reklama
 
 

Korálové útesy jsou dnes mrtvé, dotkne se to i nás, varuje český filmař, jenž učí na Bali potápění

AKTUALIZOVÁNO 3. 3. 2017
Jindřich Soukal se v roce 1994 nudil na pláži v Chorvatsku, a tak si zkusil potápění. O dvacet let později vybudoval s přáteli resort na Bali. Když zrovna neučí potápění, natáčí krásu podmořského světa na kameru a zasazuje se o ochranu moří a oceánů. "Před deseti lety fungující, barevné korálové útesy s biomasou jsou dnes bílé, holé a mrtvé. Někde najdete jen vymřelé vápenité schránky, kolem kterých se motá pár rybiček, zbytek biomasy je pryč," říká Soukal v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Profesí jste potápěč, instruktor a filmař. Co z toho vás baví nejvíc?

Nejvíc mě baví, když filmuju pod vodou. To spojím své zkušenosti instruktora, potápěče a kameramana na jednom místě.

Jak jste se dostal k potápění?

V roce 1994 jsem se nudil v Chorvatsku na pláži. A protože bylo vedro, bylo mi jasné, že dlouho nevydržím jen tak ležet. Tak jsem si tam našel potápěčské centrum, zkusil jsem to a o dva roky později jsem si udělal potápěčské zkoušky. Pak jsem si otevřel potápěčskou firmu a v roce 2000-2001 jsem si udělal  instruktorský kurz.

Jindřich Soukal (45)

  • Rodák z Hluboké nad Vltavou žije střídavě v Česku a na Bali. 
  • Od roku 2001 je potápěčským instruktorem.
  • V roce 2004 se přidal k členům dokumentárního týmu Twin Star Film, kde zastává post podvodního 3D kameramana a stará se o logistiku podvodního natáčení. 
  • Spolupracoval například filmech Poslední lovci (2010) či Aldabra: Byl jednou jeden ostrov (2014).
  • Je ředitelem filmového festivalu Voda Moře Oceány.

Část roku trávíte na Bali, kde máte svůj resort. To je z Chorvatska pěkný kus cesty, proč jste zakotvil zrovna zde?

Kromě toho, že jsme měli potápěčskou firmu a školu, jsme si v roce 2002 otevřeli v Chorvatsku na Pagu potápěčskou základnu. A už tenkrát jsem věděl, že lidi budou cestovat dál než do Chorvatska. Jezdili jsme i do Egypta a já jsem si říkal, že je Egypt krásný, ale je třeba najít nějakou další destinaci, kam můžeme jezdit.

Moje přítelkyně Míša Vlášková pracovala při vysoké škole jako instruktorka na Bali, takže logický cíl další cesty bylo Bali. Okouzlilo mě a nabilo energií. Řekl jsem si, že bych tam někdy něco chtěl mít. Jezdili jsme na ostrov pravidelně a pronajali si kousek resortíku. Potom jsme kousek odkoupili a tak dále… Teď jsme rádi, že už nic stavět nebudeme. (smích)

Pod vodou trávíte spoustu času. Vnímáte nějaké rozdíly, které se v podmořském životě za těch dvacet let udály?

Za dvacet let, co cestuju po světě, ať už na turisticky exponovaná místa, nebo opuštěnější místa, kam se člověk jen tak nedostane, vidím, že se lidská činnost dotýká moře velmi brutálně. Oteplení a okyselení moře je vidět i na skvělých místech, jako je Egypt, Indonésie nebo Maledivy.

Před deseti lety fungující, barevné korálové útesy s biomasou jsou dnes bílé, holé a mrtvé. Někde najdete jen vymřelé vápenité schránky, kolem kterých se motá pár rybiček, zbytek biomasy je pryč. Přitom korály podle některých čísel produkují až 50 % kyslíku. A následující úbytek ryb je zase potravinový problém. Lidé o tomhle často nemají tušení, protože u nás se řeší hlavně smog. Ale měli bychom se tomuto problému věnovat, protože se nás dotkne.

Vy sám jste se začal v ochraně životního prostředí angažovat. Na Bali jste potopil vrak lodi, ve kterém se obnovuje život a korály, ale zároveň funguje jako potápěčský trenažér.

Není to úplně trenažér, je spíše pro zkušenější potápěče, kteří už mají certifikaci. Je to atrakce, protože pro spoustu potápěčů je vrak výzvou. Loď dlouhá 43 metrů vypadá pod vodou ještě větší než na moři. Loď jsme za vlastní náklady koupili a tři měsíce důsledně čistili, aby se v ní potápěči mohli pohybovat. Uvnitř jsou nastěhované ryby, ať už hejna mladých ryb, nebo dravci, kteří loví až v noci - murény, kanici.

Jak se vlastně potápí vrak lodi?

Vytipovali jsme vhodnou hloubku a místo, na kterém by loď dosedla do písku, a ne na korálový útes. Loď jsme potopili pomocí systému zahořovacích ventilů a uměle vytvořených děr v trupu. Pro lepší vyvážení jsme spodek lodi zaplnili betonem tak, aby se nepřevrhl a dopadl na dno. Pomáhali nám i potápěči indonéské maríny a námořní policie.

Jak složité bylo přesvědčit Balijce o tom, že potopit vrak je výhodné?

Navrhl jsem jim propojit ekologii s ekonomikou. V rybářské vesnici Kubu, kde máme resort, nemůžete tlačit na rybáře, kteří loví stovky let, aby přestali. Ale pokud jim přidáte na benzin, budou jezdit trošku dál od břehu a nebudou rybařit na korálových útesech, kde se potápí a šnorchlují turisté. S těmi přichází peníze. Když tyhle dvě věci propojíte a ukážete, že potápěčská turistika funguje a přináší peníze, dokážou na to místní slyšet.

Snažíte se také vzdělávat balijské děti, aby se chovaly lépe k životnímu prostředí. Jak to děláte?

V resortu máme i svoje děti, které navštěvují školu a školku v našem okolí, takže nám přišlo logické starat se i o tenhle aspekt. Instruktorky Míša Vlášková nebo Linda Frolíková navštěvují vytipované školy a školky, ve spolupráci s místními orgány pak děláme besedy a promítání o tom, jak moře vypadalo, jak vypadá a jak může vypadat. Ukazujeme jim živé rybičky nebo potopený zarybněný vrak. Snažíme se jim zábavným způsobem ukázat to, co mají přímo před domem, ale třeba o tom ani nevědí.

V rámci své filmařské kariéry jste natáčel také lov vorvaňů. Jste proti němu?

Proti lovu vorvaňů jsem byl od začátku. Se Stevem (Lichtagem, dokumentárním režisérem, pozn. red.) jsme to brali jako věc, kterou chceme popsat. Jednou částí námětu filmu bylo poukázat na problém. Když jsme v Lamaleře (region ve východní Indonésii, pozn. red.) během dvou let strávili dva a půl měsíce, zjistili jsme, že dva tisíce lidí je 400 let čistě závislých na rybolovu a stačí jim ulovit čtyři až šest vorvaňů za rok. Při lovu občas i někdo zemře. Na lovu vorvaňů je postavena celá jejich tradice a kultura. Můj postoj se tak pohnul z radikálního ekologa na vyvážený, reálnější pohled.

A ten byste popsal jak?

Řekli jsme si, že kdyby se takhle chovali všichni, neublíží vorvaňům tolik co průmyslový rybolov. Taková vesnice nemá na vyhynutí vorvaňů vliv, něco jiného je japonská ,,výzkumná" loď, která semele dvacet vorvaňů za den.

Bál jste se někdy při natáčení pod vodou?

Natáčení pod vodou mě baví, říkat si, že mám při něm strach, by bylo nelogické. Ale na druhou stranu mám respekt, ten by člověk neměl ztrácet. Stane se, že se oddělíte od skupiny nebo v poměrně velké hloubce máte poměrně málo vzduchu, to jsou nejběžnější technické problémy. Ale právě v těchhle situacích záleží na tom, jak dokáže člověk zachovat klid. Zažil jsem situace, kdy jsem možná cítil víc než respekt. Třeba když jsem byl kousek od potápějícího se vorvaně, který mě praštil ploutví, nebo když jsem byl opomenut na Galapágách a ve čtyřicetimetrové hloubce kolem mě kroužilo třicet žraloků - to už bylo za hranicí. Ale strach nemám, to bych nemohl dělat potápěče. (smích)

Co na vašem povolání potápěče-filmaře máte nejradši?

Potápění je pro spoustu lidí krásné v tom, že když se naučíte spojit sám sebe s mořem, jste součástí většího celku. Vaše problémy a starosti jsou úplně nicotné a musíte se s tím vyrovnat. A nikdo se vám tam nedovolá, což je příjemný. Natáčení pod vodou je taky o setkávání se skvělými lidmi po celém světě, cestování a nacházení míst, o kterých jsem nikdy ani nesnil.

The Last Hunter - film Twin Star production (Jindřich Soukal) | Video: Twin Star production (Jindřich Soukal) |  02:25

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama