Kariéru vyměnila za život v jurtě a péči o psí seniory. V psím hospicu našla poslání

Cestou do Psí cesty František má člověk pocit, jako by mířil na konec civilizace. Jakmile mine poslední dům nejbližší obce, musí pokračovat autem ještě zhruba deset minut. Teprve poté se napojí na lesní cestu, která ho dovede na naprostou samotu – k pozemku na kraji lesa, na němž stojí pravá mongolská jurta.

Související

Svíčky, hudba, kremace, popel v urně. Češi pohřbívají zvířecí mazlíky se vší parádou

Právě v ní žije Jana Taasante se svým partnerem. Společně tu pečují o jednadvacet psů. Většinu z nich tvoří psí senioři, často navíc se zdravotními problémy – zvířata, která by si z útulku pravděpodobně nikdo neadoptoval. Právě jim nabízí Jana důstojné dožití v rámci psího hospicu Psí cesta František.

„Tady opravdu nevíte, kdy který pejsek odejde. A právě díky tomu – obzvlášť když začnete cítit, že se ten okamžik může blížit – si začnete vážit každého dne i noci. Tady a teď tu funguje na sto procent. Tady nejde žít jinak,“ říká.

Větší psi rádi tráví většinu času venku, menší a starší pak polehávají uvnitř vyhřáté jurty. Právě tam si člověk musí dávat pozor na každý krok i pohyb – než odsune židli, je dobré se nejdřív podívat na zem, protože pod ní velmi pravděpodobně odpočívá některý z pejsků. Stejně samozřejmě jsou zavrtaní i v posteli.

Mnozí z nich přitom dávno překonali prognózy veterinářů – místo předpovídaných několika měsíců tu s Janou žijí už celé roky. „Nevím, čím to je. Asi se jim tu s námi moc líbí a nechtějí odcházet,“ usmívá se.

Úspěšná kariéra, ale štěstí nikde

Cesta Jany Taasante k psímu hospicu začala před více než třinácti lety. Tehdy žila v Brně a na první pohled byla úspěšnou třicetiletou ženou: měla vystudovanou právnickou fakultu a provozovala vlastní personální agenturu.

Související

Jak psí hrdinové zachránili Aljašku. V mrazu běželi tisíc kilometrů, aby doručili lék

„Můj život měl všechny typické znaky toho, co si hodně mladých lidí myslí, že je udělá šťastnými – honba za kariérou, sociálním i finančním uznáním, důraz na vzhled. Ale štěstí nikde,“ vzpomíná.

A tak vše směřovalo ke změně. „Zůstala jsem v určité fázi života zaseklá a nevěděla, co dál. Práce mě nenaplňovala, rozešli jsme se s tehdejším partnerem, nevyhovovalo mi ani bydlení,“ popisuje.

Právě v té době si šla do útulku pro psa – pro dvouletého ridgebacka, kterého si vyhlédla na internetu. Osud tomu ale chtěl jinak. Domů odešla s úplně jiným pejskem: starou kardiačkou Boženkou. „Byla se mnou jen jeden rok, protože měla srdce ve velmi špatném stavu. Ale za ten rok mě úplně změnila. Poprvé jsem si uvědomila, že se chci přizpůsobovat potřebám konkrétní bytosti, ne nutit ji přizpůsobit se mně,“ říká.

Zároveň tehdy poprvé naplno poznala realitu starých psů v útulcích – a to, jak těžké je jim najít domov.

Z pár měsíců života několik let

Právě senioři totiž často v útulcích dožívají. „V té době bohužel fungovalo i to, že když byl útulek plný, staří psi se uspávali, aby se uvolnila kapacita. V tu chvíli jsem v jejich adopci našla smysl. A díkybohu ho v tom vidím dodnes,“ říká.

Související

Deník psí mámy: "Je úleva, že zničené boty a toaleťák po bytě už není naše starost."

Založila proto spolek, který pojmenovala po dalším pejskovi – patnáctiletém Františkovi. „Řekli mi o něm, že je silný kardiak a že má před sebou jen pár měsíců. Nakonec se mnou byl další čtyři roky,“ vzpomíná. Jana věří, že nic se neděje náhodou. Jméno tak nese i další význam – odkazuje na svatého Františka z Assisi a jeho vztah ke zvířatům.

Byt ve městě však rostoucí smečce přestával vyhovovat. „Měla jsem tehdy jen šest psů, ale už to bylo náročné. Bydlela jsem ve druhém patře bez výtahu a většinu z nich jsem na několikrát nosila v náručí nahoru i dolů,“ popisuje.

Pak se shodou náhod poprvé ocitla v jurtě – a okamžitě poznala, že je to místo, které hledala. „Jakmile jsem do ní vstoupila, cítila jsem se tam okamžitě jako doma,“ říká. Po dlouhém hledání našla s pejsky svůj ráj na zemi ve středních Čechách nedaleko Jankova.

Na vycházku se třinácti psy

V současnosti Jana pečuje o jednadvacet psů, v minulosti jich v jednu chvíli měla i třiadvacet. O osudech mnohých z nich se poslouchá těžko. Jeden pes například pochází z domácnosti, kde se starší ženě psi přemnožili a žili i s paní ve vlastních výkalech. Dvojici jiných nalezli v bytě, který jeho majitelé prodali – psy v něm ale nechali. Další jejich původní majitelé týrali. Okolní útulky už Janu dobře znají a často se na ni obracejí přímo.

Zobrazit
13 fotografií

Ve smečce panují jasná pravidla. „Nejdůležitější je nesnažit se přizpůsobit jakéhokoliv tvora k obrazu svému, ale naučit se vnímat jeho potřeby a komunikaci,“ říká Jana. Na vycházky s ní pravidelně vyráží třináct psů. „V zimě máme zhruba osm hodin světla. To je naše pracovní doba – jede se prakticky nonstop,“ dodává.

Hospic financuje částečně z vlastních prostředků z doby podnikání a investic, částečně z darů. „Za ty roky se podařilo vybudovat základnu lidí, kteří přispívají pravidelně. A i když je to třeba padesát korun, v součtu to pro nás udělá strašně moc.“

Ve vzpomínkách a v srdci psi zůstávají

Psí cestou František prošly za léta jejího fungování desítky pejsků. Zvyknout si na jejich nepřítomnost je vždycky znovu těžké a emočně náročné. „Nejčastěji odcházejí ti, kteří potřebují mou pozornost nejvíc. Ti, o které se staráte téměř nonstop – pomáháte jim vstát, najíst se, napít, přidržujete je. A když takový pejsek odejde, pořád ho počítáte, chystáte mu misku, hledáte ho očima,“ popisuje Jana.

Její vztah ke smrti se však za ty roky proměnil. „Beru to tak, že pouze opouštějí fyzické tělo. Duše zvířat má určitou funkci, a když se naučíte vnímat, co vám měla přinést, v čem vás změnila, pochopíte jejich poslání. A v tu chvíli neumírají: zůstávají ve vzpomínkách a v srdci.“

Mohlo by vás zajímat