Pamukkale, v českém překladu "bavlněný hrad", jsou vápencová jezírka zaplněná azurovou vodou nacházející se nedaleko města Denizli. Příroda je tady s neuvěřitelnou trpělivostí "budovala" 14 tisíc let. Stačilo přitom necelých dvacet let a člověk tento skvost málem zničil, a to kvůli luxusním hotelům, které tady vystavěl. Ty sice turistům nabízely působivé zážitky, ale odváděly vodu z pramene, takže terasy začaly vysychat.
Přítrž tomu udělala v roce 1988 organizace UNESCO, která zapsala Pamukkale na seznam světového kulturního dědictví. Všechny hotely tak byly v 90. letech srovnány se zemí a pod terasami se nyní nachází jen okrasné zahrady. Areál teras s jezírky měří 2700 metrů na šířku a 160 metrů na výšku a jejich bílo-modrá kombinace vyvolává dojem, že se jedná o zasněžený ráj. Termální bazény jsou přitom plné horké minerální vody s teplotou kolem 36° C.
Bílé zbarvení kaskád má na svědomí hornina travertin, která svým složením odpovídá vápenci. Pamukkale leží na tektonickém zlomu, odkud na povrch vyvěrají horké prameny bohaté na vápník a soli. Když se dostávají na povrch, ochladí se a formují minerální usazeniny. Výsledkem tohoto procesu je právě travertin. Protože pramen je pořád aktivní, kaskády a jezírka vznikají stále dál.
Ačkoli přírodní bazénky s průzračnou vodou lákají ke koupání, ponořit do nich tělo je přísně zakázáno. Můžete v nich ale brouzdat bosí po kotníky anebo si v nich smočit ruce. Vápenná voda prý pomáhá při astmatu, kožním onemocnění či revmatismu. Její léčivé schopnosti byly dobře známy už v antice. V těsném sousedství vápencových teras Pamukkale nechal pergamský král Eumenes II. ve 2. století před naším letopočtem vystavět starověké město Hierapolis, které se stalo léčebným centrem. Navštěvovali ho dokonce i samotní římští císaři nebo egyptská královna Kleopatra.
