Na konci října zamíří do kin film Abstinent, ve kterém hrajete devatenáctiletého alkoholika Adama. Jak se takhle mladý člověk může dostat do protialkoholní léčebny?
Vlastně dost snadno. Byť je Adam chytrý, hodný a docela uvědomělý kluk, nevyrůstal v prostředí, které by mu nastavilo nějaké mantinely a morální hodnoty, ať už šlo o alkohol, nebo i jiné věci. Jeho rodiče se živí jako podnikatelé, a tak na něj neměli tolik času, i když ho třeba milovali. Proto ani nedovedli nahlédnout pod jeho pokličku a zjistit, že se děje něco, co by se dít nemělo. Navíc Adam nenašel brzdu ani ve svých kamarádech, kteří ho v jeho přístupu k alkoholu naopak podporovali. Alkohol potom umí lidskou mysl rychle zmást, takže je ve chvíli, kdy už jeho pití přeroste zdravou míru, těžké se jeho podmanivosti bránit.
U diváků nedávno zaznamenal velký ohlas zahraniční seriál Euforie, který mimo jiné řeší zase závislost amerických dospívajících na opioidech. Myslíte, že jsou drogy pro vaši generaci velké téma, nebo se tento problém týká jen zlomku mladých lidí?
Podle mě se drogy naší generace týkají mnohem víc než generace našich rodičů. Dnes je jich totiž strašně moc a zároveň je neuvěřitelně jednoduché najít si k nim cestu. Když se budeme bavit jen o alkoholu, tak pro českou mládež je jednodušší dostat se k lahvi než dostat ve škole jedničku z hudebky. V 15 dojdete do jakékoli večerky, kde vám prodají jakýkoli alkohol, na který si ukážete. U jiných drog je to nemlich stejné, jenom si pro ně musíte zajít do nějakých temných zákoutí. Nechci znít jako konzervativní dědek a myslím, že když si lidi najdou v návykových látkách způsob občasné relaxace, může to být v některých případech v pořádku. Takové případy ale podle mě bývají velmi vzácné a většinou se spíš lidi dostávají do situací, kdy jim drogový svět připadá snesitelnější. Pak ovšem postupně přestávají hledat krásu v reálném světě a neumějí v něm být šťastní. Dostat se zpět do normálních kolejí pak bývá těžké.
Když se zamyslíte nad tím, co znáte ze svého okolí, co podle vás může mladé lidi ponoukat, aby s návykovými látkami vůbec začali?
Určitě to může být nuda. Člověk se dostane do stadia, kdy neví, kam by se vrtnul, tak se vrtne do drog. Daleko častější motivací ale podle mě bývá touha po zábavě, nebo naopak po potlačení smutku a životního neúspěchu. Skutečnost, že se se smutkem a životním neúspěchem mezi mladými setkáváme neustále, a to jak na sociálních sítích, tak při osobním kontaktu, pramení z mého pohledu z toho, že se v dnešní době stává trochu trendy být neustále v nervu a ve stresu. Spousta lidí si libuje v pocitu, že nemá na nic čas, a pak kolikrát začne brát drogy, aby si tu mnohdy jen imaginární tíhu mohla odložit ze zad. Nejčastěji vás nebaví svět, ve kterém žijete, nechce se vám v něm cokoli měnit, a tak řešení své situace odsunete a místo toho se vrtnete do drog.
K filmu Abstinent jste řekl, že osud vaší postavy může potkat kohokoli, kdo o svém životě přemýšlí jen v krátkodobém horizontu, což bývá jeden z rysů připisovaný vaší generaci. Souhlasíte s tím, že si dnešní mladí chtějí jen užívat a nemyslí na budoucnost, nebo vám to zní jenom jako moralizování?
Za minulého režimu trvalo velmi dlouho, než jste si prosadili svou, ale dnes se k úspěchu můžete dostat daleko rychleji, přestože vyrůstáme v prostředí, které je daleko víc konkurenční než to před rokem 1989. Naší generaci proto někdy chybí větší trpělivost a píle. Ne vždy si uvědomujeme, že všechno nemůžeme mít hned a že nejdřív musíme poctivě pracovat, než budeme moct sklízet nějaké ovoce. Tím krátkodobým horizontem jsem myslel fakt, že mladí lidi mají rádi, když za něco dostanou okamžité ohodnocení. Málokomu imponuje dělat něco bez instantní odezvy.
Zdá se, že to máte na svůj věk v hlavě dost srovnané, ale nemáte přece jenom někdy sklony užívat si naplno mládí a všechnu zodpovědnost hodit za hlavu?
Sám mám svých osobnostních škraloupů určitě dost. Nepovažuju se za člověka, který už se svým životem dokáže nakládat stoprocentně zodpovědně, který vždycky dodržuje morální hodnoty, je férový, poctivý, láskyplný a žije i pro jiné lidi. Cesta k tomuhle ideálu je ale velmi dlouhá a vyžaduje obrovské množství zkušeností, které v 18 pochopitelně nemám. O svém životě ovšem poměrně dost přemýšlím, a proto se možná neztotožňuju s mírou alkoholu, ale i oddychu a zábavy, která je pro současnou mládež přijatelná.
Setkal jste se při přípravách na roli se skutečnými alkoholiky?
Přestože režisér David Vigner nechtěl, abych postavu hrál podle vzoru opravdových alkoholiků, a zdůrazňoval, abych si k ní vytvořil cestu autenticky po svém, podíval jsem se z vlastního popudu na protialkoholní oddělení léčebny v Bohnicích. Je pravda, že závislí ve věku kolem 18 let se tam ocitají výjimečně, ale setkal jsem tam s velice mladými lidmi, kteří si v tomhle věku prošli érou, kdy pili moc a kvůli tomu se do léčebny nakonec dostali. David Vigner mi navíc vyprávěl svůj zážitek s mladým klukem, který byl v deliriu, což není vůbec hezký pohled, a něčeho podobného jsem byl svědkem i já. Klukovi, kterého viděl David, ale tehdy bylo 22 a o pět měsíců později v tom deliriu zemřel. Všechny tyhle zážitky na mě působily dost pochmurně a uvědomil jsem si díky nim, že alkohol za to fakt nestojí.
Svou první filmovou roli jste získal v letošním snímku Cena za štěstí, kde jste si zahrál teenagera, který se svou přítelkyní uteče před neshodami s rodiči a pak nějakou dobu žije ve squatu. Lákají vás podobné úniky i v civilním životě?
Vůbec ne. Naopak úplně nesnáším, když před problémy tímto způsobem někdo utíká. Problémy si totiž člověk vždycky vytváří sám, byť třeba v kombinaci s dalšími lidmi a okolnostmi. Naprosto chápu úniky od nějakého společenského smogu a v 21. století je dokonce považuju za potřebné, ale ty od potíží ne. Sám řešení problémů někdy odkládám, ale vím, že před ním nesmím jen tak zmizet.
Josef Trojan (18)
- Jeden ze čtyř synů herce Ivana Trojana a herečky Kláry Pollertové-Trojanové se před filmovou kameru poprvé postavil už v dětství, když se stejně jako jeho starší bratr František objevil jako malý andílek v pohádce Anděl Páně.
- První opravdové zkušenosti s herectvím ale začal sbírat až v posledních dvou letech, kdy získal velké role v rodinném dramatu Cena za štěstí a internetovém sci-fi seriálu Skvrna.
- Na konci října ho návštěvníci kinosálů uvidí v hlavní úloze filmu Abstinent a v únoru příštího roku zazáří v životopisném snímku Šarlatán, ve kterém společně se svým otcem ztvárnil postavu léčitele Jana Mikoláška.
A co bouření proti generaci rodičů? Vím, že o těch svých mluvíte vždycky s obdivem, ale nepozorujete přece jenom nějaké mezigenerační neshody?
Zrovna u svých rodičů opravdu na žádné výrazné hodnotové rozdíly nenarážím. Nemůžu na ně říct ani půl špatného slova, a kdybych nějaké výhrady měl, tak bych se o ně určitě podělil. Když ale odhlédnu od svých rodičů, myslím, že každá generace si vytváří nějaké komplexy a u lidí z generace mých rodičů to dnes může být předpoklad, že aby se s vámi bavili jako rovný s rovným, musíte dospět aspoň do 30 nebo 40 let. Kdybych teď trochu zabrousil do politiky, přirovnal bych tenhle přístup k takovému tomu "faltýnkovství" ve stylu "hele mladej, co ty o tom víš". Tohle se podle mě hodně nosilo za komunismu, kde vlastní názor neměl na veřejnosti vůbec místo a osobní názor někoho mladého už vůbec ne. Dnes už ale žijeme 25 let ve svobodě, což se mi zdá jako dostatečná doba na to, aby tyhle komplexy vymizely.
Na svém Instagramu čas od času připomínáte výročí českých historických událostí jako sametová revoluce nebo upálení Jana Palacha, což mi přijde pozoruhodné. Data sociologů totiž nenaznačují, že by se generace současných dospívajících pravidelně aktivně zajímala o politiku.
Já si na základě vlastní zkušenosti z mého okolí naopak myslím, že teď roste generace, která se o to, co se ve světě děje, zajímá čím dál víc. Do jisté míry to může být tím, že to začíná být trendy, ale spousta našich vrstevníků má podle mě o politiku doopravdy zájem, což je dáno hlavně tím, že na rozdíl od svých rodičů můžeme svůj názor svobodně projevovat. Zároveň ale coby děti 21. století čelíme tomu, že kolem nás proudí nespočet vjemů, které nás mnohdy ruší od jakéhokoli zájmu, nejen zájmu o veřejné dění. Mezi námi tak existuje i velká skupina lidí, která spíš než dění na Blízkém východě řeší, jaké si koupí boty, a je schopná kvůli těm botám stát dva dny v mrazu před obchodem, což mi přijde tragické.
Váš táta, Ivan Trojan, před pár měsíci řečnil na demonstraci proti Andreji Babišovi na Václavském náměstí, takže minimálně ve vašem případě může zájem o politiku vycházet z rodinného zázemí.
Jistě a stojím si za názorem, že zájem o veřejné dění by měl vzkvétat především v rodině. Oba moji rodiče pocházeli z rodin, které byly proti minulému režimu, takže jsem odmalička dostával přirozenou edukaci o tom, co se tady dělo před rokem 1989. Rodiče mi vysvětlovali, jak cenná je svoboda, kterou máme teď, ale na jak vratkých základech zároveň stojí. Brzy jsem tak pochopil, že svoboda je oproti totalitě mnohem krásnější, ale i náročnější, protože se o ni musíme všichni starat a nezávisí jen na pár pohlavárech.
Ne každý teenager má ale takto občansky angažované rodiče, takže by zájem o politiku u mládeže měla rozvíjet taky škola. Vy jste ale v rozhovoru pro týdeník Respekt naznačil, že v tomto ohledu české školství selhává. Co je tedy špatně?
Velký nedostatek vidím v tom, že výuka dějepisu na českých školách klade značný důraz na doby pravěku, starověku nebo středověku, ale daleko menší na období, která se nás i dnes bezprostředně dotýkají. Na základní škole jsem měl sice dějepisáře, který byl výborný, precizní a svou práci miloval, ale osnovy byly nastavené tak, že jsme končili u závěru druhé světové války. Pak jsem nastoupil na střední školu, kde jsme zase jak na potvoru začali středověkem a až ve třeťáku jsme se dostali k Velké francouzské revoluci a dění po ní. Tam už sice existovaly nějaké mechanismy, které se dají pozorovat v dnešní době, ale od období první republiky, nacismu a komunismu to bylo pořád do jisté míry vzdálené. Právě na tyhle etapy bychom se přitom podle mě měli primárně zaměřit, abychom si vyvinuli nějakou obranu proti různým extremistům a abychom problémy, které prosakují do politiky, dokázali poznat a eliminovat.
Exkurzem do moderní české historie bude i film Šarlatán polské režisérky Agnieszky Hollandové, jehož poslední klapka padla na začátku letních prázdnin. V čem může být pro současnost zajímavý příběh přírodního léčitele Jana Mikoláška, kterého jste ve snímku ztvárnil?
Osud Jana Mikoláška se prolíná jak dobou nacismu, tak obdobím komunismu 50. a 60. let, což byly časy jasně vytyčených kolejí, které nepřály jakýmkoli alternativním cestám. Jan Mikolášek ale stejně vybočoval, nechtěl se s tím smířit a dál si stál v oblasti léčení za svým. Musela to být neuvěřitelně silná osobnost, protože ustál perzekuci ze strany nacistů i komunistů. Přesvědčit nacisty a komunisty je to nejtěžší, protože mají jenom svou pravdu, ale Mikoláškovi se to podařilo.
Léčil jak Hitlerova kancléře Martina Bormanna, tak prezidenta Antonína Zápotockého. Mezi pacienty totiž nedělal rozdíly a říká se, že diagnostikoval kolem pěti a půl milionu lidí. Byl ochotný ohrozit svůj život, aby pomáhal jiným. Své léčitelské metody musel praktikovat před několikačlennou radou nacistů, aby mu dali zelenou. Diagnostiky prováděl tak, že se pod světlem lampy podíval na lahvičku s močí a na základě jejích kontur dovedl určit, o jakou jde nemoc. Pokud zjistil, že to je v jeho silách, předepsal pacientovi léčivé bylinky, ale pokud ne, poslal ho k lékaři. Dával si pozor, aby neinklinoval k šarlatánství a jeho míra úspěšnosti byla naprosto dechberoucí.
Vy ve filmu hrajete mladého Mikoláška, zatímco váš otec hraje stejnou postavu jako už dospělého, vyzrálého člověka. Koordinovali jste nějak svůj herecký projev?
Mezi Mikoláškem, kterého hraju já, a tím, kterého hraje můj táta, je věkový rozdíl 15 let. Za tu dobu se Mikoláškova osobnost dost změnila, i když si stále ponechal jeden ze svých klíčových rysů, kterým byl vnitřní svár mezi dobrem a zlem. Proto jsme se při přípravách snažili vzájemně sladit spíš řemeslné detaily. Učili jsme se stejně dívat na ruce, stejně skládat košili nebo stejně balit kufr. Byť mám oproti tátovi herecký projev o 95 procent horší, jsme ze stejného vejce, takže v mnoha ohledech působíme dost podobně a Agnieszka Hollandová po natáčení sama konstatovala, že měla mnohokrát pocit, že vidí dvojitě.
Vidím, že jste ke svým hereckým schopnostem dost kritický. Staví se k nim stejně i váš tatínek?
Táta před nedávnem přiznal, že když jsem doma poprvé oznámil, že bych se chtěl věnovat herectví, tak byl nejdřív skeptický, ale když pak viděl moje první věci, trochu ho to uklidnilo. Na druhou stranu vím, že kdyby mi hned řekl, že jsem skvělý herec, tak bych se z toho mohl zbláznit, na všechno se vykašlat a zůstat jako herec tam, kde jsem teď. Proto chápu, že musí být s pozitivním hodnocením hodně opatrný, aby mě nepřechválil.
Příští rok vás čeká maturita. Hodláte po ní herectví studovat, nebo se chcete tak jako doteď učit praxí?
Chystám se spíš pokračovat v linii samostudia. Ačkoli existuje třeba univerzální emoce smutku, každá postava ji bude reprodukovat jinak a neexistuje škola, která by vás naučila ztvárňovat emoce přesně podle konkrétních postav a situací. Proto se chci spíš inspirovat u lidí, kteří už emoce postav vyjadřovat umí, a přijímat nabídky různých kurzů, kde se člověk může vyhrát a poslouchat rady zkušenějších. Po maturitě tak plánuju na nějakou dobu odjet do Anglie, kde budu chodit i na filmové a divadelní kurzy, ale hlavně tam budu dolaďovat své nedostatky v angličtině. Být v cizí zemi a dostávat se do konfrontace s místními lidmi a úřady je totiž cesta, jak z jazyka pochytit nejvíc.
Podívejte se také na rozhovor s mladou herečkou Jenovéfou Bokovou:
