravidelně vracíte?

Mám štěstí, že mohu být posledních pár let součástí prestižního komorního festivalu v japonském Kusatsu, který každoročně navštěvuje i císařský pár, pro který se pořádá neoficiální koncert a sama císařovna si na něm vždy zahraje něco na klavír společně s festivalovými interprety. Z Čech tam už snad dvacet let jezdí také smyčcové Panochovo kvarteto.

Vy jste se loni proslavila i ve zcela jiném oboru než horna, a sice v cukrářství. K sedmdesátinám dirigenta Jiřího Bělohlávka jste se dvěma kamarádkami vytvořila obrovský dort, na nějž jste v podobě fondánových figurek umístila všechny členy České filharmonie. Jak na to slavnostní předávání dortu dnes vzpomínáte?

Cukrařina je s nadsázkou moje druhé zaměstnání a něco, co mě velmi baví. Dělat dort pro pana Bělohlávka byl pro mě velký zážitek, dnes mi z toho zbyla hodně silná vzpomínka. Vytvářela jsem mu dort i letos v zimě vlastně k posledním narozeninám. A také jsem mu pekla na Vánoce cukroví. Jsem ráda, že na něj mám i tyto nehudební vzpomínky.

Jak vlastně vznikl nápad upéct obří pódium a na něj vymodelovat všechny členy České filharmonie?

Vědělo se, že mě cukrařina baví, pekla jsem již hodně narozeninových dortů či cukroví pro kolegy z filharmonie. Když se chystaly sedmdesátiny pana Bělohlávka, orchestr přišel s tím, že bychom mu měli dát nějaký dárek my jako členové. Takže se mě byli zeptat, jestli bych neupekla nějaký originální dort. Mysleli jsme, že třeba upečeme partituru, ale pak někdo z legrace nadhodil, co udělat pódium a na něm pana Bělohlávka s celou Českou filharmonií. No a já jsem se toho chytla a řekla jsem, že to není nereálné.

Vaše cukrářské dílo je dokonce zapsáno v České knize rekordů jako dort s největším počtem figurek. Kolik jich tedy bylo?

Bylo jich 123. Navíc termín byl šibeniční, do oslav zbývaly pouhé tři týdny. Volala jsem kamarádce, jestli by do toho šla se mnou. Odpověděla mi: "Ano, ale okamžitě přijeď za mnou, musíme začít hned teď!" A opravdu jsme se ještě ten večer sešly a vše promyslely. Dva týdny jsme jen dělaly figurky, ty fondánové se naštěstí nekazí. Týden jsme pak vytvářely kompletní dort.

Koukala jsem, že ty figurky mají nejen patřičné hudební nástroje, ale také přímo podobu dotyčného hudebníka. To muselo dát hroznou práci.

Ano, dostala jsem detailní fotografie všech členů filharmonie a figurky tvořila před monitorem počítače. U každého jsem se snažila, aby se poznal. Dopadlo to dobře, každý se poznal a někdo se i sám snědl. A hlavně pan Bělohlávek z toho měl radost, odnesl si svou figurku domů a pak mi volal, že už si na něm vnoučata pochutnávají.

Nedovedu si představit, jak se peče dort z 200 kusů vajec, 12 kil mouky a 24 kil cukru…

Upekli jsme 24 korpusů, z nichž jsem potom složila pódium. Dort už v tu chvíli vážil skoro osmdesát kilo a nedalo se s ním hnout. Takže poslední dva dny jsme museli pracovat přímo na místě v Rudolfinu. Byl to pořádný stres, ale ten pocit, když jsme pak dort odhalili, vynahradil všechny probdělé noci.

Jak jste se vlastně dostala k cukrářství, když už jste od malička směřovala k hudbě?

Já mám moc ráda sladké, takže když jsem si v pubertě uvědomila, že si sladkosti mohu vyrobit sama doma, tak jsem si začala sama péct a většinou jsem si to i snědla. Ale když chcete péci více, musíte už to někomu dávat. Občas jsem tedy něco někam přinesla, lidé si toho začali všímat a začali mě oslovovat se zakázkami. Přerostlo to tak, že jsem si udělala živnostenský list a věnuji se cukrářství při hudbě.

Viděla jsem na internetu, že máte dokonce jakousi virtuální cukrárnu s vtipným názvem "cukrárna Za Rohem"…

Ano, je to cukrárna jakoby "za lesním rohem" a peču zde na objednávku. Ale za rok, když všechno dobře dopadne, budu mít snad už tu kamennou. I když představuji si spíše kavárnu, do cukrárny bych nestíhala napéci tolik druhů zákusků.

Jak se to vlastně dá stíhat společně s hudbou na světové úrovni?

Já to tak střídám a kombinuji, jak jen mi čas dovolí. Teď až mi skončí šňůra koncertů, mě čeká pečení dortů a sladkého baru pro svatbu. Beru to jako relax od hudby, odpočinu si při tom.

Klasická hudba a pečení, oboje na špičkové úrovni, je poměrně nezvyklá kombinace, nicméně jsem se s tím již jednou setkala, když jsem dělala koncert s vynikajícím mladým klavíristou Matyášem Novákem, jenž také vášnivě rád peče. Jenže on kvůli vajíčkům i chová slepice. O něčem takovém neuvažujete?

No pozor, já mám slepice, bydlím na vesnici a také chováme slepice. Ale vajíčka od nich mi už někdy nestačí, hlavně na Vánoce ne. Mám svoje vytipované lidi a ti mi vajíčka dodávají. Nicméně letos budou v České filharmonii smutnější Vánoce, protože tento rok vánoční objednávky nepřijímám. Máme ve filharmonii celý prosinec nabitý program s novým šéfdirigentem, ale beru to pozitivně, letos si od pečení trochu odpočinu a o to více si to vynahradím příští rok.

Tím se vracíme zpět k hudbě. Jaké máte své další hudební cíle? Protože mně přijde, že už nyní ve 26 letech jste dosáhla na vysoké mety…

Jsem spokojená s tím, co mám. Po kariérní stránce jsem si už splnila víc věcí, než jsem si kdy přála. Jsem nesmírně šťastná za místo v České filharmonii, protože u nás už víc být nemůže a do zahraničí nechci. Sólové koncerty jsou pak příjemné zpestření a motivace, aby na sobě člověk neustále pracoval. Protože hudba nefunguje tak, že bychom se ji jednou naučili a už to uměli. Spoustu věcí nás čeká i s kvintetem Belfiato, neboť jsme nedávno vydali úspěšné CD a chystáme další projekty.

Takže se dá říct, že ve věku, kdy mnozí teprve s kariérou začínají, vy už máte po hudební stránce takřka splněno?

Pro jakési svoje ego mám už splněno víc, než jsem si kdy pomyslela. Spoustu snů se mi splnilo velmi brzy. Takže mám teď i nehudební cíle - kavárnu, pečení, rodinu…

Čtete rádi Aktuálně.cz?

Čtete rádi Aktuálně.cz?

Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová lupa 2017 v kategorii Zpravodajství. Za vaše hlasy děkujeme!

HLASOVAT ZDE >>>

A ta kavárna se také bude jmenovat "Za Rohem"?

To budu muset ještě vymyslet, protože v Mnichově Hradišti je cukrárna Za Rohem a už teď se to trochu plete.

Tak "Za Lesním rohem"?

To je zase moc dlouhé. Tak kdyby měl někdo nějaký nápad, jak by se měla jmenovat moje kavárna, ať se mi prosím ozve.

Video: Podívejte se na nový klip Kateřiny Javůrkové a jejího souboru Belfiato Quintet

Videoklip, klasická hudba a les - jde to dohromady? Belfiato Quintet dokazuje, že ano. | Video: |  03:23

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama