reklama
 
 
Komerční článek - Toto je reklamní sdělení. Aktuálně.cz není jeho autorem a neovlivňuje jeho obsah

Je možné uniknout ze slumu? Odpověď přinese nový český film Kibera: Příběh slumu

Po návratu z jednoho z největších afrických slumů, kde jsme čtyři měsíce natáčeli film „Kibera: Příběh slumu“, se nás lidé ptali na mnoho otázek a jednou z nejčastějších z nich byla: „Je pro lidi možné ze slumů nějak uniknout?“ Za touto otázkou se schovává jasný předpoklad: život ve slumu je jedno velké utrpení a úspěšným naplněním osudu jedince je slum jednoho dne opustit a už se sem nevracet.

Po návratu z Kibery však mohu osobně dosvědčit, že se tato představa dost míjí s realitou. Kibera není vězení a lidé když sem dobrovolně přicházeli, vědí do čeho jdou. A dokonce mnoho z těch, kteří v Kibeře našli cestu, jak přijít k většímu majetku, zde nakonec stejně zůstává, i když by mohli odejít a začít žít jinde. Z čeho tedy vychází naše stereotypní představa? A jaký má dopad na obyvatele slumů?

Prapočátky neformálních osídlení v Keni můžeme datovat až do dob Britského kolonialismu. Nairobi je čistým výtvorem koloniální vlády, která město založila v roce 1899 kvůli stavbě železnice vedoucí z Mombasy do Kampaly, hlavního města Ugandy. Britští úředníci neznali místní jazyky, ani způsob života, navíc jich bylo v porovnání s místním obyvatelstvem několikanásobně méně. Bylo pro ně tedy klíčové nastavit jasné rozdělení, aby bylo zřejmé kdo společnosti vládne a kdo ne. Jedním z míst, kde se toto rozdělení projevovalo, byla i koloniální města. Důležitou součástí koloniálního urbanismu se tak stala segregační politika, kdy většina místních, kteří na výstavbě měst pracovali, neměli nárok na život v nich. Zatímco Britové stavěli enklávy své civilizace v podobě městské kultury, místní byli shledáni jako "lidé venkova" a nuceni žít v tak zvaných "native zones" podle jejich tradičního způsobu života. Jinými slovy se jednalo o území, která se těšila jen minimálním investicím a rozvoji. Ruku v ruce s rostoucí migrací do měst tento systém nevyhnutelně vyústil ve vznik mnoha neformálních osídlení ve většině koloniálních městech.

Nezávislost velkou změnu nepřinesla. Keni sice začali vládnout Keňané, způsob vlády vybudovaný kolonizátory se však od získání nezávislosti mění pomalu. Ve společnosti tak do dnešní doby panuje rozdělení, kde vyšší třídy společnosti neustále kontrolují, rozvíjejí, či potlačují příslušníky nižších tříd, kdy většina z nich je součástí neformálního ekonomického sektoru. Takové rozdělení společnosti způsobuje řadu problémů, jakým je například prohlubující se vzájemné nepochopení obou skupin obyvatelstva. Příslušníci vyšších vrstev pohlížejí na obyvatelé slumů shora, kroutí nad nimi hlavou a přemýšlí jakým způsobem jim dopřát oné "civilizační mise", ne nepodobné té koloniální. Vzniká tak řada rozvojových projektů, které se zcela míjí s potřebami obyvatel slumů a spíš než aby pomáhaly problémy řešit, vytváří mnoho dalších. Například se jedná o výstavbu vysokých budov, do kterých jsou obyvatelé slumu nuceni se přesídlit, život v nich je však v přímém rozporu s životem ve slumu, kde se většina podstatných věcí odehrává na ulici mezi jednopodlažními domy. Obyvatelé nově vzniklých budov se tak stejně vrací zpátky. Někdy se stává, že se rozhodnou státem přidělený byt pronajímat a nově postavené budovy nakonec stejně končí v rukou vyšších tříd.

V momentě, kdy se politická situace vyostří a v zemi zavládne chaos, bývají často tyto marginalizované oblasti centrem nepokojů. Z perspektivy vládnoucí třidy se z nevinných obyvatel slumů, kteří potřebují rozvoj, stávají problematičtí divoši, na které platí pouze tvrdá ruka. Osobně jsme byli svědkem toho, jak policie v době povolebního násilí začala střílet do davu demonstrantů ostrými náboji.

Z druhé strany probíhá nepochopení a stereotypizace samozřejmě také. Obyvatelé Kibery vnímají stát spíš jako svého nepřítele, nevěří v jeho institucionální vyspělost a zpochybňují demokratické procesy v zemi. V důsledku toho mají problém přijímat jakákoliv státní nařízení typu vybírání daní, které vnímají jako útok na jejich svobodu.

Jsem názoru, že se rozdělování a nepochopení ve společnosti můžeme vyvarovat, přestaneme-li se na slumy dívat jako na pouze negativní problém, kterého je potřeba se zbavit. Už jenom termín slum je z tohoto hlediska problematický, vytváří totiž poměrně jasný stereotypní obrázek o tom, jak vypadá život jedné osminy lidí žijící na této planetě. Raději než generalizovat, si myslím, že bychom měli hledět na individuální příběhy lidí a komunit a snažit se pochopit jejich zkušenost. Jakmile porozumíme organickým strukturám společenství žijících v neformálních sektoru, budeme umět lépe navrhnout cestu, jak je zahrnout do sektoru formálního. Ta cesta bude dost možná překvapivě jiná, než bychom na první pohled očekávali. Dost možná to totiž nebude o tom najít cestu, jak nejlépe vysvětlit lidem proč a jak přijmout určitá pravidla, ale spíš proměnit ta naše pravidla tak, aby vyhovovala i ostatním, které máme často tendenci přehlížet.

Film Kibera: Příběh slumu uvidíte v kinech od 1.11.

autor: komerční článek | 12. 10. 2018 13:06

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama