Drbohlav: Joker je úžasná studie psychopata. Ukazuje ho citlivě, což je nebezpečné

Tomáš Maca Tomáš Maca
24. 10. 2019 9:30
Kinosály už několik týdnů plní temný film Joker, který ukazuje, jak se z ukřivděného asociála stává vraždící mstitel. Jak věrně se filmařům podařilo zachytit duši zločince a proč jsou ty nejvýstižnější popkulturní portréty temných stránek lidstva současně ty nejnebezpečnější? I na tyto otázky odpovídá v rozhovoru pro Aktuálně.cz psychopatolog Andrej Drbohlav, který se věnuje mnohonásobným vrahům.
"U Jokera vidíme rysy psychopatie. K tomu, čím se stane, vedl sled mnoha poměrně drobných okolností, které ale spustily něco, co už ve svém nitru měl," přibližuje psychopatolog Andrej Drbohlav.
"U Jokera vidíme rysy psychopatie. K tomu, čím se stane, vedl sled mnoha poměrně drobných okolností, které ale spustily něco, co už ve svém nitru měl," přibližuje psychopatolog Andrej Drbohlav. | Foto: Warner Bros.

Jak výstižný vhled do duše zločince nám současný filmový hit Joker poskytuje?

Z uměleckého hlediska vnímám Jokera jako výjimečný počin. Joaquin Phoenix se zařadil po bok Heatha Ledgera a Jacka Nicholsona, kteří dovedli ztvárnit rozmanité odstíny temnoty lidské duše lépe než kdokoli jiný a celý profil osobnosti Jokera se tak úžasně uzavřel. Málokdy se vidí herecký výkon, který je od začátku do konce tak propracovaný i ve všech nonverbálních projevech - v mimice, gestice, posturice nebo proxemice. S touto věrohodností ovšem souvisí také věc, na kterou teď v souvislosti s Jokerem upozorňují odborníci z celého světa.

Existuje riziko, že podobnými filmy může vzniknout určitá zkratka, že lidé s duševním onemocněním jsou principiálně agresivní. K tomu je potřeba dodat, že psychicky nemocní jedinci bývají mnohem častěji obětí než agresorem. Rozhodně ale nechci být vůči tvůrcům Jokera tvrdý, protože dnes vzniká obrovské množství násilného obsahu, v němž je lidská duše zpracovaná mnohem hůře v bezbřeze ilustrativní násilnosti. Joker je ve srovnání s většinou prvoplánově agresivních snímků fantastické studijní dílo.

Kdybyste měl na základě filmu vykreslit Jokerův psychologický profil, na které osobnostní rysy byste upozornil?

U Jokera můžete pozorovat převážně rysy psychopatie, což není duševní onemocnění, ale psychická porucha. Psychopatie navíc nepředstavuje diagnózu, nýbrž psychologický konstrukt, který zastřešuje mnoho různých podob narušené osobnosti. V případě Jokera se zdá být jedním z nejvýraznějších rysů antisociální porucha, která je charakteristická vyšší vznětlivostí, pohotovostí k násilí a nedostatkem empatie. Vedle ní si lze u Jokera všimnout také paranoidní poruchy osobnosti s přehnanou citlivostí vůči odmítnutí, protože se nám v průběhu filmu odkrývají jeho bludy a halucinace. V neposlední řadě u něj vidím i některé rysy narcistní poruchy osobnosti a hraniční poruchy osobnosti.

Obecně na Jokerovi vidíme, že k tomu, čím se stane, vedl sled mnoha poměrně drobných okolností, které ale spustily něco, co už ve svém nitru měl. Jeho temná stránka se nemusela nezbytně projevit, protože z psychologie víme, že i člověk s poměrně silnými predispozicemi k agresivitě jim může být schopný odolávat, a to třeba díky tomu, že v sobě objeví nějaký talent nebo se setká s výjimečnou osobou. To jsou sebeozdravné mechanismy, takzvané salutogenní vlivy.

To se ovšem v případě Jokera neděje. Ve filmu naopak sledujeme, jak se ze zdánlivě dobrého člověka stává monstrum poté, co ho jeho okolí znevažuje a on nabývá pocitu, že celý svět je vůči němu necitlivý a krutý. Tohle jsou tedy některé z faktorů, které z jedince mohou vytvořit psychopata?

Ve filmu Joker tyto faktory bezpochyby klíčovou úlohu sehrávají. Zároveň jste svou otázkou narazil na jeden z důvodů, proč je pojem psychopatie problematický. Ve společnosti se s ním totiž pojí trochu zavádějící konotace, které vždy neodpovídají klinickému pojetí. Ve veřejné debatě často za psychopata označujeme jedince, který je výrazně sebestředný a někdy má až grandiózní pocit vlastní jedinečnosti. Tyto rysy však nejsou příznačné pro všechny poruchy osobnosti. Ne všichni psychopati bývají impulzivní, agresivní a promiskuitní, ne všichni milují sami sebe a ne všichni patologicky lžou. Základna, kterou má většina psychopatů relativně společnou a která je daná morfologickými a funkčními odlišnostmi mozku, spočívá v absenci určité brzdy chování, obtížném zpracování emocí a komplikovaném procesu empatie.

Například starší film Taxikář ovšem poukazuje na vzdálenější odstíny osobnostních poruch, kterým nevévodí sebejistota a sebeláska, ale naopak obrovská nejistota ohledně sebe sama i okolí, sociální a vztahové fobie. Ty se pak mísí právě s bludy a halucinacemi, které jsou vědomé a bývá pro ně typické přesvědčení, že se proti člověku celý systém spikl a že je v něm někdo zvýhodňován na jeho úkor. Oba filmy poměrně věrně vystihují, že psychopati mnohdy hodně bojují, aby tu temnotu v sobě přeprali, aby oni i všichni lidi kolem byli rovní, správní a féroví. S životními úskalími, s nimiž se potýkají, se leckdo jiný dokáže zdravě vyrovnat, ale v nich se naopak kupí a společně s paranoií vytváří obraz vnějšího nepřítele. Ten je pro ně přijatelnější, než aby museli pořád bojovat jen sami se sebou.

Jde tedy o obranný mechanismus?

Ano, nalézt si vnějšího nepřítele je pro takového jedince skoro až sebezáchovné. Od útlého věku totiž bojuje sám se sebou, se svými strachy a přáními vůči společnosti, která se mu neustále navrací jako nesmyslná. Vynakládá sílu, ale má pocit, že za ni nedostává dostatečnou odměnu. Proto si vytváří vnějšího nepřítele, a čím víc to dělá, tím víc se zamilovává sám do sebe, aby si udržel vlastní duševní integritu. Osudy mnoha lidí podobných Jokerovi potom v realitě nemusí končit takovým zlem, ale spíš tím, že se ufetují nebo si vezmou život.

Rozuzlení filmu Joker naznačuje, že v osobnostním vývoji hlavního hrdiny mohlo hrát důležitou roli už traumatické dětství. Bývá to tak i v realitě?

Psychopatické rysy osobnosti mohou někdy propuknout relativně náhle v důsledku nějakého úrazu mozku, jindy mohou být prohloubeny po sérii traumatických událostí a vedle toho můžeme u psychopatů sledovat ještě vývojovou linii modelovanou dlouhodobými okolnostmi jejich života. Ten ale nemusí vždycky být plný zanedbávání, násilí a zneužívání ze strany blízkých. Řada psychopatických jedinců totiž vychází z rodinného prostředí, ve kterém fyzické násilí není a které je z hlediska materiálního zabezpečení zcela vyhovující. Když se podívám na některé klienty, s nimiž jsem se setkal ve své praxi, tak šlo o jedince, kteří měli mnohdy až přes míru milující rodiče, jimiž byli chráněni s přílišnou mírou úzkosti. Příběhy patologické osobnosti a chování tedy mohou pramenit jak z nestability rodiny, tak z její zdánlivé stability.

Andrej Drbohlav

Psychopatolog Andrej Drbohlav
  • Na Univerzitě v Hradci Králové vystudoval etopedii, obor zaměřený na poruchy chování a emocí a na disharmonický vývoj osobnosti.
  • V rámci Institutu neuropsychiatrické péče se terapeuticky věnuje disruptivním a agresivním poruchám u dětí a dospívajících.
  • Dlouhodobě se zabývá psychopatologickými tématy a také analýzou sériových a masových vrahů. O těch napsal dvě úspěšné popularizační knihy a v rámci Institutu behaviorálních studií o nich pravidelně vede přednášky určené pro širokou i odbornou veřejnost.

Lze různé projevy psychopatické poruchy osobnosti najít i u sériových a masových vrahů, jimž se věnujete ve svých knihách a přednáškách?

Všechny rysy, o kterých jsme se dosud bavili, mohou patřit k typické vývojové cestě sériových a masových vrahů. Řada lidí tyto dva pojmy zaměňuje, přestože jsou mezi nimi rozdíly.

Základní rozdíl tkví v tom, že masoví vrazi zabíjejí hromadně najednou, zatímco ti sérioví si oběti vybírají postupně a vraždí je s časovými mezerami, že?

Ano, ale kromě této kriminalistické odlišnosti, kterou jste zmínil, se sérioví a masoví vrazi různí i z hlediska motivů. U sériových vrahů je nejtypičtějším motivem sex. Tito jedinci baží po uspokojení vlastních sexuálních fantazií, které se rodí už v dětství ve formě denního snění, inklinování k násilným mediálním obsahům a fascinace smrtí. Raným projevem může být například hostilita ke zvířatům, na kterých si budoucí sérioví vrazi testují, co všechno je možné s obětí udělat. Sérioví vrazi ale mohou zabíjet i pro zisk, což byl v Česku třeba případ manželů Stodolových.

V případě masových vrahů ovšem podobné motivace zpravidla nenaleznete. Nejsilnějším motivačním rysem u nich naopak bývá hluboká nenávist vůči společnosti nebo některým jejím částem a s ní spojená potřeba pomsty. Další motivací masových vrahů může být touha proslavit se, a to klidně nějakým odsouzeníhodným činem. Důležitý rozdíl představuje i vývojová cesta, která v případě sériových vrahů bývá rozbitá už od nejranějšího dětství v důsledku neempatických vzorů v nejbližší rodině. Masoví vrazi naproti tomu nezřídkakdy vyrůstají v rodinách, kde by jim z pohledu vnějšího pozorovatele nemělo nic chybět.

Přesto v těchto na první pohled mainstreamových rodinách něco důležitého postrádají, a sice lidskou blízkost a porozumění. Naopak často čelí přebytku tlaku na to, kým mají být, a pocitům bezmoci při naplňování očekávání ze strany rodiny i vrstevníků. Mohou selhávat a v důsledku toho se uzavírat do sebe, k čemuž se posléze přidává už zmíněné paranoidní vidění světa. Pro sériové vrahy bývá častější antisociální porucha osobnosti, někdy v kombinaci s poruchou hraniční, zatímco pro masové vrahy je typičtější paranoidní porucha osobnosti kombinovaná s poruchou narcistní. Rozdíly mezi těmito dvěma skupinami se potom dají najít i v chování, uvažování, konstruktech fantazie a architektuře lži.

O sériových vrazích vypráví i televizní seriál Mindhunter, z něhož to vypadá, že je pro tyto jedince velmi důležitá i podoba vraždy, která často nese nějakou jednotnou symboliku. Odpovídá to realitě, nebo si tvůrci skutečnost trochu přibarvili?

Jistě se najde určitá skupina mnohonásobných pachatelů, pro kterou je do posledního detailu promyšlený modus operandi nesmírně důležitý. Jen malá část sériových a malá část masových vrahů ovšem klade takový důraz na to, aby použili konkrétní zbraň nebo aby zanechali konkrétní stopu na místě činu. Najdou se například i takzvaní spree killers, v češtině záchvatovití vrazi, již mnohdy nebývají vůbec dopadeni, a pokud ano, tak často díky náhodě. Záchvatovití vrazi někdy vraždí v rychlém sledu za sebou a pak si dají třeba několik let pauzu nebo u každé vraždy mění zbraň, takže vyšetřovatelům mnohdy vůbec nenabídnou řetězec, kterého by se mohli chytit. Kriminalisté pak tyto vraždy vyšetřují jako jednotlivé činy a nenajdou mezi nimi propojení.

Seriál Mindhunter sleduje výslechy, které kriminalisté z oddělení behaviorální vědy se sériovými vrahy absolvovali. Naznačuje, že aby vyšetřovatelé zjistili něco o motivech zločinců, musí se do jejich uvažování vžít. Jak obtížné z vaší zkušenosti je vytvořit si k takovým lidem empatii a zároveň se z toho sám nezbláznit?

Výslech nebo i terapie člověka, který má psychické zdraví za hranicí normy, ale koneckonců i toho, jenž normě odpovídá, pochopitelně druhou stranu vždycky významně ovlivňuje. Může vás to oslabovat, protože musíte za účelem vytvoření důvěry svou empatii hodně napnout, nesete si cizí myšlenky v sobě a to je zejména při rozhovorech s jedinci s vyšší pohotovostí k násilí emočně toxické. Člověk s profesí vyšetřovatele, psychiatra, psychologa nebo v mém případě etopeda musí pamatovat na to, aby věnoval čas vlastní duševní očistě. Při jeho práci totiž přirozeně vznikají pocity úzkosti a nejistoty a to, že vznikají, je zdravé. Kdyby se u vás tyto pocity neobjevovaly, tak je na pováženou, jaká je vaše osobnost.

Moje pozice je ale jiná než u kolegů, kteří pracují například s vrahy ve vězeních. Ve své terapeutické praxi se zaobírám primárně ranými formami agresivního chování a psychopatie. Mluvím s dětmi a dospívajícími, kteří sice na své vývojové cestě mají rozmanité odlesky podobné těm, jež můžeme vidět u pachatelů, ale právě proto se snažím do procesu vstupovat dřív, než se něco stane. Chci věnovat maximální úsilí tomu, aby problém nevznikl, a pracovat s lidmi, kteří už opravdu něco hrozného udělali, se snažím čím dál míň. I tak ale musím pro svou duševní očistu něco dělat. Například maluju a hraju v kapele.

Charles Manson v roce 1970 na začátku soudu kvůli zavraždění Sharon Tateové.
Charles Manson v roce 1970 na začátku soudu kvůli zavraždění Sharon Tateové. | Foto: ČTK

Mindhunter taky upozorňuje, že mezi sériovými vrahy lze nalézt zločince s velkým charismatem. Mediálně nejznámější je bezpochyby Charles Manson, který byl natolik podmanivý, že přiměl skupinu mladých vysokoškoláků, aby vraždila místo něj. Čím si to vysvětlujete?

Když se vrátíme k doširoka rozkročenému termínu psychopatie, tak jedním z jeho klinických rysů je právě charisma. Psychopaté dovedou být velmi okouzlující a rychle u ostatních vzbuzovat respekt a autoritu. Člověk z nich může cítit sílu a mít potřebu se jimi nechat vést. Pokud se podíváme konkrétně na Charlese Mansona, tak to je velmi zvláštní případ. Na úvod je třeba říct, že činy, které měli na svědomí jeho následovníci z jím založeného gangu Rodina, odpovídají spíš principům masové vraždy. U podobných sekt přitom vůbec není neobvyklé, že je tvoří převážně lidé, kteří jsou chytří a vzdělaní.

Inteligence v takovém případě není zárukou ničeho. Dokonce mě napadá jedna kacířská myšlenka, kterou je potřeba dát do uvozovek, a sice že čím vyšším intelektem člověk vládne, tím větší prostor u něj mají pochybnosti. Takový člověk má od sebe i ostatních větší očekávání, takže v případě neuspokojení prožívá strmější pád. Rozum a prožívání emocí jsou navíc dvě naprosto rozdílné věci. Člověk, který je z hlediska intelektu superiorní, může mnohdy současně dělat zlé činy a být naprosto nefunkční v mezilidských vztazích.

Kolem 20. roku života bývají lidé ve velmi křehkém období, kdy si mohou na jednu stranu připadat silní, ale na druhou stranu narážejí na otázku, jak se ve společnosti rozkoukat, kam se zařadit, komu věřit a kde zakořenit. V tomto období jakési druhé puberty taky někdy mívají sklon následovat nějaké mesiáše. U Mansona i řady jiných vůdců pak psychopatologové identifikují takzvaný mesiášský komplex. Člověk s mesiášským komplexem bývá přesvědčený o tom, že je natolik výjimečný, že své následovníky vyvede z jejich nejistoty a ukáže jim směr.

Chcete říct, že k sobě Manson mladé vysokoškoláky přilákal právě proto, že byli zranitelnější?

Ano, Manson dovedl nabídnout průvodcovskou ruku těm, kteří byli právě ve fázi oslabení či hledání. Byl to bezesporu extrémní manipulátor. Řada lidí, která měla šanci se s ním potkat, tvrdila, že být s ním delší dobu v jedné místnosti je velmi nebezpečné. Manson v nich podle jejich slov dovedl vzbudit velmi silné emoce lítosti nebo i souhlasu, které byly přitom po odstupu iracionální. Ve své rétorice byl dost kreativní, uměl obratně mísit různorodé myšlenky, a z hlediska rozumu přitom o žádného génia nešlo.

Znalci ho nechali strávit zbytek života ve vězení proto, že by podle nich dřív nebo později způsobil něco horšího, což ostatně potvrzoval i on sám. V jednom rozhovoru se nechal slyšet, že nikoho nezavraždil, ale kdyby s vražděním začal, tak by na světě moc lidí nezůstalo. Tento výrok sice můžeme brát jako planý vzdech šílené duše, ale současně bychom měli vzít v úvahu, že rysy podobné Mansonovi má ve své osobnosti například řada světových diktátorů.

Populární kultura je zlem a temnotou fascinovaná dlouhodobě. Čím si to vysvětlujete a jaké dopady to pak může mít na lidskou psychiku?

Přemíra násilného obsahu v televizi vychází z toho, že zlo se prodává lépe než dobro. Přináší to však nebezpečí, že ti, kteří takový obsah konzumují nadlimitně, se ke zlu mohou stát slepí a liknaví. Ve chvíli, kdy jsme zlem přesycení, ztrácíme schopnost mu zdravě čelit a jsme více vystaveni pocitům úzkosti a nejistoty, o kterých jsme si celou dobu povídali. Na existenci zla je samozřejmě nezbytné upozorňovat, ale měli bychom to dělat jinými způsoby, než v médiích vidíme obvykle. Sám se ve svých knihách a přednáškách snažím na odlesky zla poukazovat tak, abychom pochopením životních cest zločinců zvyšovali naši citlivost rozeznat, kdy lidi kolem nás potřebují vyslechnout a podat pomocnou ruku.

Tím, že je zla kolem nás moc, navíc hrozí fenomén nápodoby a ve chvíli, kdy filmy a hlavně média zobrazují zlo příliš návodně, o to víc vyvstává nebezpečí, že se v nich někdo může vidět. Drtivá většina kinematografie zlo ukazuje jen jako bezbřehé násilí, ale napodobitelé se mnohdy zrcadlí právě ve filmech jako Joker, které osobnost zločinců vykreslují citlivě a ve více barvách. To je bohužel skryté nebezpečí kvalitního umění, a to jak filmů, tak hudby, literatury nebo divadla.

Takže paradoxně platí, že čím hlubší ponor do lidské duše umění přináší, tím je pro společnost nebezpečnější?

Ano, ale tím rozhodně nechci říct, že takové umění nemá vznikat, protože i kdybychom se zlo v populární kultuře nepokoušeli vystihnout, tak si někteří lidé násilné fantazie vytvoří sami.

Podívejte se, co na film Joker říká kritik Kamil Fila:

Joker je zřejmě nejoriginálnější komiksový film všech dob, tvrdí Kamil Fila. Joaquin Phoenix přešel hranici, za kterou se většina herců neodváží. | Video: Kamil Fila, Blahoslav Baťa
 

Právě se děje

před 3 minutami

Soud ve Znojmě propustil lobbistu Marka Dalíka z vězení, rozhodnutí je pravomocné, nikdo se neodvolal. Na svobodu by Dalík měl vyjít ještě v pondělí.

Další zprávy