„Je lepší být na vozíku než s komunisty.“ Jan Potměšil loni vzpomínal na revoluci a Havla

„Je lepší být na vozíku než s komunisty. O tom vůbec není pochyb,“ říkal pro Aktuálně.cz loni v listopadu Jan Potměšil během unikátního vzpomínání na listopad 1989.

17. listopad je pro Čechy symbolem svobody, pro tehdy mladého herce má osobnější rozměr. Jeho život se v roce 1989 změnil kvůli pádu režimu i tragické nehodě, která ho upoutala na vozík.

Související

Zemřel Jan Potměšil, hvězda filmu Bony a klid. Bylo mu 60 let

Jeho vzpomínky na setkání s Václavem Havlem a aktivní účast na revolučních událostech byly svědectvím nejen o politickém převratu, ale také o síle člověka, který byl vděčný za to, že se vrátil do života - a navíc svobodného.

Audience ve vlaku

„V létě 1989,“ vzpomínal Potměšil loni v listopadu v rozhovoru pro Aktuálně.cz, „když byl Václav Havel pořád ještě nežádoucí osobou, jeho jméno se tak tak šeptalo, jsme se s Tomášem Kargerem rozhodli nastudovat jeho Audienci. Neměli jsme text, jen slavnou nahrávku z Hrádečku, kde Havel četl Vaňka a sládka Pavel Landovský. Tak jsme si text opsali a zkoušeli jen tak pro sebe. Úplně jsme se do té hry zamilovali.“

Potměšil a Karger si hru dokonce začali zkoušet nahlas jednou během cesty ve vlaku. Tak nějak se seběhlo, že si přestali dávat pozor. „Vzbudilo to velké pozdvižení. Lidé, kteří věděli, o co jde, se rozdělili na dva tábory - jedni prchli do jiných vagónů, druzí se nadšeně připojili. Tu hru jsme pak hráli ještě dlouho, naposledy v roce 2019 v USA. Hrál jsem Vaňka - tedy Havla,“ vyprávěl s úsměvem, který odhaloval jeho radost z malé revoluce ve vlaku.

Revoluce a vzkaz pro Havla

Vzpomínky na Václava Havla a samotnou revoluci jsou neméně fascinující. „Muselo se to odehrát někdy mezi 18. listopadem a 7. prosincem,“ popisoval Potměšil. „Jan Kačer mě poslal do paláce Adria, tehdejší Laterny magiky, kde zasedal revoluční štáb, s důležitým vzkazem. Znal jsem tam kameramana Stanislava Milotu, manžela Vlasty Chramostové, který v prvních dnech dělal Havlovi ochranku. Pustil mě do chodbičky, kudy měl Havel za chvíli procházet.“

Když Havel přišel, Potměšil mu vzkaz předal. Ten však zprávu zastrčil do kapsy bundy. „Pane Havle, pan režisér Kačer říkal, že mám počkat, až si to přečtete,“ nenechal ho odejít. Havel sáhl do kapsy, vytáhl asi stovku podobných papírků, a nakonec mezi nimi našel ten od Kačera. „Přečetl si ho a řekl: Díky, to bylo opravdu moc důležité.“

Vzpomínky z nemocnice, kde Potměšil skončil po tragické nehodě 8. prosince, jsou mlhavé, ale jeden okamžik zůstává jasný: „Po mnoha týdnech jsem se konečně probral z bezvědomí, vůbec jsem nevěděl, kde jsem a co se stalo. Tehdy mi táta řekl: Václav Havel je už prezidentem, a mně se všechno vrátilo a všechno do sebe zapadlo.“

Václav Havel byl pak příznivcem divadelního spolku Kašpar, chodil na představení a jednou dokonce i s Dagmar Havlovou přišli na návštěvu k Potměšilům domů. „K smrti vyděsili babičku, která se tak styděla, že se před nimi schovala.“

Související

50 let od Suchdolu: "Pamatuji si vše." Příběh letušky, která tragédii přežila

Hlavně v dobrém

„Chápání svobody je pořád stejné - když se člověk svobodně cítí, nikdo mu ten pocit nemůže vzít.“ Rok 1989 mu podle jeho vlastních slov „změnil úplně život, hlavně v dobrém“.

Když Jan Potměšil mluvil o tom, jak se dostal mezi aktivní odpůrce režimu, připomínal, že byl obklopený výraznými osobnostmi - Janem Kačerem, Evaldem Schormem, Ivanem Rajmontem - i rodinným zázemím, které mělo jasný názor. Nebyla to náhoda, spíše přirozený vývoj.

A když došlo na současnou politiku, zůstával obezřetný. „Netroufám si soudit kohokoliv. Nepřekročitelnou hranicí by ale měla pořád být aktivní spolupráce s StB.“

Co by si podle něj lidé měli 17. listopadu opravdu připomínat? „Ten pocit, který naše generace zažila - že možné je všechno, že den ze dne zmizí Jakeš a Husák a na Hradě je Václav Havel - je nepřenosný. Dalo nám to velký optimismus do celého života. Škoda, že u některých za ta léta převážila skepse.“

Příběh Jana Potměšila je důkazem, že revoluce nejsou jen velké politické události, ale také bezpočet okamžiků, které spojují odvahu i lidskost. Jeho vzpomínky nám připomínají, že svoboda není abstraktní pojem - je výsledkem malých i velkých činů, které dokážou změnit životy nás všech.

A co pro něj znamenala svoboda po všech zkušenostech, kterými si prošel? „Pořád je to nejvyšší hodnota. Svoboda a láska.“