Isteník: Češi se vždy dovedli všemu vysmát. Těžko jim něco nařídíte, jsou rezistentní

Tomáš Maca Tomáš Maca
25. 6. 2022 14:26
Role výčepního Edy v seriálu Most! ho před pár lety z brněnské divadelní scény katapultovala mezi nejvýraznější tváře domácí kinematografie. O svém komediálním talentu přesvědčuje také ve filmu Kdyby radši hořelo, který zachycuje svéráz českého venkova v době dezinformačních webů. V rozhovoru herec Michal Isteník mluví o nesmyslnosti genderových a rasových kvót, očistné síle humoru i lásce k Brnu.
"Nemám rád, když jakékoli hnutí se sebevznešenějšími ideály podlehne hysterii. Musíme lidi naučit, aby se dokázali vzájemně vnímat a respektovat, ale nemůžeme jim to přikázat," říká Michal Isteník.
"Nemám rád, když jakékoli hnutí se sebevznešenějšími ideály podlehne hysterii. Musíme lidi naučit, aby se dokázali vzájemně vnímat a respektovat, ale nemůžeme jim to přikázat," říká Michal Isteník. | Foto: Lukáš Bíba

Setkáváme se na Kavčích horách, kde Michal Isteník pro Českou televizi natáčí druhou řadu seriálu Kukačky. Protože ho ale čeká cesta do Brna, kde večer hraje v divadelním představení Světáci, rozhodneme se zavolat taxík a přesunout se do kavárny poblíž nádraží. Než auto přijede, povídáme si o filmu, který na jaře sklidil úspěch na mezinárodním festivalu Berlinale, přestože se vyznačuje ryze českou poetikou blízkou rané tvorbě Miloše Formana.

V komedii Kdyby radši hořelo hrajete hasiče, který se bojí imigrantů a věří, že se vzduchem prostřednictvím chemtrails šíří nebezpečné bakterie. Měl jste už čest s nějakým zastáncem konspiračních teorií debatovat?

V blízkém okolí nikoho takového nemám, což je velké štěstí, protože s konspiračními teoriemi se hrozně těžko bojuje. Čím racionálnější argumenty jejich příznivcům dáváte, tím zatvrzelejší vůči nim jsou. Zrovna včera jsem se shodou okolností s jedním takovým člověkem potkal a musel jsem s ním strávit vyčerpávajících patnáct minut. Přitom jsem se o rozhovor vůbec neprosil. Pán mě znal z televize, tak za mnou přišel a začal mluvit.

Zkoušel jste mu do jeho monologu vstupovat?

Radši jsem mlčel, protože byl silně přesvědčený o tom, že má pravdu. Věřil, že se všechny vlády světa spojily proti obyčejným lidem a zosnovaly obrovské spiknutí. Nejvíc ho trápil covid, který byl podle něj celý vymyšlený. K tomu, že země není kulatá, se naštěstí nedostal. To už bych asi nevydržel. Byl jsem rád, když jsem mu pak mohl říct, že jdu na vlak. Ovšem i s člověkem, který tvrdil, že naše Země je placatá a za póly existují světadíly, na nichž žije lidská elita v harmonii, už jsem se setkal.

Z filmu jsem měl na druhou stranu pocit, že se k lidem, kteří věří dezinformacím, snaží přistupovat s pochopením a nevysmívat se jim. Daří se taková smířlivost najít i vám?

Režisér Adam Rybanský je holt člověk plný porozumění a natočil film tak, aby k hlavním postavám nebyl zlý. Vypráví o lidech, kteří jsou snadno zmanipulovatelní, a zároveň se snaží ukázat, co je k tomu vede. I když se mi líbí, že k nim dokáže přistupovat takhle laskavě, což filmu velmi prospívá, sám v civilním životě takovou trpělivost nemám. Nikdy se sice nehádám, ale myslím si svoje a pak házím s věcmi.

Námět Kdyby radši hořelo je inspirovaný příběhem důchodce Jaromíra Baldy, který před pěti lety pokácel dva stromy na železniční koleje, aby vyostřil paniku z islámského terorismu. Věříte, že to byl podobný ustrašený dobrák jako venkovští hasiči, které ve filmu hrajete s Miroslavem Krobotem?

Hasič Standa, kterého hraju já, je podle mě opravdu dobromyslný prostý chlap z malé vesnice. Není hloupý, nicméně má nízké sebevědomí a je extrémně důvěřivý, což vede k tomu, že konspiračním teoriím snadno podlehne a pak podle nich jedná. Na rozdíl od svého kolegy Broni, kterého hraje Mirek Krobot, ale nemá zájem nikoho manipulovat. Broňa taky usiluje o to, aby se na vesnici udržel klid a pořádek, taky nemá špatné ideály, jenomže se zároveň podobně jako Jaromír Balda snaží ostatní ovlivňovat, aby je pak mohl ovládat. A já si nemyslím, že účel světí prostředky.

Zjišťujeme, že taxík je už na místě. Michal Isteník navrhuje, abychom v rozhovoru pokračovali až v bezpečném prostředí kavárny. Při průjezdu Václavským náměstím si potvrzujeme, že to byl dobrý nápad. Když totiž míjíme budovu Národního muzea, řidič pronese nevybíravou poznámku na adresu ukrajinské vlajky, která je v jejím průčelí vyvěšená.

Rovnou bych navázal na náš zážitek z taxíku. Taky jste tu narážku postřehl?

No jistě. Tohle se mi s taxikáři stává často. Z nějakého důvodu mezi nimi převažují lidé s velice vyhraněnými názory. A vidíte? Mlčel jsem. Přitom jsem na podobné řeči alergický. Když chodím se svými dvěma malými potomky na hřiště, vídám tam ukrajinské děti, na které povětšinou dohlížejí jenom prarodiče nebo smutné maminky. Tatínky tam moc nepotkávám. A pak někde zaslechnu, že ukrajinské děti berou našim dětem prolézačky. Za tu větu bych fackoval.

Vrátím se ještě k filmu. V jedné z nejvtipnějších scén házíte na vesnické zábavě sudem do dálky, a málem tak zraníte děti romského spoluobčana. Slyšel, že se vám podobné nehody stávají i na divadelním jevišti.

Ano, jsem trochu nešika. Naštěstí na rozdíl od Standy většinou ublížím jen sám sobě. Kdysi jsem v divadle běžel okolo jeviště, jenomže jsem zakopl, trefil jsem takový ocelový plát a přesekl jsem si stehenní sval. To byla tak šílená bolest, že jsem okamžitě musel skončit. Ještě že se mi to stalo na generálce a ne před publikem. U Cimrmanů mě totiž zase trefil proud, takže jsem představení nedohrál. Potkala mě i příhoda jako z filmu Vesničko má středisková. Vrátil jsem do krabičky neuhašenou sirku a pak mi to chytlo v ruce. Byl jsem solidně popálený, ale představení jsem tehdy dohrál.

V další humorné scéně jste v posteli s Annou Polívkovou, která vás svléká a do toho na vás stříká ocet. Nahoty jste si přitom už dost užil v seriálu Most!, kde jste si na sobě v jednom záběru musel vzít tanga, nebo v Kukačkách, kde jste se procházel po návsi jenom v trenýrkách. Tušíte, proč vás režiséři vzhledem k vaší postavě tak rádi obnažují?

Netuším, možná je to jistý druh režijního sadismu. Ze scény s octem jsme s Aničkou popravdě měli strach. Nakonec ji ale filmaři, myslím, natočili natolik subtilně, že tam není nic moc vidět. V tomto případě jsem navíc věděl, že je to moment, bez kterého by se příběh neobešel. Při natáčení Mostu! jsme ta tanga podle mě naopak mohli oželet. Nechtěl jsem tehdy režiséra Honzu Prušinovského zklamat, ale rozhodně se ve svlékání a sexuálních scénách před kamerou nevyžívám. Stydím se při tom pořád stejně, jako by to bylo poprvé.

"Dodneška se mi stává, že na mě někdo volá Edo, a vždycky to se mnou škube. Říkám si, že mám přece svoje jméno," přiznává herec, kterého proslavil seriál Most!.
"Dodneška se mi stává, že na mě někdo volá Edo, a vždycky to se mnou škube. Říkám si, že mám přece svoje jméno," přiznává herec, kterého proslavil seriál Most!. | Foto: Lukáš Bíba

Diváci vás teď mohou vidět taky v internetovém seriálu Liga mužské moudrosti, který si utahuje z feministek, nebinárních osob nebo hnutí #MeToo. Ztotožňujete se s názorem jeho tvůrců, kteří říkají, že žijeme v době přehnané politické korektnosti?

Předesílám, že nechci nijak snižovat problematiku genderu a ženských práv, ani rasové nesnášenlivosti a xenofobie. Sám se považuju za feministu a přál bych si třeba, aby platové podmínky mužů a žen byly rovné, protože pořád nejsou. Chtěl bych, aby ženy nemusely opouštět svá zaměstnání jenom proto, že nemají sílu či odvahu bojovat se svým šéfem, který je sice ženatý, ale sexistický kretén. Zároveň ovšem nemám rád, když jakékoli hnutí se sebevznešenějšími ideály podlehne hysterii. Hysterie totiž nikdy nic dobrého nepřinesla. Pokud si stanovíme kvóty, které budou určovat, kolik žen musí být ve vedoucích pozicích, nebo jak musí být ve filmu všechny role rasově vyvážené, tak ve společnosti nakonec žádná pozitivní změna nenastane. Právě naopak.

Jsem přesvědčený, že ideální stav nemůže vzniknout na základě nějakých nařízení, ale jen tak, že lidé o celospolečenských problémech budou vést dialog. Žijeme v podmínkách, které tady vznikaly po tisíce let, takže změna nemůže přijít ze dne na den. Česká společnost je například podle mého názoru velmi rasistická a xenofobní, což ale nezlomíme tím, že budeme rasismus a xenofobii jen přísněji trestat. Musíme lidi naučit, aby se dokázali vzájemně vnímat a respektovat, ale nemůžeme jim to bohužel přikázat. Zrovna Čechům lze jen těžko něco nařídit. Vždycky totiž najdeme vlastní cestu založenou na rezistenci. Věřím ale, že pokud budeme důsledně vychovávat svoje děti k větší otevřenosti, bude se to s každou generací posouvat k lepšímu.

Při pohledu na současnou domácí kinematografii se mi nezdá, že by si tvůrci brali vzor ze zahraničí a báli se o rasových nebo genderových tématech vtipkovat. Nejsou Češi vůči hyperkorektnosti tak trochu imunní?

Ano, český národ se vždycky dokázal všemu vysmát a tím se očistit. My jsme opravdu ty smějící se bestie, jak nás kdysi nazval Heydrich. Osobně jsem za tuhle naši národní vlastnost rád, i když má samozřejmě svoje úskalí. Vzpomeňte si třeba na kauzu, kdy Miloš Zeman omilostnil borce jenom dva dny potom, co byl usvědčený, a všem bylo jasné, že je to podvod. Francouzi nebo Němci by v takové situaci vyšli do ulic, ale Češi o tom vymyslí tři anekdoty, tím se od problému očistí a za týden pro ně už neexistuje. To je nevýhoda. Jinak bychom si ale naši schopnost dělat si srandu úplně ze všeho neměli nechat vzít. Nemusí to totiž vůbec znamenat, že se něčemu zlomyslně vysmíváme. Některé vtipy mohou taky pěkně bolet. Koneckonců se říká, že většinu vtipů o Židech v Osvětimi vymyslel Arnošt Lustig.

S korektností se nepáře ani seriál Vegani a jelita, který jste spolurežíroval, podílel jste se na scénáři a ještě jste si v něm zahrál hlavní postavu. Tou je podnikatel, který úspěšně vydělává na obchůdku se zdravou výživou, přestože sám rostlinnou stravu nesnáší. Kde jste k tomuhle námětu přišel?

I když na to nevypadám, mám obchody se zdravou výživou rád. Jednou jsem kolem jednoho takového šel a zaujal mě vývěsní štít, na kterém bylo napsané Zdravý život. Začalo mi vrtat hlavou, co tohle spojení vlastně znamená. V prodejně totiž stála úplně bledá paní s nudlí u nosu, hlasitě si kýchla a s ucpanými dýchacími cestami pozdravila: "Dobrý den!" Když jsem to viděl, vyhrkly mi slzy smíchy.

Přišlo mi to naprosto geniální, tak jsem na základě svého zážitku začal psát anekdoty a postupně mě napadlo, že by prostředí krámku se zdravou výživou mohlo být klidně dostatečně nosné na nějaký sitkom. Dobrý sitkom totiž vždycky stojí na prostředí omezeném několika málo místnostmi, které je něčím výjimečné, a vy tak můžete objevovat jeho specifika. V Black Books to bylo knihkupectví, v IT Crowd sklep, v Přátelích jeden byt. Potom jsem si říkal, že by to chtělo postavu, která to všechno rozmlátí na kousky. Tak jsem si vymyslel majitele, který prodejnu otevřel jenom proto, že zdravou výživu zrovna všichni chtějí.

Do hlavních rolí jste namísto zavedených filmových hvězd obsadil kolegy z divadelních scén v Brně, kde se Vegani a jelita odehrávají. Přesto seriál zaujal televizi Nova, která ho nasadila na svou streamovací platformu Voyo, což je u takhle punkového projektu slušný úspěch.

Ano, musím přiznat, že jsem na seriál hrdý. Taky mě těší, že je pro některé lidi tak nekorektní, že si radši zacpávají uši. Celé to vzniklo, když vypukl covid a pro lidi v kultuře bylo najednou všechno nejisté. Tehdy jsme si s mým hereckým kolegou z Městského divadla Brno Kubou Uličníkem říkali, že bychom se mohli pustit do projektu, se kterým jsme zatím neměli tolik zkušeností. Shodou okolností jsme se setkali s producentem Petrem Lepkou, který se jinak věnuje hlavně marketingovým videím, ale chtěl si poprvé zkusit taky hranou tvorbu. Tak jsem vytáhl scénář k pilotnímu dílu, který jsem měl v šuplíku nějakých sedm let, klukům se to líbilo a třeba už za tři měsíce jsme začali točit. Když si teď vzpomenu, jak jsme byli drzí a kde všude jsme si dovolili říct o peníze, přijde mi to až neuvěřitelné.

V seriálu si taky děláte legraci z Brna, ve kterém dlouhé roky žijete, přestože pocházíte ze středních Čech. Musel jste si ke svérázné moravské metropoli hledat vztah?

Byla to láska na první pohled. Jak se říká, že největší pražští patrioti jsou z Mělníka a z Kladna, tak já jsem obrovský brněnský patriot původem z Nového Strašecí. Zapustil jsem v Brně veškeré kořeny, mám tam rodinu, přátele a nedovedu si představit, že bych ho někdy opustil. Líbí se mi na něm právě i to, že si ze sebe rádo dělá legraci. Všimněte si, že Brňákům vtipy o Brně vůbec nevadí. Nedivil bych se, kdyby je vymýšleli sami. Když město vyhlásilo referendum o názvu hlavního nádraží, Brňáci rozhodli, že by se mělo jmenovat Praha - venkov, nebo Vídeň - sever. To podle mě mluví za všechno.

Brno má oproti Praze jednu obrovskou výhodu - jezdí tam méně turistů, takže je centrum města pořád hlavně pro lidi, kteří tam žijí. Když se vydáte do některé z místních hospod, tak už většinou tušíte, s kým se tam můžete potkat. Pořád tam totiž zůstává maloměstský nádech. Přitom jsou brněnské restaurace, bary a kavárny na naprosto světové úrovni, což jako velký požitkář samozřejmě oceňuju. Místní gastronomie a služby zažívají svůj vrchol, a proto tam taky míří čím dál víc lidí. Je tak dost pravděpodobné, že pokud se životní úroveň bude nadále zvyšovat, potká Brno dřív nebo později podobný osud jako Prahu.

Michal Isteník (38)

Herec Michal Isteník
Foto: Lukáš Bíba
  • Pochází z Nového Strašecí, odkud po maturitě na tamním gymnáziu odešel studovat činoherní herectví na brněnské JAMU. Už na škole hostoval v HaDivadle nebo v Divadle U Stolu a po absolutoriu v roce 2008 nastoupil do stálého angažmá v Městském divadle Brno.
  • V roce 2011 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii talent roku, o tři roky později obdržel Cenu Thálie za roli Čičikova v inscenaci Mrtvé duše. Hraje také na Letních shakespearovských slavnostech a v nezávislém divadle Buranteatr, kde působí i jako autor a režisér.
  • Před kamerou se začal pravidelně objevovat, až když ho v roce 2019 proslavila role v komediálním seriálu Most!. Od té doby zazářil v rodinném seriálu Kukačky, detektivní minisérii Živé terče nebo filmu Kdyby radši hořelo, který od půlky června promítají kina.

Po úspěchu seriálu Most! nemáte o filmové a televizní role nouzi. Do svých pětatřiceti let jste přitom byl především divadelním hercem a kamera vás podle vašich slov neměla ráda. Jak se vám tu bariéru podařilo prolomit?

Tím, že jsem patnáct let hrál jenom divadlo, neuměl jsem před kamerou působit přirozeně. Když mě pak před ni na castinzích postavili, moc jsem tlačil na pilu a můj projev vyzníval nevěrohodně. Na nějakou dobu jsem radši úplně přestal točit, protože jsem cítil, že mi to nejde. Věděl jsem, že se to může zlomit jenom tehdy, když od někoho dostanu velkou šanci a hodně času. Honza Prušinovský mi pak dal malou roličku policajta v seriálu Trpaslík a už tehdy se mnou měl trpělivost, kterou jsem potřeboval. Když mě potom obsadil do jedné z hlavních rolí v Mostu!, pamatuju si, jak jsem byl na první čtené zkoušce na Kavčích horách a vůbec mi to vedle Martina Hofmanna nešlo. Byl jsem úplně zoufalý. Když jsem vycházel z České televize, říkal jsem Honzovi: "Neboj se, já se zklidním." A Honza na to: "Buď v klidu, já ti věřím. Bude čas."

Během natáčení se mi hodně věnoval, radil mi, takže jsem po nějakých šesti dnech zjistil, že už začínám tušit, jak na to. Přibrzdil jsem a už jsem se nesnažil v každém záběru předvést, co všechno umím zahrát. Později mi dost pomohl taky Honza Hřebejk, se kterým jsem točil Živé terče. Ten mě zase nechal v textech improvizovat, což jsem bral jako obrovský projev důvěry a byl jsem díky tomu neskutečně uvolněný. Díky těmhle dvěma zkušenostem jsem si tedy dokázal, že před kamerou hrát mohu. Kdyby si mě Pruša nevšiml, zůstal bych dodneška jenom brněnský divadelní herec. Byl bych spokojený, ale určitě bych brány do filmu a televize neměl tak otevřené jako dnes.

Seriálem Most! žilo v době jeho vysílání celé Česko. Byl jste připravený na to, jaký vyvolá humbuk a jaké to bude mít dopady na vaši kariéru?

Pamatuju si, jak mi Martin Hofmann během natáčení říkal: "Tohle je seriál, který ti udělá jméno. Chystej se na to." Cítil jsem to podobně a sám jsem se na to připravoval už od chvíle, kdy jsem si poprvé přečetl scénář, protože jsem věděl, že držím v ruce věc, která je opravdu výjimečná. Přestože jsem ale tušil, že díky roli Edy vstoupím do veřejného povědomí, opravdu jsem nečekal, že se stanu slavným ze dne na den. Jednoho rána jsem se probudil jako jiný člověk, ztratil jsem veškeré soukromí a první měsíce pro mě byly docela těžké. Musel jsem se smířit s tím, že některé věci už nikdy nebudou jako dřív. Už se mi třeba nestává, že bych šel do restaurace a dal si tam večeři, aniž by si mě někdo všímal. Nese to s sebou ale i benefity. Dostávám spoustu nabídek, mohu si vybírat práci, kterou chci dělat, a nemusím brát všechno jenom proto, abych měl na zaplacení nájmu.

Nestala se pro vás role výčepního Edy na nějakou dobu nálepkou, které jste se toužil zbavit?

Dodneška se mi stává, že na mě někdo volá Edo, a vždycky to se mnou škube. Říkám si, že mám přece svoje jméno. Když se Most! vysílal, mohl jsem se s ním načas rozloučit. Přestal jsem být Michal Isteník a všichni mě vnímali jako Edu, což bylo hrozné. Naštěstí se té škatulky postupně zbavuju. Právě proto jsem třeba vzal roli ve filmu Kdyby radši hořelo. Od Mostu! jsem totiž hrál skoro samé jedovaté, arogantní, nebo dokonce agresivní postavy, takže jsem si užil, když jsem najednou mohl být za dobromyslného prostého člověka. To byl balzám na duši.

V Kukačkách přece taky hrajete dobráka.

Ano, tam to sice moje postava celé pokazí, ale myslí to dobře.

Mohlo by vás zajímat: Masku slušňáka nenosím, krakena v sobě držím na uzdě, Mostu se nic nevyrovná, říká herec Martin Hofmann

Kromě svlékání jsem byl celé natáčení filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel v komfortní zóně, mám z toho radost, říká herec Martin Hofmann. | Video: Daniela Drtinová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Zemřel vědec, vynálezce a odbojář Mojmír Petráň, bylo mu 99 let

Ve věku 99 let zemřel v sobotu 13. srpna vědec Mojmír Petráň. Na facebooku o tom dnes informovala Učená společnost ČR, jejímž členem Petráň byl. Petráň společně se svým kolegou Milanem Hadravským v 60. letech sestrojili a patentovali konfokální mikroskop s dvojitým řádkováním. Vynález znamenal převrat v mikroskopických technikách a přispěl k bouřlivému rozvoji molekulární buněčné biologie. Vědec Petráň byl i protinacistickým odbojářem.

Svůj přelomový vynález Petráň a Hadravský, kteří v 60. letech působili na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, patentovali v roce 1967 ve Spojených státech. Publikovali ho v roce 1968 ještě před okupací Československa. Po srpnové okupaci Petráň upadl v nemilost, neboť v době Pražského jara sympatizoval s reformními politiky. Svůj mikroskop pak musel vyrábět "podomácku" pod záštitou JZD Komorno u Plzně. Kvůli tomu vzniklo jen několik kusů přístroje.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Při izraelském náletu u Tartúsu zahynuli podle Damašku tři syrští vojáci

Při dnešním izraelském náletu na oblast u syrského pobřežního města Tartús přišli o život tři syrští vojáci a další tři byli zraněni. Oznámila to syrská armáda. Televizní stanice Al-Arabíja předtím uvedla, že izraelská vojenská letadla zaútočila na Tartús a před vypálením střel letěla nad libanonským pobřežím. Izraelská armáda své operace v Sýrii nechává bez komentáře. Útočí hlavně na cíle spojené se spojenci syrské vlády, což je Írán a libanonský Hizballáh. Agentura Reuters napsala, že se k Tartúsu blíží loď, která veze z Ukrajiny obilí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy