Jedna z největších loupeží historie. Rámy obrazů jsou dodnes prázdné, pachatele nedopadli

Krátce po půlnoci 18. března 1990 se u bočního vchodu bostonského muzea Isabelly Stewart Gardnerové ozvalo cinknutí zvonku. Venku stáli dva muži v policejních uniformách – prý přišli prověřit hlášení o výtržnostech. Noční strážný je bez podezření pustil dovnitř. Netušil, že právě otevřel dveře jedné z největších loupeží umění moderní doby.

Falešní policisté neváhali. Strážné spoutali, odvedli do suterénu a znehybnili je lepicí páskou. Pak se s klidem vydali po galeriích. V tichu nočního muzea vyřezávali obrazy z rámů, odnášeli kresby a drobné artefakty. Například Rembrandtovu ikonickou Bouři na Galilejském moři, Degasovy náčrtky nebo Vermeerův Koncert, jeden z pouhých několika desítek zachovaných Vermeerových obrazů.

Související

Za miliardovou krádeží v Louvru jsou malí zlodějíčci, ne organizovaný zločin

Cestu do auta museli absolvovat nadvakrát. Během 81 minut však ukradli třináct uměleckých děl. Ve 2:45 ráno odjeli – strážní zůstali spoutaní až do rána, kdy je po osmé hodině našli zaměstnanci muzea.

Rámy jsou prázdné dodnes

Ráno návštěvníky čekal šok. Na stěnách visely velké, bohatě zdobené rámy – prázdné.

Hodnotu ukradených děl muzeum odhadlo na více než půl miliardy dolarů. Odborníky však zaskočila nejen samotná krádež, ale i volba děl. Cennější exponáty zůstaly nedotčené. „Existovaly indicie naznačující, že zloději přesně věděli, co hledají, a byli instruováni, která díla mají ukrást. Některá díla, která byla stejně cenná, nebo dokonce hodnotnější – a možná i snáze přenosná –, přitom nechali nedotčená,“ komentoval krádež profesor historie umění Noah Charney.

Nejvýraznějším příkladem byl nejdražší exponát muzea, Únos Evropy od italského renesančního mistra Tiziana, který zůstal na svém místě. Proč spáchat největší loupež umění v historii a přitom neodnést nejcennější dílo? Podle některých teorií mohly hrát roli i rozměry: zatímco Rembrandtův obraz měří 1,5 × 1,2 metru, Tizianovo dílo má téměř 1,8 × 2,1 metru.

Kromě finanční škody však loupež zasáhla i samotnou podstatu muzea. Isabella Stewart Gardnerová, která jej otevřela v roce 1903, navrhla každý detail – obrazy, sochy, nábytek – tak, aby tvořily harmonický celek. Krádež obrazů tak nenarušila jen jednotlivá díla, ale celý pečlivě vybudovaný svět, který Gardnerová s láskou stvořila.

Rámy se proto muzeum rozhodlo ponechat prázdné dodnes. Mají sloužit jako tiché svědectví ztráty a symbol naděje, že se jednoho dne naplní. Ta naděje se však zatím nenaplnila.

Vazby na bostonskou mafii

Podle FBI byla loupež v muzeu Gardnerové dílem pečlivě připravené operace zločineckého gangu. Od samého začátku však vyšetřování provází zásadní problém: zoufalý nedostatek hmatatelných důkazů. Na místě činu se nenašly použitelné otisky prstů, stopy ani jednoznačná svědectví. Vyšetřovatelé tak byli odkázáni především na výslechy, informace od tajných informátorů a riskantní zpravodajské operace v podsvětí. Podezření se postupně soustředilo především na bostonskou mafii, která tehdy procházela turbulentním obdobím vnitřních mocenských bojů.

Jedna z nejčastěji zmiňovaných teorií vede k Robertu A. „Bobbymu“ Donatimu – zkušenému podvodníkovi s vazbami na organizovaný zločin, jehož kriminální minulost sahala až do roku 1958. Na jaře 1990, jen krátce po loupeži, měl Donati podle dostupných informací přinést ke zlatníkovi ukradený orlí finál z napoleonské éry, aby zjistil jeho hodnotu. Podle této verze měl loupež zorganizovat jako součást plánu na vyjednání propuštění mafiánského bosse Vincenta Ferrary z vězení. Donatiho příběh však skončil násilně – pouhý rok po krádeži ho někdo zavraždil.

Související

Příběh krádeže Mony Lisy. Kníratý Ital se po slavné loupeži stal národním hrdinou

K případu se opakovaně vyjadřoval také Myles J. Connor, nechvalně proslulý zloděj umění z Nové Anglie. Ten se proslavil už v 80. letech, když z bostonského Muzea výtvarného umění odcizil obraz Rembrandta. „Vím naprosto a bez jakékoli pochybnosti, kdo ukradl umění,“ prohlásil později v médiích. Podle Connora byli skutečnými mozky celé operace právě Donati a zločinec David Houghton. Přestože jejich vzhled neodpovídal popisům svědků, podle Connora si najali nižší členy zločineckých struktur, kteří samotnou loupež provedli.

Connor rovněž uvedl, že ho Houghton po krádeži navštívil ve vězení a svěřil se mu, že právě on s Donatim akci zorganizovali. Ironií je, že vyšetřovatelé v souvislosti s loupeží zvažovali jako podezřelého i samotného Connora. V době krádeže si však odpykával trest za drogové delikty, a měl tak neprůstřelné alibi. Stejně jako u mnoha dalších příběhů kolem této kauzy se ale i zde fakta často prolínají s legendami, dohady a spekulacemi.

Průlomová tisková konference

Zlom přišel až o více než dvě desetiletí později. V roce 2013 svolala FBI tiskovou konferenci, na níž představila nové poznatky z vyšetřování. „Na tiskové konferenci, vedené jako výzva veřejnosti k poskytnutí informací, bylo odhaleno, že ukradená díla z muzea Gardnerové byla pravděpodobně přepravena přes Connecticut a Pennsylvánii a nabízena k prodeji ve Filadelfii,“ uvedl Charney.

FBI tehdy oznámila, že s vysokou pravděpodobností ví, kdo za loupeží stojí. Jména podezřelých však tehdy ještě nezveřejnila. Zároveň připomněla, že samotná ukradená díla se stále nepodařilo najít. „Po pokusu o prodej jsou naše znalosti o aktuálním umístění těchto děl omezené,“ uvedli vyšetřovatelé. Konkrétní jména FBI odhalila až o dva roky později, v roce 2015. Podle vyšetřovatelů loupež s největší pravděpodobností provedli George Reissfelder a Leonardo DiMuzio. Ani jeden z nich už však nemohl být postaven před soud – oba zemřeli během roku po samotné krádeži.

Související

Loupež století. Zloději si odnesli z Louvru Napoleonovy šperky nevyčíslitelné hodnoty

Oba muži byli známými spolupracovníky mafiána Carmella Merlina. Reissfelder navíc vlastnil červený Dodge Daytona z roku 1986 – stejný typ vozu, který několik svědků vidělo stát s běžícím motorem před muzeem Gardnerových v noci vloupání. Podle svědků seděli v autě dva muži převlečení za bostonské policisty.

V té době navíc mezi členy organizovaného zločinu kolovala představa, že by ukradená umělecká díla mohla sloužit jako jakési „vyjednávací žetony“ – například výměnou za zmírnění trestu, pokud by byli dopadeni při jiné trestné činnosti. Ale i přesto, že někteří lidé z podsvětí skutečně skončili ve vězení, nikdo z nich neměl konkrétní informace o tom, kde se ukradená díla nacházejí. A právě to zůstává jednou z největších záhad celé kauzy dodnes.

FBI případ stále vede jako otevřený. „Bostonská pobočka FBI pokračuje v šetření případu ve spolupráci s muzeem a Úřadem amerického prokurátora pro stát Massachusetts a sleduje stopy po celém světě,“ uvádí stále na svém webu.

Prázdné rámy v muzeu zůstávají nadále

Možná jsou dnes obrazy ukryty v zapomenutém skladu, trezoru nebo soukromé sbírce. Možná lidé, kteří znali jejich úkryt, už zemřeli. Dokud se však nenajdou, prázdné rámy v bostonském muzeu visí dál – jako tichá připomínka jedné noci, během níž zmizela část světového kulturního dědictví.

Související

Londýnský soud poslal zloděje Banksyho díla na 13 měsíců do vězení

Velkolepé loupeže však nemusíme hledat jen v minulosti: 19. října 2025 zažila Paříž šokující loupež, kdy během pouhých sedmi minut zmizely z galerie Louvre šperky z Napoleonovy sbírky. Zloději se do slavné Apollo Gallery dostali pomocí mechanického výtahu – a to během otevírací doby muzea, kdy kolem procházeli návštěvníci.

Mezi ukradenými poklady byla i diamantová koruna císařovny Eugenie, symbol francouzské monarchie. I když policisté později zadrželi čtyři podezřelé, samotné klenoty dodnes zůstávají nezvěstné.

Výtvarné umění je oblast, která přitahuje spoustu snobů. Také proto, že jde o obrovský byznys, říká ředitel Centra současného umění Dox Leoš Válka

Zdroje: CNN, Boston Herald, FBI, Gardner Museum, TIME, Boston Public Library