Hůlová: Dokud ženy nezačnou upřednostňovat hodné muže, feminismus se může jít klouzat

Tomáš Maca Tomáš Maca
26. 8. 2019 9:55
Svými názory popichuje zatvrzelé konzervativce i bezpodmínečné liberály, protože se jen zřídka drží myšlenkových škatulek těchto nesmiřitelných táborů. „Nikdy jsem nenašla svou partu. Pro některé splývám s moralizující elitou a ta ve mně zase často vidí ďáblova advokáta,“ říká spisovatelka Petra Hůlová (40).
„Nikdy jsem nenašla svou partu. Pro některé splývám s moralizující elitou a ta ve mně zase často vidí ďáblova advokáta,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz spisovatelka Petra Hůlová.
„Nikdy jsem nenašla svou partu. Pro některé splývám s moralizující elitou a ta ve mně zase často vidí ďáblova advokáta,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz spisovatelka Petra Hůlová. | Foto: Radek Vebr

Svou loňskou knihou Stručné dějiny Hnutí naštvala některé feministky, přestože se k podpoře ženské emancipace sama hlásí. Letos na ni navázala románem Zlodějka mýho táty, ve kterém opět vykresluje dystopickou vizi blízké budoucnosti, tentokrát však poukazuje na proměny vztahů mezi rodiči a dětmi. O obou tématech i o současné české politice mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Vypravěčem vaší nové knihy je desetiletý Miky, který těžce snáší rozluku svých rodičů a střídavou péči. U čtenáře v některých chvílích vyvolává soucit, ale v jiných mu může připadat jako rozmazlený fracek. Jak Mikyho vnímáte vy?

Rozporuplně. Právě takový Miky také je. Prochází šíleným emočním koktejlem dítěte, kterému se rozpadla rodina, a tak je ho člověku přirozeně líto. Zároveň způsob, jakým si nárokuje svět své původní rodiny, na který má podle sebe právo, nebere ohledy na nic a na nikoho. Je to do jisté míry normální, děti jsou a musejí být sebestředné. Otázka je právě ta míra. Kde končí právo dětí na štěstí, a co když se vylučuje se štěstím rodičů? Co pro děti obětujeme, a co už ne? Těžká situace, kdy se máma s tátou rozejdou, je nadčasové téma, ale sociální teror, který Miky rozpoutá, aby je dostal zpátky k sobě, může existovat jen v dnešním světě emancipovaných dětí. Miky by byl před 50 lety jako postava naprosto nevěrohodný, ale dnes mnohé děti jednoduše odmítají dospělácký svět přijímat jako něco daného, čemu se musí přizpůsobit.

Přispěla podle vás k téhle situaci proměna výchovy, která dřív nebyla tolik založená na chápavém přístupu k dětem a reflektování jejich potřeb?

Souvisí to s širším fenoménem, než je vztah rodičů a dětí, a sice s tím, že žijeme ve světě, který se vyžívá ve shazování autorit. To dnes vidíme všude. Dobře to lze pozorovat ve školství, kde autoritu učitelů zpochybňují jak žáci, tak rodiče. Někdy to může být namístě, jenže se to děje paušálně. Husákovská generace s mindráky z komunistických učitelů si své komplexy kompenzuje na těch dnešních, kteří za to nemůžou. Za slabou autoritu dospělých může i technologická gramotnost dětí, se kterou dospělí často nestíhají držet krok.

Oslabení autorit má ale přece i svá pozitiva. Může u mladé generace otupovat davové myšlení, vytvářet kritický odstup a přispívat tak ke společenskému pokroku, nebo ne?

Jenže tendence autority podvracet, je přijímaná bezvýhradně. Pokud budeme mluvit o té rodičovské, považuju ji za nezpochybnitelný základ, který by dítě mělo nejdřív bezvýhradně přijímat, aby se proti ní pak mohlo vymezit v pubertě. Miky v mé knize rodičovskou autoritu neuznává už v deseti a co víc, my moc dobře rozumíme proč a leckdy mu držíme palce. A to je ono. Chápeme, proč tu strašlivou věc na konci knihy udělá. Ale to ji nedělá o nic méně hroznou. Odpověď na otázku, co s tím, nechávám na čtenáři. Já tu jedinou správnou taky nemám.

Rozvodovost rok od roku roste a přibývá dětí žijících v neúplných rodinách nebo právě ve střídavé péči. Ve vašem románu dospělí v blízké budoucnosti mluví o tom, že už je tradiční pojetí rodiny překonaný pozůstatek minulosti. Je ale generace dnešních dospívajících na takovou proměnu připravená?

Přestože vznikají nejrůznější alternativní modely rodin, děti jsou podle mě většinou příšerně konzervativní. Chtějí, aby trvaly podmínky, do kterých se narodily. Na jednu stranu si víc dovolují a tím podkopávají model toho, kdo koho poslouchá, na druhou stranu pořád touží po jasném a přehledně nalajnovaném světě. Svět dospělých ale takhle v jistém smyslu nikdy nefungoval. Jen jsme dřív neměli takovou potřebu dětem ve všem vyhovět.

Mluvila jste o tom, že si dnešní děti nárokují, aby se dospělí přizpůsobili jejich potřebám. Nevypovídá ale vzrůstající počet rozpadajících se rodin o tom, že stejně sebestředný přístup zaujímají rodiče, když své partnery v případě vzájemných neshod snadněji než dřív opouštějí?

Jasně, i rodiče dnes v životě kladou větší důraz na vlastní štěstí a i u nich oslabuje přesvědčení, že by se měli něčemu podřizovat, například tradiční instituci manželství. Tím nechci říct, že by se rodiče neměli v žádném případě rozvádět. Sama jsem rozvedená a příběh Zlodějky mýho táty je nakonec asi ze všeho nejvíc prací s mými vlastními emocemi a nějak přetavenými zkušenostmi. Není to tak, že bych si vybrala téma střídavé péče pragmaticky, protože je to prý trendy, jak zaznělo kriticky v některých recenzích. Za tou knihou je můj vlastní životní příběh a bez něj bych situaci Mikyho ani nedokázala přesvědčivě popsat. Šlo mi o zpřítomnění hororu, v němž jsou všichni namočení, nikoli o to, pokládat akademicky na váhu nějaká pro a proti střídavé péče.

Petra Hůlová (40)
Autor fotografie: Radek Vebr

Petra Hůlová (40)

  • Na Karlově univerzitě vystudovala kulturologii a mongolistiku. V Mongolsku kolem roku 2000 nějakou dobu pobývala, a tak do něj zasadila i svůj první román Paměť mojí babičce z roku 2002.
  • Za svůj spisovatelský debut získala cenu Magnesia Litera pro objev roku a navázala na něj například knihou Cirkus Les Mémoires (2005), v níž pro změnu vycházela ze zkušeností s pobytem ve Spojených státech.
  • Ve dvou nejnovějších románech Stručné dějiny Hnutí (2018) a Zlodějka mýho táty (2019) přesunula pozornost od osobnějších osudů směrem k obecnějším společenským tématům - konkrétně k feminismu a rozpadu tradiční rodiny.
  • Je členkou Strany zelených, za kterou v roce 2013 kandidovala do poslanecké sněmovny. Své názory zveřejňuje i jako publicistka. Dřív přispívala do týdeníku Respekt a dnes se její texty objevují například na webu iLiteratura.cz.
Zdroj: Tomáš Maca

Zdá se mi, že se jak ve Zlodějce mýho táty, tak ve své předchozí knize Stručné dějiny Hnutí vydáváte opačným směrem než Margaret Atwoodová v dystopii Příběh služebnice. Zatímco Atwoodová upozorňuje na nebezpečí konzervativismu, vy si všímáte temných stránek přílišného osvobození od tradičního pojetí rodiny, genderových rolí a partnerských vztahů.

Je pravda, že se v obou svých posledních knihách podobně jako Atwoodová věnuju napětí mezi starým a novým. Atwoodová varuje před konzervativním utahováním šroubů, mě zase víc zajímá, co s sebou přinášejí bezbřehá svoboda a práva. Zajímá mě odvrácená strana individualismu. Ten má stále jakousi trendy rebelskou nálepku a jde ruku v ruce s tažením proti autoritám, o kterém jsme mluvili.

Atwoodová zmiňovala, že Příběh služebnice začal být v současnosti aktuální v souvislosti s kampaní #MeToo a s nástupem Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta.

Ano, ale nemyslím si, že ukazuje vizi, která by současné americké nebo české společnosti hrozila. Spíš než diktát nějaké totality, kterou bychom museli postaru poslouchat, nám hrozí peklo nepřeberných možností. Ty jsou nám prodávány jako svoboda, ale jde primárně o byznys. Svoboda a individualismus je reklamní slogan. Jediná naše moc, která se zvětšuje, je svoboda konzumovat. Zdá se mi však, že s kritikou tohoto systému můžu uspět jen v rovině bezmocného apelu.

Trumpův konzervativismus je pouze strategie, na kterou chytá voliče, co se cítí být v dnešním světě, ať už vlastní, nebo cizí vinou, ztracení. Současně Trump snižováním daní i jinými opatřeními hájí primárně zájmy bohatých, kteří jsou jeho finančními zdroji. Hlasy těch pár procent populace, za které ve skutečnosti kope, by ho ovšem do Bílého domu nedostaly. Proto jsou v Trumpově balíčku i ony konzervativní hodnoty. I když se Trump stal maskotem strašidelného konzervativismu, jeho doktrínou je progresivní konzumerismus. Svou politikou dál zvětšuje nerovnosti mezi bohatými a chudými a roztáčí kolo individualizovaného "rájopekla".

Výraznou paralelu mezi Příběhem služebnice a vaší loňskou knihou Stručné dějiny Hnutí vidím ve společnosti oproštěné od sexuálních tužeb. Zatímco však Atwoodová redukuje pohlavní styk na plození dětí, vy načrtáváte systém, ve kterém se muži a ženy povinně odnaučují vzájemně vnímat sexuální optikou. Mohou ale lidé svou pudovou podstatu vůbec někdy odhodit?

Idea založit vzájemnou přitažlivost mužů a žen na něčem duchovnějším, je přitažlivá i pro zastánce #MeToo. Tato kampaň přece není jen o tom, že chlapi nemají zneužívat svou moc k sexuálnímu nátlaku, ale i o tom, že to, co je na ženách přitažlivé a pozoruhodné, nejsou jen velká prsa, ale také jejich osobnost. Většina mužů by přece chtěla, aby ženy nevzrušovaly hlavně jejich prachy a postavení, a většina žen, aby se muži tolik nefixovali na jejich mládí a pěkně tvarovaný zadek, nebo ne? Už jen proto, že většina mužů extra nevydělává a většina žen není mladých. V mé knize tuhle vizi dovádím do extrémních konců, což ovšem neznamená, že původní sen o lepším světě přestává žít. Snu o společenské spravedlnosti a rovnosti se přece také pořád držíme, přestože v Sovětském svazu i komunistickém Československu moc nedopadl.

Jako muže mě ale často napadá otázka, jestli ženy opravdu chtějí partnery, kteří jim naslouchají, jsou pozorní a nesnaží se ve vztahu dominovat. Mohou hodní chlapi svým přítelkyním imponovat?

Příklady hodných kluků, kteří to dostali sežrat, vidíme všude kolem sebe. Možná je na vině starý model uvažování, podle kterého má být správný muž vždycky silný, nikdy nemá brečet a tak dále. Takže možná je ta změna jen otázkou času a příští generace. Pokud přistoupíme na to, že to není věc času, ale přitažlivost arogantních alfa samců je daná biologicky, tak se můžeme jít s celým feminismem a #MeToo zahrabat. Ale je tu ještě třetí možnost, a to, že ocenění hodného chlapa je věcí úrovně konkrétní ženy a že těch kultivovaných žen je prostě menšina. Samotná tendence zneužít toho, kdo je na nás hodný a kdo je tím pádem zranitelný, vychází z nastavení společnosti. V té naší je běžné, že se po komkoli slabším vyškrábu nahoru a povozím, abych maximalizovala svůj zisk, a ani ve vztahu k opačnému pohlaví to bohužel nefunguje jinak.

V souvislosti s vydáním Stručných dějin Hnutí jste také říkala, že jste chtěla zastánkyně feminismu dovést k sebereflexi. V jakých otázkách jim sebereflexe chybí?

Feminismus stojí mimo jiné na skvělé myšlence, že by se na ženu nemělo pohlížet primárně jako na sexuální objekt a že by muž s mocí neměl tuto moc zneužívat k tomu, aby ženu dostal do postele. Už se ale tolik nemluví o tom, že ženy se zbraněmi svého sexappealu často pragmaticky pracují, a jsou k tomu dokonce často odmala vedené svými vlastními matkami. Reflexe této skutečnosti by podle mě mohla pomoct i samotnému #MeToo, a to v tom smyslu, že by chlapi ztratili pocit, že za všechno mohou jen oni. Ten dnes zjevně často mají a já se jim nedivím.

Nedávno jsem připravovala jednu divadelní dramatizaci s bývalým šéfem Státního divadla ve Stuttgartu a ten mi vyprávěl, jakým způsobem se na něj od nástupu do funkce lepily herečky a záměrně vytvářely situace se sexuálním nábojem, aby jim jako vysoce postavený samec pomohl v kariéře. Probíhá nějaká reflexe na toto téma u žen? Mně tedy chybí, jenže když něco takového řeknu, tak mě hned někdo okřikne, že tím nahrávám mužskému šovinismu.

Trochu mi to připomíná debatu ohledně izraelsko-palestinského konfliktu. Palestinci v Gaze jsou utlačovaní politikou izraelského státu, nemůžou se v oblasti volně pohybovat a žijí v dost těžkých podmínkách. Když ale podrobíte politiku izraelského státu vůči Palestincům kritice, riskujete, že vás někdo s velkou pravděpodobností obratem nařkne z antisemitismu. Stejně jako v rámci feminismu se pro takzvané dobro věci umlčují kritické hlasy, což z dlouhodobého hlediska ničemu nepomáhá. Právě naopak. Co se násilně potlačuje, nakonec ve společnosti dřív nebo později bouchne.

"Myslím, že by nám víc než demonstrace na Letné pomohlo, kdyby třeba taková ODS otevřeně přiznala své chyby. Lidi by pak u politiků viděli nějakou sebereflexi."
"Myslím, že by nám víc než demonstrace na Letné pomohlo, kdyby třeba taková ODS otevřeně přiznala své chyby. Lidi by pak u politiků viděli nějakou sebereflexi." | Foto: Radek Vebr

Narážíte tedy na to, že ve společnosti existuje tichá dohoda o tom, které názory se smějí říkat a které jsou zapovězené?

Ano. Ostýcháme se o některých věcech mluvit, protože máme strach, že tím oslabíme své vlastní stanovisko. Názory a emocemi, co jsou často tabuizované a marginalizované, byť třeba v dobré víře, se pak živí populismus. Ze strachu z toho, že bychom nahrávali komunistům, byly například v devadesátých letech přehlíženy politické a ekonomické chyby tehdejší vládnoucí garnitury. Dokola jsme tu jen omílali příběh o vítězství demokracie nad komunismem a byli jsme zaslepení. I já jsem byla zaslepená a neuvědomovala jsem si to. Tím, že si pamatuji sama sebe jako někoho, kdo žije ve společenském bludu, jsem, myslím, teprve sama nějak dospěla.

Když už jsme se dobrali k české politice, vy jste v anketě časopisu Reflex řekla, že vám demonstrace Milionu chvilek pro demokracii připadají jako přesvědčování přesvědčených a že na voliče Andreje Babiše příliš nepůsobí. Co dělají odpůrci současného premiéra špatně?

Myslím, že je dobře, že Babiš ví, že je pod drobnohledem a musí se hlídat. To je u politika vždycky fajn. K organizátorům protestů mám úctu a je dobře, že se dějí. Zároveň ale cítím, že na společenské konstelaci nic moc nemění, přestože jsem přesvědčená, že právě tohle je jejich ambice. Jenže pokud si myslíte, že celá politika je v podstatě špína, tak vás nějaká kauza jen tak nevykolejí, čekáte ji. Babiše možná nevolíte ani tak proto, že je lepší, ale protože jste měl těch druhých už plné zuby.

Babiš vyrostl na tom, že ačkoli se v Česku mluvilo o vítězství demokracie, plno lidí se necítilo být v partě vítězů. Spíš měli dojem, že s nástupem kapitalismu tratili, a do toho z médií slyšeli jenom to, jak to všechno dobře šlape. To je pochopitelně frustrující a podíl na tom měly strany, které razily ekonomickou politiku prohlubující rozdíly mezi bohatými a chudými. Tahle politika vedla k tomu, že si úzká ekonomická elita společnosti neuvěřitelně nahrabala. Proto myslím, že by nám jako společnosti víc než demonstrace na Letné pomohlo, kdyby třeba taková ODS, ale nejen ta, otevřeně přiznala své chyby. Lidi by pak totiž ze strany politiků viděli sebereflexi.

Voliči Andreje Babiše ovšem nemají averzi jen vůči politikům starších stran, ale i vůči elitám z řad intelektuálů a umělců, kteří se podobně jako vy nějak společensky angažují. Jak by měli lidé z kulturní oblasti postupovat, aby jejich snaha nevyzněla jen jako moralizování?

Někdo by si tady měl už konečně uvědomit, že nikdo si dobrovolně nenechá vymluvit svůj názor na cokoli a nikdo není zvědavý na nějaké moralizování. To nesouvisí s láskou k Babišovi, nebo k Havlovi, ale s lidskou důstojností. Pokud mají mít lidé respekt k elitám, musí je vnímat jako ty, kteří chápou jejich zájmy a perou se za ně. Pokud se na ně ale elity dívají jen jako na někoho, kdo je omezený, málo otevřený nebo xenofobní, tak si jejich uznání nezískají. Jediná cesta vede přes porozumění, pokoru a schopnost přiznat chybu. Dryáčnické mentorství našich elit je totiž nejen neetické, ale také bezzubé. Je to nepodařený kompromis mezi pochopením a válkou. Buď chci někomu porozumět, nebo ho chci umlčet. Obojí současně dělat nejde.

Video: Mužům se rozpadá pocit, že mají právo na cokoliv, jsou nejistí, říká Kamil Fila

Nestydím se za to, nemám ale radost z toho, že je to cejch, slovo gender dostalo strašně negativní nádech, tvrdí oceněný filmový kritik Kamil Fila. | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy