Odpoledne 11. března 2011 se přesně ve 14:46 zastavil čas. Proč? Zemětřesení otřáslo celou planetou, ale Japonsko to schytalo nejvíc. Tsunami vysoká až 40 metrů smetla pobřežní města z mapy. Bilance: téměř 20 tisíc mrtvých a havárie Fukušimy. Letos od katastrofy, která změnila zemi vycházejícího slunce a ukázala sílu přírody i odolnost lidstva, uplyne 15 let. A ze záběrů z místa mrazí dodnes.
Okamžik, kdy se zastavil čas
Bylo páteční odpoledne 11. března 2011 a Japonsko plynulo v klidném – tedy dobře známém rytmu. Nic nenasvědčovalo tomu, že se běžný den za okamžik rapidně změní. Ve 14:46:24 místního času však seismické stanice zachytily primární vlny, přicházející z hloubky 24 až 29 kilometrů – a to z hypocentra ležícího 130 kilometrů východně od poloostrova Ošika. A pouze o několik vteřin později dorazily ničivé sekundární vlny. Region Tōhoku tak zachvátilo chvění, které trvalo téměř šest minut – ale zdálo se jako nekonečné.
Ve městě Kurihara dosáhla intenzita na japonské škále šindo nejvyššího stupně 7. Lidé ztráceli rovnováhu, budovy se houpaly jako lodě na rozbouřeném moři, silnice se trhaly a elektrická vedení padala k zemi. To, co bylo nejprve považováno za silné zemětřesení, se během několika hodin ukázalo jako něco mnohem většího a zásadnějšího.
Okamžik, kdy se zastavil čas
Bylo páteční odpoledne 11. března 2011 a Japonsko plynulo v klidném – tedy dobře známém rytmu. Nic nenasvědčovalo tomu, že se běžný den za okamžik rapidně změní. Ve 14:46:24 místního času však seismické stanice zachytily primární vlny, přicházející z hloubky 24 až 29 kilometrů – a to z hypocentra ležícího 130 kilometrů východně od poloostrova Ošika. A pouze o několik vteřin později dorazily ničivé sekundární vlny. Region Tōhoku tak zachvátilo chvění, které trvalo téměř šest minut – ale zdálo se jako nekonečné.
Ve městě Kurihara dosáhla intenzita na japonské škále šindo nejvyššího stupně 7. Lidé ztráceli rovnováhu, budovy se houpaly jako lodě na rozbouřeném moři, silnice se trhaly a elektrická vedení padala k zemi. To, co bylo nejprve považováno za silné zemětřesení, se během několika hodin ukázalo jako něco mnohem většího a zásadnějšího.
Co se dělo pod hladinou
Pod hladinou Tichého oceánu, daleko od lidských očí, se dlouho hromadilo napětí. Pacifická deska se zde neúnavně sunula rychlostí osm až devět centimetrů ročně pod Ochotskou mikrodesku a na rozhraní dlouhém asi 500 kilometrů a širokém 200 kilometrů se energie uzamykala jako v natažené pružině. Pak přišel okamžik zlomu. Mořské dno se náhle pohnulo – v jediném trhnutí o padesát až šedesát metrů ve vodorovném směru a místy se zvedlo až o deset metrů. To, co se odehrálo během několika vteřin, uvolnilo sílu, kterou lidská představivost jen těžko dokáže uchopit.
Povrchová seismická energie dosáhla dvojnásobku energie ničivého zemětřesení u Sumatry v roce 2004 – v přepočtu šlo o sílu odpovídající explozi přibližně 9320 hirošimských bomb. A když vědci započítali i teplo a deformace hornin, vyšla celková uvolněná energie na asi 3,9×10²² joulů – tichý, neviditelný výbuch, který pod oceánem změnil tvář zemského povrchu.
Zrození monstra
V okamžiku, kdy se mořské dno náhle zvedlo, vytlačilo obrovský sloupec vody. Tsunami se zrodila bez hluku a varování, jen s neúprosnou fyzikální logikou – vlna se pohybovala všemi směry rychlostí srovnatelnou s dopravním letadlem a otevřený oceán jí kladl jen minimální odpor.
A i když japonská meteorologická agentura vydala varování před tsunami pouhé tři minuty po zemětřesení, odborníci své první odhady hrozby fatálně podcenili. Prognóza počítala s vlnami vysokými tři metry, později byla zvýšena na šest. Teprve po čtyřiačtyřiceti minutách zaznělo varování před vlnami přesahujícími deset metrů.
Mezitím čas neúprosně běžel. Kvůli tomu, že epicentrum leželo jen 67 kilometrů od pobřeží, dorazily první vlny už deset minut po hlavním otřesu. Pro tisíce lidí v pobřežních oblastech se rozdíl mezi odhadem a skutečností stal osudovým – hrozba, která se zdála zvládnutelná, se proměnila v katastrofu.
Čtyřicet metrů zkázy
Během devadesáti minut se japonské pobřeží v délce 670 kilometrů proměnilo v jednu souvislou zónu zkázy. Vlna za vlnou narážela na pevninu a jejich výška se pohybovala od tří až po téměř čtyřicet metrů. Nejvyšší zaznamenaná tsunami se přehnala přes město Miyako v prefektuře Iwate – v oblasti Taro dosáhla 37,9 metru a v přístavu Aneyoshi na poloostrově Omoe naměřili výšku 38,9 metru, což se stalo japonským rekordem za posledních 128 let. Na svazích pak maximální výběh vody vystoupal až na 40,5 metru.
A města Minamisanriku, Rikuzentakata a Kesennuma byla téměř vymazána z mapy. V samotném Minamisanriku pak bylo po úderu dvacetimetrové vlny podle místní samosprávy hlášeno přibližně 9500 pohřešovaných lidí.
Ani obranné vlnolamy vysoké až deset metrů, na které bylo Japonsko po desetiletí hrdé, nedokázaly této síle čelit. Moře si vzalo vše, co mu stálo v cestě.
Fukušima: Druhá katastrofa
Pak ale přišlo něco, co Japonsku zasadilo další ničivou ránu. Když se tsunami převalila přes pobřeží, nevyhnula se ani jaderné elektrárně Fukušima. Voda zaplavila celý areál, zničila dieselové záložní generátory a elektrárnu během okamžiku odřízla od všech zdrojů energie. Bez napájení přestalo fungovat chlazení a v reaktorech 1, 2 a 3 začala teplota nebezpečně stoupat. Jaderné palivo se tak postupně přehřívalo a tavilo. Zatímco se situace uvnitř elektrárny zhoršovala, její provozovatel čelil kritice za to, že vedení společnosti dostalo pokyn nepoužívat termín „roztavení jaderného paliva“, dokud nebyl oficiálně přiznán až dva měsíce po havárii.
Areálem pak otřásl první výbuch vodíku v reaktorovém bloku 1, po něm následoval další výbuch v bloku 3. Japonská rada pro jadernou bezpečnost nakonec zvýšila závažnost havárie na sedmý stupeň mezinárodní stupnice INES – stejnou úroveň, jakou měl Černobyl. Katastrofa, kterou spustilo moře, se tak proměnila v jednu z nejvážnějších jaderných havárií moderní historie.
Boj o život
Ve chvíli, kdy se spustila varování, měli lidé v pobřežních oblastech jen minuty. Na váhání nebyl prostor. Mnozí se řídili pravidlem „tendenko“ – nečekat na ostatní a okamžitě utíkat na vyvýšená místa. Právě tím si mnozí zachránili život. Například v Kamaiši přežila základní škola díky rychlé reakci: žáci bez otálení vystoupali na blízký kopec. Třeba na základní škole Okawa však byla evakuace zahájena příliš pozdě a ze 108 dětí jich zahynulo celkem 74, spolu s 10 ze 13 učitelů. Rozdíl mezi přežitím a tragédií se tak dal počítat na minuty.
Více než 65 procent obětí tvořili lidé starší 60 let. Tsunami se tak stala „katastrofou seniorů“ – mnoho starších lidí nedokázalo utéct dostatečně rychle. Jiní hrozbu podcenili a hledali úkryt jen na střechách budov, kde je nakonec voda dostihla.
Planeta v pohybu
Síla zemětřesení se však nezastavila „jen“ na japonském pobřeží. Jeho ozvěna se rozšířila po celé planetě a zanechala stopy, které dokázaly zachytit až přístroje geofyziků. Měření ukázala, že se osa Země posunula o 10 až 25 centimetrů a rotace planety se nepatrně zrychlila. Den se tím zkrátil o 1,8 mikrosekundy.
A ani tsunami nezůstala jen japonskou tragédií. Vlna se vydala napříč celým Tichým oceánem. Na Havaji poškodila přístavy, na kalifornském pobřeží strhávala lodě z kotev a její stopu zaznamenali dokonce i v Chile. Přestože tyto vzdálené vlny nebyly smrtící, připomněly, že událost, která začala hluboko pod hladinou u Japonska, uvedla do pohybu celou planetu.
Bilance zmaru
Když voda ustoupila, zůstala po katastrofě přímo hrozivá čísla. Oficiální bilance zveřejněná v roce 2021 uváděla 19 759 mrtvých – včetně úmrtí souvisejících s následky katastrofy, a 2553 pohřešovaných, jejichž těla nikdy nenašli. Podle zprávy Asian Disaster Reduction Center většina obětí zemřela utonutím – nikoli pod troskami domů.
Škody se však nepočítaly jen na lidské životy. Ekonomické ztráty přesáhly 300 miliard amerických dolarů, čímž se tato událost stala nejdražší přírodní katastrofou v dějinách lidstva.
Úkol nepředstavitelných rozměrů
V následujících měsících po katastrofě stálo Japonsko před úkolem téměř nepředstavitelných rozměrů. Místní museli odklidit neuvěřitelný počet trosek, kterých se plně zbavili až na začátku roku 2015. Obnova vyšla na obrovské finanční prostředky – vláda postupně schválila tři mimořádné rozpočty a ten třetí, největší z listopadu 2011, dosáhl výše 155 miliard dolarů.
Podél pobřeží mezitím začali stavět masivní mořské zdi, některé vysoké až čtrnáct metrů pro ochranu před budoucími tsunami. A i když myšlenka byla dobrá, jejich stavba vyvolala ostré debaty. Zatímco jedni v nich viděli bezpečí, druzí upozorňovali na zničený ráz krajiny a přerušený vztah pobřežních komunit k moři.
Tím to však neskončilo. Více než 300 tisíc vysídlených obyvatel žilo dlouhé roky v provizorních kontejnerových domech. A ještě čtyři roky po katastrofě jich bylo 230 tisíc bez stálého domova.
Odkaz katastrofy
Katastrofa Tōhoku v roce 2011 změnila japonský pohled na připravenost na katastrofy a ukázala, že ani země s nejpřísnějšími stavebními normami a nejvyspělejšími varovnými systémy není imunní vůči extrémní síle přírody. Každý rok si 11. března Japonsko připomíná oběti minutou ticha přesně ve 14:46. V době, kdy se Země před patnácti lety začala třást.
Příběh Tōhoku je příběhem hrůzy i ztráty, ale zároveň příběhem odolnosti lidského ducha, který dokázal z trosek postavit novou společnost – i když s jizvami, které se nikdy úplně nezahojí.
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
Reportér Aktuálně.cz: Proč havíři pískali na Pavla. A co řekli na Babiše s Juchelkou
Reportér Aktuálně.cz Ondřej Stratilík prožil několik uplynulých dní mezi havíři a jejich rodinami, kteří se těžce vyrovnávají s ukončením těžby černého uhlí ve Stonavě. V rozhovoru mluví o tom, co od nich slyšel, a zároveň popisuje i jejich reakce na politické projevy. Z nich nejvíce rezonoval předtočený projev prezidenta Petra Pavla, na který reagovali havíři pískáním.
Šťastný: „Mám vizi pořádat zimní olympiádu v Česku.“ Prozradil také kdy a s kým
Nebuďme skromní a uspořádejme v Česku olympiádu, nabádá při pohledu na aktuální klání pod pěti kruhy první ministr pro sport Boris Šťastný (Motoristé). Největší svátek sportu by se u nás mohl konat už v roce 2036 nebo 2038. „Myslím, že bychom neměli být skromní. Zvládli bychom to,“ říká Šťastný v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Přímý postup už je sci-fi, Čechům ale pořád jde o hodně. Hrozí drsný scénář
Skupinová fáze hokejového turnaje mužů v olympijském Miláně se v neděli uzavírá. Češi ve 12:10 nastoupí proti Švýcarsku. A půjde o důležitý zápas, neboť nastaví vyřazovacího pavouka pro předkolo i čtvrtfinále.
Zničená Davidová plakala při rozhovoru. Trable s vyhřezlou ploténkou jsou zpátky
Obrovským zklamáním končí olympijské hry v Itálii pro Markétu Davidovou. Dlouholetá česká biatlonová jednička, kterou trápí bolesti zad, po pokažené smíšené štafetě nezvládla dobře ani svůj druhý start. Ve sprintu dojela po čtyřech chybách na střelnici a pomalém běhu až na 81. příčce. V následném televizním rozhovoru s ní cloumaly emoce.