Jíst čokoládu na hrobě? V Mexiku normální. Svátek mrtvých je tam velká oslava, říká Češka

Nikola Sedloňová
16. 12. 2017 9:06
Mexičané jednou v roce přespávají na hrobech, pořádají pikniky, na hřbitovy se chodí setkávat s mrtvými. Podle Radky Myškové, která se do Mexika vrací pravidelně již patnáct let, přijímají místní smrt přirozeně jako součást životního koloběhu. Myšková obdivuje neustálou radost místních, od Mexičanů bychom se podle ní měli učit oslavovat. Tvrdí, že Mexičané jsou na svou zemi velmi hrdí, i když není ideální.
Foto: archiv Radky Myškové

O Mexičanech se říká, že se s ničím nestresují. Opravdu takoví jsou?
Mexičané všechno řeší slovem "mañana", které znamená zítřek. Netrápí se tím, co bude v budoucnosti, protože zítra se uvidí. Nevzniká mezi nimi stresové prostředí. V Mexiku jsem se naučila se nenervovat, protože když vytvořím stres, tak ho stejně nikdo neopětuje. Co na tom, že pořád nepřijel autobus, který měl odjíždět už před dvěma hodinami? Můžu jít ke stánku, dát si džus a určitě tam poznám někoho, s kým bude zajímavé si popovídat.

Není pro zemi takovýto laxní přístup obyvatel někdy problém?
Nikdy jsem neviděla, že by to pro ně byl problém. Mají jen jiný způsob života. Co té zemi neprospívá, je vysoká korupce a obchod s drogami. Ve světě jí to vytváří negativní obraz, ale přitom je na té zemi mnohem víc krásného - nevrátila bych se tam více než dvacetkrát, kdyby to tak nebylo. Za těch 15 let, co do Mexika jezdím, mi nikdo nenabídl drogu ani jointa. Podle mě, pokud vidí, že o to nemám zájem, tak mi to ani nenabídnou.

Co vás tedy pořád do Mexika láká? Tvrdíte, že je to váš druhý domov.
V Mexiku existuje obrovská otevřenost. Nikdo neví, kdo jsem, co jsem vystudovala nebo kolik toho vlastním, ale všichni se ke mně nějakým záhadným způsobem chovají radostně. Na ulici se na mě každý usmívá, souznění tam nastává okamžitě. Je to také země, kde se hodně oslavuje a pořád tančí - v neděli vyjde rodina na piknik do parku, vezmou si magnetofon a začnou tančit. Když tam přijdu jako cizinka je jenom pozorovat, automaticky ke mně přijde muž a zeptá se mě: Seňorita, nechtěla byste si taky zatancovat? Jen tak, bez nějakého sexuálního podtextu. Ženy jsou tam velmi považované, Mexičané se chovají jako gentlemani - běžně ženě drží dveře nebo připalují cigaretu. S takovou otevřeností se tady v Čechách moc nepotkám. Mexičané si radost zkazit nenechají.

Ani tragédiemi, jako bylo například zářijové zemětřesení v hlavním městě Mexico City?
Z toho radost samozřejmě neměli, ale neuvrhli se do smutku a okamžitě začali něco dělat. Zemětřesení vypuklo 19. září. Hrozné bylo, že přesně před 32 lety, tedy 19. září 1985, město také postihlo zemětřesení, které zabilo asi 20 nebo 30 tisíc lidí. Já jsem do Mexika letos přiletěla 27. září s tím, že budu pomáhat, jak jen budu moci. Jenže ono nebylo s čím. Z toho chaosu po zemětřesení se vytvořil úžasný systém. Lidé v Mexiku vědí, že se na pomoc od vlády nemohou spolehnout, takže si pomáhali navzájem. Vytvořili lidské řetězy a s kýbly od barev vynášeli suť. Do města přijížděly autobusy plné hraček, jídla nebo jiných věcí, které Mexičané nashromáždili a poslali. Lidé se úžasně stmelili. Když jsem přijela, většina domů už byla odklizených.

Jak velkou část města zemětřesení postihlo?
Kdyby člověk nevěděl, že tam bylo zemětřesení, ani by to nemusel poznat. Postihlo totiž jen některé domy se slabší konstrukcí - takže jsem se procházela ulicemi, ve kterých sem tam byla díra po domě, pár fotek nebo svíčky. Ačkoli mrtvých bylo jen asi 300, tisíce lidí zůstaly bez střechy nad hlavou. Ti teď žijí v parcích, kde jsou postavené stany, říkají jim "alberges". Když jsem tam chodila a povídala si s lidmi, viděla jsem jenom dva, kteří plakali: jednu ženu, jíž zemřel vnouček, a jednoho záchranáře, který do živého přenosu v televizi říkal, že kdyby byl jeho tým lépe připravený, mohli vysvobodit ze sutin víc živých. Myslím, že smutek Mexičany přešel velmi rychle, přece jen ta země leží v seizmické oblasti, takže s tímhle nebezpečím počítají.

Radka Myšková
Autor fotografie: archiv Radky Myškové

Radka Myšková

Radka Myšková (39) vystudovala ekonomii na Jihočeské univerzitě, poté pět let pracovala na Úřadu vlády. Do Mexika se poprvé dostala v roce 2002 s velkou výletní lodí. Od té doby navštívila "zemi opeřeného hada" více než dvacetkrát. Studovala na tamní univerzitě španělštinu, učila jako dobrovolnice děti anglicky nebo byla prodavačkou kávových zrn. Žije v Praze, do Mexika se ale pravidelně vrací. Myšková se v současné době věnuje moderování, tento rok dostudovala Vyšší odbornou školu publicistiky. Z Mexika do České republiky také dováží šperky, které zde prodává.

Možná tolik nesmutní i proto, že smrt nevnímají tragicky jako Evropané?
Může to tak být. Podle mě mají Mexičané hluboko ve svém DNA zakotvenou informaci, že život je koloběh, který se prostě točí. Nechci jejich přístup zlehčovat, ale oni na rozdíl od nás svůj Den mrtvých opravdu oslavují. 1. listopadu se na zemi podle jejich tradice vracejí duše dětí, den poté duše dospělých. Tehdy jsou celé ulice vyzdobené lebkami, kostlivci, ale v těch nejpestřejších barvách. Scházejí se příbuzní, ovšem ne ve smutném módu, na hroby si nosí jídlo i alkohol, muzikanti hrají, všechny hroby se ozdobí květinami. Pozůstalí přinášejí věci, které měli zesnulí rádi - třeba fotoaparát, knížky a také speciální pokrm pro duše, něco jako náš mazanec. Zároveň věří, že silná vůně afrikánů přivábí duše.

Takže se chodí na hřbitov scházet se zesnulými?
Ano, v Mexiku není setkávání se smrtí nic drastického. Ať jdu na křesťanský hřbitov, nebo na hřbitov původních obyvatel, ty oslavy budou vypadat podobně. Původní indiánky v dlouhých sukních sedí u hrobů celou noc nebo tam i spí. Podle mayských tradic se lidé nedostávají do nebe podle toho, jak žili, ale jak zemřeli. Pokud někdo nepadl čestnou hrdinskou smrtí, musí před vstupem do ráje projít takovým čtyřletým přípravným procesem. A děti mají svůj vlastní posmrtný život, odejdou do světa, kde rostou stromy, které dávají mléko. Svátek mrtvých je pro Mexičany velká radostná událost. Když ji prožije někdo z jiné země, myslím, že mu to umožní úplně jiný pohled na smrt. V Mexiku je umírání něco úplně přirozeného, je tam běžné, že si dítě sedne na hrob a jí čokoládu. I já bych chtěla svým zesnulým na hrob přinést raději něco dobrého k jídlu než karafiáty. A asi o tom nebudu jenom mluvit a začnu to tady v Česku dělat.

Oslavují Mexičané podobně i jiné svátky?
Mexičané jsou mistry oslav. Mohli bychom se to od nich učit. Největším svátkem je pro ně Den nezávislosti, připomínají si tím osvobození od španělské nadvlády. Celé Mexiko se převlékne do barev státní vlajky, tedy bílé, zelené a červené. Všechny restaurace jsou beznadějně obsazené, lidé tančí, radují se, popíjejí, každá oslava je tu samozřejmě také spojená s jídlem. Hlavní spuštění svátku se odehrává v jedenáct hodin večer. Podle tradice tehdy vystoupí prezident na balkon na největším náměstí v Mexiku a zvoní na zvon jako na počátku devatenáctého století, kdy takto revolucionáři svolávali bojovníky. Prezident zároveň třikrát velmi hrdě zakřičí: Viva Mexiko! Tahle jejich národní hrdost se mi velmi líbí. Nedokážu si představit, že bychom něco podobného udělali v Česku.

 

Právě se děje

Další zprávy