Z pražského metra je grafický paskvil, mělo by být kulturní památkou, říká ilustrátor

Clara Zangová Clara Zangová
18. 2. 2020 10:08
Výtvarníci Jan Šrámek a Veronika Vlková se díky ilustracím pro knihu To je metro, čéče! o pražské podzemní dráze dostali na prestižní výstavu v Boloni. V konkurenci 2754 uchazečů uspěli jako jediní Češi. Šrámek se s Aktuálně.cz podělil o specifickou metodu tvorby ilustrací, vysvětlil, proč se mu rekonstrukce stanic metra zdají nešťastné a čím je unikátní vizuální kultura z období socialismu.

Jan Šrámek má za sebou již několik zdařilých výtvarných projektů, kniha To je metro, čéče! však byla jeho prvním větším počinem v oblasti dětské ilustrace, s nímž hned dosáhl mimořádného úspěchu. Vybrali ji na výstavu v italské Boloni. "Byl jsem překvapený, že nás vybrali. Veronika mi psala, že nějaká ilustrátorka, kterou sleduje na Instagramu, tam dávala seznam vybraných umělců a že jsme tam taky. Je to pro mě jeden z největších úspěchů a považuji to za důležité, protože bych se chtěl dětské ilustraci věnovat víc," naznačuje Šrámek budoucí směr své práce.

Kniha To je metro, čéče! komponuje encyklopedické údaje o podzemní dráze do dobrodružného příběhu školáka Káji a jeho dědečka, který pracuje v dopravním podniku. Krom toho, že si příběh drží napínavou linku, vyniká i milým humorem, který neurazí ani dospělého. "Vedu tě někam, kde stroje vykopaly do země velikou díru, čéče. Do ní se vejde celý jeden svět. Najdeš tam schody, které jezdí… Koleje a vlaky… Tajné chodby, tunely a bunkry. Potkáme známé lidi a pak cizí, kteří se nikdy neviděli a už se asi ani nepotkají. Slunce tam nesvítí, ale často zafičí vítr, že létají klobouky," vypráví v knize chlapci dědeček, přezdívaný Krtek. Autorkou textu je spisovatelka Milada Rezková.

Ilustrace z knihy To je metro, čéče!
Ilustrace z knihy To je metro, čéče! | Foto: Jan Šrámek a Veronika Vlková/Nakladatelství Paseka

Na ilustracích spolu Šrámek s Vlkovou pracovali již jako osvědčená autorská dvojice, Šrámkův čistý grafický styl a náladové akvarely Vlkové fungují v symbióze již v několika publikacích. "Když přemýšlím o nějaké kompozici, tak vím, jakým způsobem do toho může zasáhnout Veronika. Oslovil jsem ji ke spolupráci, protože kdyby to metro bylo jen ve vektoru, bylo by to hrozně chladné. Takhle se tam dostala určitá organičnost. V předchozích pracích jsem většinou dělal architekturu a Veronika pak nakreslila postavy a organické tvary. Tady jsme ale několikrát pracovali tak, že jsem geometricky naskicoval nějaké postavy, které potom Veronika namalovala, a já do nich ještě zpětně zasáhl," popisuje Šrámek tvůrčí proces.

Oba výtvarníci mají k dopravním prostředkům osobní vztah, autorka textu Rezková je pak, jak Šrámek říká, odbornicí na metro. "Když jsem na tom pracoval, řešil jsem si tím osobní vztah k městu a zážitkům v něm. Metro je pro mě jeho centrální nervový systém. Když jsem vyrůstal a pak chodil na střední, vždycky jsme si dávali sraz na metru. Bydlel jsem u Kačerova, hodně se to kolem toho točilo," vypráví autor.

Přiznává, že dělal také graffiti. Ta ho však přivedla k malbě. Veronika Vlková zase objevovala kouzlo hromadné dopravy v rodném Brně. "Její máma pracovala v Brně dlouho jako revizorka. Takže zažívala to, co je v té knížce, v brněnské verzi bez metra. Chodily po konečných tramvají a tak," říká Šrámek, který nyní také žije v Brně. Metro mu tam ale neschází. "Jsem rád, že tam není. Jsou tam šaliny," směje se.

Dnes je metro grafický i designový paskvil

Ilustrátor přiznává, že ho metro nebavilo úplně odmala, podobně jako knižního hrdinu Káju. "Když jsem byl kluk, měl jsem raději létání, chtěl jsem být pilot. Až na výšce jsem začal zpětně oceňovat umělecké kvality a zpracování jednotlivých stanic, což jsou věci, které si člověk v mladším věku nemá šanci uvědomit. Hodně se mi líbí design původních stanic i jejich grafické zpracování. Něco do sebe mají i stanice jako Černý Most, které nesou prvky postmoderny. Je škoda, že ve výsledku z toho vznikl takový paskvil. Zrovna dneska jsem se koukal v metru, že to není úplně sjednocené. Nedodržuje se žádný grafický manuál," kritizuje Šrámek současný vzhled podzemní dráhy.

Ilustrace z knihy To je metro, čéče!
Ilustrace z knihy To je metro, čéče! | Foto: Jan Šrámek a Veronika Vlková/Nakladatelství Paseka

Jako obdivovatel původního designu stanic metra, zejména výtvarného řešení Jaroslava Otruby a Jiřího Rathouského na lince A, není Šrámek nadšený z nově zrekonstruovaných stanic. "Třeba Skalka je příklad toho, jak by to nemělo dopadnout. Původní provedení bylo opravdu hezké, po rekonstrukci to působí umělohmotně, dříve bylo obložení z odlišného materiálu. Jsou to detaily, ale třeba i šířka linek, které byly mezi komponenty, měla svůj přesný rytmus, který je teď narušený. V kombinaci s nově použitým materiálem to úplně nefunguje, nelíbí se mi materiály, které se dneska používají. Některé stanice jsou hodně legrační, třeba Bořislavka. Doufám, že se to v budoucnu podchytí," přeje si. Nadšený není ani z vizualizací plánovaného metra D.

Šrámek má vášeň pro brutalistní architekturu druhé poloviny 20. století a bojí se, že rekonstrukce postupně zlikvidují vzhled pražského metra. "Je to problém gentrifikace, vztahu k architektuře a celkově k designu z té doby. To je třeba případ Transgasu. Doteď nechápu, jak to mohli zbourat. Bylo mi to líto, naše děti budou kroutit hlavou, jak jsme něco takového mohli zbourat. To samé s hotelem Praha, to už vůbec nechápu," stýská si výtvarník nad stavbami, které byly srovnány se zemí.

"Je vidět, že je to řízené ekonomickými zájmy, umělecké hodnoty se vůbec nereflektují. Zároveň je to i problém odborníků. Když to mohli prohlásit za kulturní památku, neuměli se dohodnout. Část lidí říkala, že to nemůže být kulturní památka, protože to není dost staré. Upozorňuje to na problém celého systému památkové péče o architekturu druhé poloviny 20. století. Myslím, že celé metro by mělo být zapsané jako kulturní památka. Díky tomu by byla nastavená pravidla, jak ho rekonstruovat," říká.

Výtvarníka ale nebaví jen pražské metro. "Teď jsem byl v Moskvě a to je zážitek. Metro ze 30. let ve stylu socialistického realismu, bohaté zdobení, štukování, mozaiky… Jedna z nejkrásnějších stanic má asi 20 výklenků a v každém výklenku je mozaika zobrazující nějaký výjev spojený s létáním. Neuvěřitelné, působí to velkolepě. A třeba stockholmské metro bylo projektované v 60. letech a má brutalistní nádech. To se mi hodně líbí. Je to světový unikát, co se týče použitých materiálů, designu i přístupu," vysvětluje.

Jan Šrámek (36)

  • Vizuální umělec, ilustrátor a grafik studoval v Ateliéru intermédií na FVU VUT v Brně
  • Nyní tamtéž vede Ateliér video
  • Úzce spolupracuje s výtvarnicí Veronikou Vlkovou a animátorem Martinem Búřilem
  • Pracoval například na publikacích Postavit domy nestačí (2015), Pionýři a Roboti (2016), Pražské vize (2018) a nejnovější To je metro, čéče! (2019)

Sídliště zničil individualismus

Krom toho, že Šrámek brutalistní architekturu obdivuje, je to i hlavní předmět jeho tvorby. Vytváří ilustrace pro festival otevřených domů Open House a společně s Veronikou Vlkovou ilustroval i knihu Pražské vize: Fantastické stavby, které nikdy nevznikly o megalomanských projektech, které metropole nakonec nespatřila. Z těchto neuskutečněných projektů výtvarník lituje, že Praha přišla o návrhy architekta Josefa Havlíčka, konkrétně o jeho vizi Nuselského mostu a mrakodrapy, které měly být rozesety po celém městě.

Jan Šrámek by rád v Praze viděl Havlíčkův návrh Nuselského mostu. Ilustrace z knihy Pražské vize.
Jan Šrámek by rád v Praze viděl Havlíčkův návrh Nuselského mostu. Ilustrace z knihy Pražské vize. | Foto: Jan Šrámek a Veronika Vlková

Blízká jsou mu také sídliště, panelákové bydlení zpodobnil pro publikaci Paneland. "Já jsem na sídlišti vyrůstal, takže k tomu mám hodně blízko. Byl jsem ještě součástí určité vize o sídlištích, která odkazovala i k meziválečné avantgardě. Zároveň jsem zažil postupný rozpad toho ideálu. Na začátku tam bydleli lidi všech vrstev. V devadesátkách začali odcházet a přestali se starat o veřejný prostor. Sídliště ležela ladem, nepracovalo se s nimi koncepčně a nikoho to ani nezajímalo. Nikoho nenapadlo, že by se měl starat o něco společně s druhými. Myslím, že to souvisí s obratem k individualismu," domnívá se.

Ilustrace z knihy Paneland
Ilustrace z knihy Paneland | Foto: Jan Šrámek

Šrámek se zajímá také o vizuální kulturu z období socialismu, kterou mapuje web Padesátky.info, jejž spoluzakládal. "Je zajímavé pozorovat vývoj po převratu, kdy do ní vstoupil socialistický realismus, který má jasná pravidla. Tady ale přetrvával silný vliv meziválečné avantgardy prostřednictvím Devětsilu a podobně, což byli levicoví intelektuálové, vázaní na západní modernu. To, jakým způsobem se to dostalo i do oficiálního designu, je originální a jedinečné," popisuje. Toto období je podle něj nedostatečně zpracované a zatížené řadou mýtů.

Dříve se Jan Šrámek věnoval také VJingu, činnosti podobné DJingu s tím rozdílem, že se jedná o mixování videa. Jako VJ Kolouch jezdil na festivaly po celé Evropě a vytvořil také koncept projekcí pro kapelu Midi Lidi. "Teď hraju jen občas, mám projekt Zvláštní okolnosti, což je animovaný film, který živě reaguje na hudbu Mikuláše Odehnala z Ostravy," říká. V současnosti pracuje na projektech, které souvisí buďto s architekturou, nebo s ekologicko-společenskou problematikou. "Vizuálně mě fascinuje ekologická apokalypsa. S Veronikou jsme dělali projekt Ztracená perspektiva. Ten je o putování neidentifikovatelné ženské postavy opuštěnou krajinou předměstí. Tu, jak se říká, klimatickou úzkost pociťuji hodně," přiznává.

"Teď mám rozdělaný animovaný film s Martinem Buřilem, který se jmenuje Koroljovův sen a je inspirovaný životem ruského raketového konstruktéra Sergeje Koroljova. Je to příběh o překonávání překážek a vztahu kreativity s prací pro státní aparát. Koroljova ve 30. letech zavřeli do gulagu a pak ho zas vytáhli, když ho potřebovali. Protože byl v gulagu, zemřel předčasně a je to možná jeden z důvodů, proč se Sověti nedostali na Měsíc s lidskou posádkou," popisuje Šrámek, co chystá do budoucna.

 

Právě se děje

před 6 hodinami

Brémy podlehly Frankfurtu 0:3, Pavlenka inkasoval po 342 minutách

Fotbalisté Brém v dohrávce 24. kola německé ligy podlehli Frankfurtu 0:3 a zůstali na předposledním místě tabulky. Brankář Jiří Pavlenka byl v bundeslize překonán po 342 minutách, celý zápas za domácí Werder odehrál i krajní obránce Theodor Gebre Selassie.

Brémy prohrály poprvé po třech ligových zápasech a ztrácí dva body na šestnáctý Düsseldorf, který drží barážovou pozici. Eintracht zvítězil podruhé za sebou a poskočil na 11. příčku.

Domácí si v úvodním poločase vytvořili víc nebezpečných šancí než soupeř, ale brankář Trapp zneškodnil dalekonosnou ránu Klaasena nebo Selkeho pokus z úhlu.

Druhé dějství jasně patřilo Frankfurtu. V 61. minutě si na Kostičův centr naskočil Silva a přesnou hlavičkou překonal Pavlenku. Reprezentační gólman podruhé inkasoval v 81. minutě z rohu od nepokrytého Ilsankera a hostující náhradník ještě v poslední minutě uzavřel skóre hlavou.

Hráči Werderu potvrdili pozici nejhoršího domácího týmu německé ligy, v aktuální sezoně na Weserstadionu ze 14 utkání získali pouhých šest bodů a vyhráli jen v září nad Augsburgem (3:2).

před 6 hodinami

V případě Maddie McCannové, jež zmizela před třinácti lety, je podezřelý Němec

Němečtí vyšetřovatelé podezřívají z vraždy britské dívky Maddie McCannové, která zmizela před 13 lety při rodinné dovolené v Portugalsku, 43letého muže z Německa. Vyšetřování otevřelo státní zastupitelství v Braunschweigu, informoval dnes Spolkový kriminální úřad. Podezřelý, který byl už v minulosti podle agentury DPA vícekrát trestán kvůli sexuálním deliktům i na dětech, si v současnosti odpykává víceletý trest ve vězení.

Tehdy tříletá Madeleine McCannová zmizela v květnu 2007 z apartmánu v turistickém komplexu v Praia da Luz u jihoportugalského města Lagos v regionu Algarve. Její rodiče byli tehdy na večeři v blízké restauraci. O osud dívenky se zajímala média na celém světě. 

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Anderson, Ozon, McQueen. Festival v Cannes zveřejnil výběr filmů pro letošní ročník

Nové filmy amerického režiséra Wese Andersona, francouzského Françoise Ozona či britského Steva McQueena jsou součástí oficiálního výběru 56 snímků pro letošní ročník mezinárodního filmového festivalu v Cannes. Filmový svátek se letos v květnu nekonal kvůli koronavirové pandemii, pro snímky je ale zařazení na jeho program prestižním oceněním, uvedla agentura AFP. Žádný český film se do výběru neprobojoval.

Na seznamu oficiálního výběru se nachází Andersonův film The French Dispatch (Francouzská spojka), Ozonův Eté 85 (Léto 85), britský filmař Steve McQueen má ve výběru snímky hned dva - Lovers Rock (Skála milenců) a Mangrove (Mangrovník).

Žádný český film v letošním oficiálním výběru festivalu nefiguruje. Ze zemí střední a východní Evropy zde mají své zástupce pouze Litva (film Soumrak režiséra Šarunase Bartase) a Bulharsko (snímek Únor od režiséra Kamena Kaleva).

Zdroj: ČTK
Další zprávy