Kamarádky vám údajně často říkají, že "máte stylový i bordel". Promiňte, ale jak může být nepořádek stylový?
Třeba tím, že se věci k sobě jednoduše hodí. Dohromady se netlučou, ale tvoří jednotný styl. Platí to hlavně v kuchyni, kde při vaření vytaháte spoustu věcí. Takovým nešvarem moderní doby je, že lidé často překombinují už samotný základ kuchyně, nechají si ji udělat třeba ze tří čtyř materiálů - vypadá to nádherně, ale ta kuchyň bude mít wow efekt jen do té doby, než tam přibude něco navíc. Když na ni dáte varnou konvici, kořenky, gel na mytí nádobí, už to bude problém. Bude to mišmaš. Když ale máte základ co nejednoduší, můžete na lince nechat téměř cokoli a ten bordel bude stylový.
K interiérovému designu jste se dostala celkem náhodou. Nejdříve jste začala pomáhala příteli a poté i manželovi. I to ale vyžaduje jistý cit pro detail a vkus. Měla jste ho už v dětství?
Myslím, že mě zásadním způsobem ovlivnila maminka. Jsem typické vesnické dítě z Polabí, ze socialistické bytovky. V době mého dětství zdaleka nebyly takové možnosti, jako jsou dnes, na výběr jste měla například jen z tří typů dlaždiček. A tak to bylo se vším. Maminka ale pracovala v mateřské školce, a tak byla nesmírně kreativní. Pořád něco pletla, šila nám oblečení a zvelebovala domov. Dokázala z ničeho vykouzlit hezkou dekoraci. Jednou takhle oloupala kroucenou vrbičku, dala na ni ptáčky a zavěsila ji do prázdného rohu v obýváku. Všem se to ohromně líbilo. Měla vytříbený smysl pro detail. Postupně mě začala zapojovat do procesu rozhodování, přemýšlely jsme spolu, jakou barvu pokojíčku zvolíme, vyráběly jsme domečky pro panenky…
Pak jste ale nastoupila na obchodní akademii. Proč jste nešla na uměleckou školu?
Ano, málem ze mě byla kancelářská myš. Obchodní akademie byla v té době praktičtější. Pak jsem ale potkala svého budoucího přítele, který se věnoval podlahám a já jsem začala pracovat pro něj a s ním. Postupně se rozšířilo moje pole působnosti a kromě pokládání podlah jsem začala lidem radit, jak si byt zařídit. Tak to nějak přirozeně pokračovalo i s mým nastávajícím manželem, který byl zase stavař. Zjistila jsem, že mám cit pro detail, stejně jako maminka. Nemá to tak každý. Někteří lidé si změny v interiéru nedokážou vůbec představit a je to pochopitelné, vždyť na kytaru také neumí zabrnkat každý jen podle sluchu.
A tak jste si zřídila vlastní živnost…
Začalo to tak, že jsem tu a tam nahrála fotku našeho bydlení na různá diskuzní fóra. Pak jsem si založila profil na Instagramu a lidé mě začali postupně sledovat. Vždy jsem chtěla být trochu jiná, ale ne extrémně, líbilo se mi dívat se po doplňcích, které tu nejsou k dostání. Inspiraci jsem čerpala ze zahraničí. Lidé začali být zvědaví a ptali se mě, kde jsem ty věci sehnala. Vážně jsem to ale začala brát až v situaci, kdy mi zemřel manžel a já zůstala sama se svým synem. Potřebovala jsem práci, která bude absolutně časově flexibilní. Nemohla jsem si moc dovolit být v práci od do. Tyhle okolnosti vlastně vedly k tomu, že jsem si založila svou vlastní živnost a e-shop Iconioo.
Dá se tedy říct, že jste se stala designérkou díky Instagramu?
Vlastně ano, byla na to dobrá doba. Když byla fotografie jen trochu hezká, rychle se šířila. Dnes už je velká konkurence a placená reklama. Mně se podařilo dostat mezi lidi v ten pravý čas.
Dnes vás sleduje asi 25 tisíc lidí, celkem velká skupina si oblíbila i váš e-shop. V čem tkví to tajemství úspěchu? Konkurence je dnes přece obrovská…
Zní to banálně, ale co se týká e-shopu, prostě se snažím, aby lidé měli z věcí radost, párkrát se mi samotné stalo, že jsem si nějakou věc koupila přes internet a pak jsem z ní byla zklamaná. Vypadalo to jinak. U každé objednávky myslím na zákazníky, představuji si, jak se na ten balíček dychtivě těší a jak ho nakonec i rozbalí. Nesmí být zklamaní. Nepovažuji se za standardní e-shop, právě kvůli té péči, kterou do toho vkládám.
Lidé, kteří mě už znají, ve mně mají jistotu. Důležitou součástí je mé vlastní já, lidé vědí, že když se nemohou rozhodnout, co si do bytu pořídit, mohou mi kdykoli napsat, poslat fotografie a já jim odpovím i třeba v deset hodin večer. Věci spolu dopředu i zpětně konzultujeme, a když se klientovi něco nelíbí nebo se mu věc do bytu nakonec nehodí, kdykoli mi ji může vrátit. Běžný e-shop tohle nemá a standardní interiéroví designéři si to zase naúčtují.
Internetové vyhledávače i vaši zákazníci vás škatulkují do skandinávského stylu. Hledáte inspiraci právě na severu?
Nemám ráda škatulkování. Já si nemyslím, že třeba můj domov je výhradně skandinávský, i když mám většinu věcí světlých a ze dřeva. Co je to skandinávský styl? Skandinávci mají společné jedno, že umí vytvořit domov, takové to lebeděníčko. Na druhou stranu je to přeci um každého národa. I my Češi máme sklony k lebeděníčku, ale existuje český styl bydlení? Já si myslím, že ne. Někdo vyrůstal za první republiky, někdo za komunismu, někdo v roubence… pro každého je domov něčím jiným a tak je také potřeba k tomu přistupovat. Co se týká inspirace, hledám ji všude, ale je pravda, že velká část mých doplňků pochází ze severu.
Jako interiérová designérka máte zkušenost s tím, jak Češi žijí. Co jsou takové největší nešvary tuzemských domácností?
Obecně je problém většinou v útulnosti. Lidé si například nechají zrekonstruovat byt, mají vše nové, ale necítí se v tom interiéru dobře. Někdy podlehnou reklamě anebo různým seriálům o bydlení a pořídí si domů něco, co se jim tam vůbec nehodí. Další chyba je ta, že když mají peníze, pozvou si drahého designéra, který jim byt udělá moderní, ale prezentuje přitom sebe samého, ne daného zákazníka. Majitelé domu nebo bytu pak sice mají krásný interiér, ale naprosto se mine účinkem to, proč si ke své rekonstrukci pozvali odborníka. Necítí se tam jako doma. Často se také shledávám s lidmi, kteří jsou na svůj domov příliš opatrní. Lidem by nemělo vadit, že jim kočka poškrábe linku, je to příběh, který v tom interiéru už navždy zůstane. A vy si ho s každým vařením připomenete, i když už ta kočka nebude na světě.
Zuzany Kasčáková radí: ložnice musí být útulná
Pro ložnici byste si měli zvolit tu místnost, kde si tělo i mysl absolutně odpočine. Neměli byste volit agresivní barvu, dávat do pokoje televizi a pracovat v posteli. Ložnice by měla být co nejjednodušší. Pokud máte málo prostoru a musíte mít v ložnici skříně, tak jako vestavbu po celé stěně, aby netříštila prostor. Do ložnice nepatří lesklý materiál ani zrcadla. Dřevo je klasika a uklidňuje, navíc má hloubku, i když je natřené. Na stěny nedávejte ornamenty, obrázky jen ty, co vás uklidňují. Pamatujte, že v ložnici se večer potřebujete uklidnit a ráno v ní odpočatě vstát. Ložnice nemá být nora s tmavými závěsy. Upřednostněte vzdušnost a svěžest zvolením světlé barvy. Hromada kytek a doplňků na poličkách odvádí pozornost a vzbuzuje v člověku neklid. Volte jednolitá povlečení.
Novým trendem designérů je to, že vám byt vybaví i s kartáčkem na zuby. To také děláte?
Nedělám. S klienty vytvoříme základ a pak už je tam nechám vložit kus sebe. Protože právě to vytváří domov. Vždy se to odvíjí od potřeb a stylu zákazníka, celkovému výsledku předcházejí dlouhé diskuze i o osobním životě, zjistím, co má ten člověk rád, jaké má zájmy, jak často je doma. Zajímavé je, že když mi mají poslat obrázky interiéru podle představ, v 99 procentech je to úplný mišmaš. Každý interiér má jiný styl, barevné ladění i detaily, a právě proto často potřebují poradit.
Slyší Češi na slovo odborníka nebo si byt chtějí vybavit sami?
Myslím, že stále převažuje to, že si chtějí vše udělat sami. Když se jim něco líbí včetně nábytku, snaží se ho doma napodobit vlastní výrobou anebo koupí lacinější kus stejného tvaru. Lidé za design neradi dávají peníze, přijde jim to zbytečné. Přitom s výrobkem si nekupují jen tu danou věc, ale také historii značky. Je to pro mě zvláštní, protože mě by nikdy nenapadlo koupit si židli, co vypadá jako TON, já chci mít TON. Radši budu mít originál anebo nic.
A když je to s tím národem tak špatné, uživíte se vůbec?
Řekla bych, že je to přímo úměrné tomu, kolik energie a času do toho vložím. Jsem trochu extremista. Když se do toho vložím, tak neumím skončit. Mám pak měsíce, které jsou horší, protože si neumím odpočinout. Nejsem schopná říct, jestli to takhle vydržím dlouhodobě, teď jsou to dva roky, co jsem s tím začala a finančně je to tak akorát, není to moc na žádné velké vyskakování. Mám ale dané priority, nepotřebuji jezdit v luxusních autech, ale ráda vezmu Bertíka někam na dovolenou. Možná bych jen potřebovala být větší dravec. Lidé slyší na slevové kupony a levné kousky, ty ale u mě nenajdou.
