Když pomineme loňský podzim, kdy se na vaší scéně asi měsíc hrálo, je Divadlo Na Jezerce kvůli covidu už rok zavřené. Přesto v rozhovorech říkáte, že máte ještě víc práce než normálně. Jak tedy místní soubor zdlouhavý lockdown tráví?
Za tu dobu, co nesmíme hrát, jsme dokončili přípravu dvou nových inscenací a obě jsou to původní české hry napsané přímo pro nás. První z nich se jmenuje Ze života Čapka, jejím autorem je herec a režisér Petr Vacek a téma mě zaujalo mimo jiné tím, jak smutně Karel Čapek skončil. Režim druhé republiky i tehdejší společnost postupovaly proti humanistům s neobyčejnou agresivitou. Čapek dostával nepřejícné anonymní dopisy, vyhrožovali mu smrtí jenom proto, že mluvil o míru. Vidím v tom podobnost s dnešní dobou, se situací, kterou u nás v posledních letech vyvolal prezident Zeman.
Máte na mysli averzi vůči takzvaným pravdoláskařům?
Averzi vůči komukoli, kdo smýšlí jinak než Hrad. Druhou ze zmiňovaných her nazvanou Mašíni napsal režisér Jan Jirků, a přestože se jedná o kontroverznější téma, myslím, že si divadelní zpracování zaslouží. Mnoho lidí totiž bratry Mašíny považuje jen za vrahy, kteří zabili tátu od dítěte, ale málokdo z nich ví, že ten táta byl zároveň velmi krutý bachař z Jáchymova.
Vy jejich dramatický útěk z Československa považujete spíš za hrdinství?
Přikláním se k názoru, že byli víc hrdinové než vrazi, protože bojovali proti komunismu, tedy proti zlu. Myslím, že ani nemohli jinak, protože měli vzor ve svém otci. Generál Josef Mašín byl jedním z největších hrdinů protinacistického odboje, kterého uznávali i sami esesáci, protože na něm při výsleších vyzkoušeli všechny osvědčené metody, a stejně s ním nic nepořídili. Jeho synové pak podobně jako on považovali vlastenectví za svou povinnost.
Vezměte si, jak se estébáci zachovali k jejich sestře Zdeně Mašínové, která kvůli handicapu odmalička chodila o berlích. V 50. letech ji drželi v betonové cele, kde musela ležet na studené podlaze a jíst ze země jako pes. K výslechu ji vedli nahou přes celou věznici a nemohla si vzít ani svoje berle. Tohle je pravá tvář komunismu a myslím, že se o tom dneska strašně málo mluví.
Způsob, jakým Jan Jirků hru napsal, ale odráží i názorový spor, který se o Mašínech v naší společnosti vede. Vyprávěcí linku tvoří dialog mezi ředitelem divadla a režisérem. Zatímco ředitel nechce hru o bratrech Mašínech povolit, režisér je její realizací posedlý a trvá 30 let, než se mu to podaří. Následně si oba společně s dalšími postavami přehrávají různé pasáže ze života Mašínů. Je to taková hra ve hře, Jan Slovák v roli režiséra Mašínům fandí, Milan Šteindler v roli ředitele ne.
Snažíte se tedy do repertoáru zařazovat hry, které prostřednictvím historie promlouvají k současnosti?
Ano, v listopadu 1989 jsem se sice domníval, že tohle poslání divadla skončilo a že hry o politických tématech už nebudou zapotřebí, ale postupně jsem si uvědomil, že to tak není. Když se podíváte do minulosti, zjistíte, že divadlo lidem nastavovalo zrcadlo odpradávna, a pokud by se palčivým otázkám vyhýbalo, tak by ztratilo svůj význam.
Jaká nálada teď mezi herci vašeho divadla panuje, když zkouší takzvaně do šuplíku a šance, že si v blízké době zahrají před diváky, je dost nejistá?
Herci jsou na tom pochopitelně špatně, protože přišli nejen o způsob seberealizace, ale i obživy. Většina českých herců se živí tak, že hraje v několika divadlech a zaplaceno dostává až po odehrání představení. Někteří z nich byli před pandemií zvyklí hrát třeba třicetkrát do měsíce, takže si vydělali slušné peníze, na kterých záviselo placení složenek, bydlení a další k životu nezbytné věci. O tohle všechno najednou přišli a spravedlivé náhrady za to od státu nedostávají.
Protože jsme soukromé divadlo, loni v březnu jsme se od ministra kultury dozvěděli, že podle něj do kultury nepatříme. V podstatě nám řekl, ať neobtěžujeme a jdeme o pomoc žádat jinam. Když jsme se ptali, kam tedy máme jít, vymyslel pan Zaorálek pojem kreativní průmysl a domluvil se s panem Havlíčkem, který v tu chvíli zrovna neseděl na ministerstvu dopravy, ale na ministerstvu průmyslu, že si nás vezme pod sebe.
Na tomhle přístupu k soukromým scénám se ani se schválením dalších vládních programů na podporu kultury nic nezměnilo?
Ne, podle mě nemáme ministerstvo kultury, ale ministerstvo příspěvkových organizací v kultuře. Pan Zaorálek řekl, že dokud bude ministrem, nepodpoří nikoho, kdo si z kultury udělal byznys. To znamená, že třeba Voskovec a Werich by u něj neměli šanci. V zemích na západ od nás je na svobodě podnikání založená kvalita života, ale pan Zaorálek podnikatele považuje za svého nepřítele, hrozbu, za něco nepoctivého. To podle mě vypovídá o tom, že pan ministr je člověk s komunistickým myšlením.
A to si vezměte, že se Lubomír Zaorálek ve vrcholné politice pohybuje přes 30 let, byl ministrem zahraničí i předsedou parlamentu a od revoluce českou politiku svým komunistickým myšlením ovlivňuje. Není samozřejmě sám, ale právě kvůli němu a jemu podobným to tady vypadá tak, jak to vypadá. Proto teď držím palce panu Petříčkovi, aby se mu jeho zápas o lepší podobu sociální demokracie povedl. Poctivá levicová strana totiž na politické scéně má svoje místo. Stejně tak jsem mírným optimistou, co se týče voleb, které nás na podzim čekají. Dosavadní průzkumy nám zatím naději neberou.
Teď patrně myslíte klesající preference hnutí Andreje Babiše, kterého často kritizujete. Věříte, že by se v důsledku bezradnosti vlády v době koronaviru mohl politický směr, kterým se Česko v posledních letech ubíralo, proměnit?
Věřím, protože když se podíváme do nepříliš vzdálené minulosti na to, jak svoje voliče ztrácela ODS, tak jí hlasy taky ubývaly pozvolna. Nejdřív občanským demokratům chyběla čtyři procenta, pak přišli o další čtyři a najednou skončili s výsledkem sedmi procent. Nebo se podívejte na ČSSD, stranu, která mívala ve volbách 30 procent a dneska jí průzkumy odhadují tři procenta. Myslím, že v případě hnutí ANO teď v přímém přenosu sledujeme něco podobného. Ještě před rokem by mu dalo hlas 34 procent voličů, momentálně má v průzkumech 22 procent a předpokládám, že v následujících měsících jeho preference klesnou ještě níž.
Vraťme se ještě k finanční situaci vašeho divadla. Poskytla vám vláda navzdory zařazení do průmyslu alespoň nějaké kompenzace?
V rámci programu Antivirus dostáváme od ministerstva práce nějaký příspěvek na mzdy pro zaměstnance. Městská část Praha 4 nám dala čtyřicetiprocentní slevu nájemného na měsíce, kdy se v divadle nehraje. Zavřeno sice máme na sto procent, ne čtyřicet, ale aspoň něco. A z ministerstva průmyslu nám teď v rámci programu Covid II poslali za celý rok, kdy je divadlo zavřené, milion osm set tisíc korun.
Jen na zmařených tržbách jsme přitom za stejnou dobu přišli o 17 milionů. Zdůrazňuji na tržbách, nikoli na zisku. Parlamentní listy by z toho udělaly titulek o tom, že Hrušínský je milionář a žije z dotací, ale některé příspěvkové organizace ve srovnání s námi dostaly před Vánoci od státu 15 milionů a na jaře ministerstvo kultury rozdělilo svým organizacím víc než miliardu, která mohla pomoct celé kultuře.
Houslista Pavel Šporcl minulý týden vládě Andreje Babiše adresoval otevřený dopis, ve kterém kritizoval, že je kultura v době pandemie na okraji zájmu a politici jí nepřikládají patřičný význam. Premiér mu dal následně na Twitteru za pravdu a pozval ho na osobní schůzku. Co si o tom myslíte?
Určitě je dobře, že se Pavel Šporcl ozval a že je o kultuře díky němu zase slyšet. Současně ale nevím, co od schůzky očekává, protože si nemyslím, že by rozhovor s premiérem mohl lidem v kultuře cokoli přinést. Andrej Babiš je sice ochotný slíbit kdykoli cokoli, ale druhý den se k tomu už nevrátí nebo to s chladnou tváří popře. Trochu se obávám, aby jeho marketingová mašinerie v čele s Markem Prchalem nevyužila Pavla Šporcla jako člověka, se kterým se dá dobře jednat.
Jan Hrušínský (65)
- Mladší syn herce Rudolfa Hrušínského absolvoval studium na Pražské konzervatoři a divadlu se profesionálně věnuje od roku 1976. Po škole nastoupil do hereckého angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v 80. letech byl členem pražského Realistického divadla.
- Působil také v Divadle Na Zábradlí a pravidelně hostoval například v Divadle v Řeznické, Divadle ABC nebo v Národním divadle. V roce 2002 založil Divadelní společnost Jana Hrušínského a o dva roky později si v nově zrekonstruované klasicistní budově v pražských Nuslích otevřel Divadlo Na Jezerce.
- Vedle divadelní činnosti je známý svým občanským aktivismem. V době ruské anexe Krymu se postavil za výzvu, která po vládě Bohuslava Sobotky žádala tvrdší postup vůči Rusku. Podepsal se také pod petici spolku Milion chvilek pro demokracii požadující odstoupení premiéra Andreje Babiše.
- Krátce před sametovou revolucí podepsal dvě petice za propuštění Václava Havla a prohlášení Několik vět. V září 1989 ho kvůli tomu vyslýchala StB. V roce 1977 podepsal Antichartu odsuzující prohlášení Charty 77, později v rozhovorech zmiňoval, že svého podpisu lituje.
Sám jste na začátku loňského března, kdy restrikce kultury začaly čerstvě platit, zveřejnil na svém facebookovém profilu příspěvek, ve kterém jste zavření divadel nazval "likvidací nepohodlných" a koronavirus jste označil za "lehkou chřipku". Krátce nato jste se za svá slova omluvil. Jak se na tuhle kauzu zpětně díváte?
Moje vyjádření bylo samozřejmě impulzivní a o pět minut později bych ho pravděpodobně formuloval jinak. Na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že o koronaviru tehdy v Česku téměř nikdo mnoho nevěděl, a když jsem mluvil o lehké chřipce, tak jsem jen přebíral výroky, které jsem slyšel od ministra zdravotnictví a dalších nejvyšších představitelů země. Členové vlády nejdřív situaci sami zlehčovali, a dokonce se o ní nechtěli bavit ani v parlamentu.
Slova o likvidaci nepohodlných začali o pár hodin později používat ředitelé jiných divadel, ale i někteří živnostníci, majitelé firem nebo restauratéři. Já jsem svůj komentář jen zveřejnil v nevhodnou chvíli a velkou kauzu z něj udělaly hlavně Parlamentní listy, Aeronety a Sputniky. Tyhle dezinformační weby o mně psaly jako o člověku, který se domnívá, že Čína do Česka poslala covid, aby zlikvidovala Divadlo Na Jezerce. To je samozřejmě úplná hloupost, kterou jsem nikdy neřekl.
Věříte, že kritickými glosami na sociálních sítích přesvědčíte příznivce vládní garnitury, do které se strefujete, aby svůj názor přehodnotili?
Ne, ale jedním z důvodů, proč jsme v listopadu 1989 upínali naději k budoucnosti bez komunismu, byla touha po svobodě, po společnosti, ve které se nemusíte bát následků za svoje názory. Ten strach byl totiž v době čtyřicetileté totality tím nejhorším, protože ničil lidské duše.
Abychom nezapomněli na příjemnější témata, během loňské karantény jste dal společně s Nikolou Hrklovou a Janem Balcarem dohromady biografii 100 rozmarných lét, připomínající nedožité sté narozeniny vašeho otce Rudolfa Hrušínského.
Ano, od půlky loňského března, kdy jsme se rozhodli do knihy pustit, jsme tu nad jejími přípravami trávili někdy i 12 hodin denně. Zdědil jsem otcův fotografický archiv, v němž bylo asi tři a půl tisíce snímků, a nejhorší dilema bylo rozhodnout, které z nich v knize nebudou. Nakonec jsme jich použili přes 900 a rozdělili jsme je do sedmi kapitol, které mapují celý tátův život.
Narazil jste při přípravě knihy na něco, co jste o tátovi do té doby nevěděl?
Například jsem vůbec netušil, že na roli Švejka dělal velký konkurz, který trval asi měsíc, a do finále se kromě něj dostali ještě Josef Hlinomaz a Josef Beyvl. Tátovi přitom režisér dával nejmíň nadějí roli získat, protože v té době ještě nebyl natolik zakulacen, aby splňoval ladovskou představu Švejka, podle které chtěl Karel Steklý film realizovat. Jelikož se ale poslední kolo konkurzu konalo až dva týdny po tom předchozím, věnoval táta celých 14 dní tomu, že chodil po pivnicích, lil do sebe jedno pivo za druhým, a možná i díky tomu roli Švejka nakonec získal.
Postavy bohémských požitkářů si koneckonců zahrál taky v Postřižinách nebo Slavnostech sněženek. Stejně věrohodný ale byl i v temnějších rolích, jako byl například démonický pan Kopfrkingl ve Spalovači mrtvol. Tušíte, jak v sobě tak širokou paletu charakterů nacházel?
Táta byl bohem políbený herec, který měl vedle obrovského talentu i neuvěřitelné charisma a to mu pomáhalo přitáhnout pozornost diváků, ať už to bylo na plátně v kině, nebo na divadelním jevišti. Jeho herecká generace byla celá nesmírně silná. Přesto se mnoho pamětníků shoduje na tom, že když vyšlo na scénu třeba deset herců, mezi kterými byla samá esa, diváci stejně vždycky upřeli zrak na Hrušínského. Nevyužíval žádné nepoctivé herecké fígly, aby se stal středem zájmu na úkor ostatních. To neměl zapotřebí, on si tu pozornost získával naprosto přirozeně. Přestože se za jeho života několikrát obměnila generace režisérů, zůstával pořád nesmírně žádaný.
Herectví přitom nikdy nestudoval, jen jeho rodiče oba pocházeli z hereckých rodů, a dokonce jsem četl, že se narodil po představení za jevištěm. Co je na tom pravdy?
V naší rodině se traduje, že moje babička hrála v Nové Včelnici hlavní roli ve hře Taneček panny Márinky a po představení se panně Márince v zákulisí narodil chlapeček. V soukromé divadelní společnosti, ve které moji prarodiče působili, byly děti automaticky považované za součást souboru. Tím pádem táta odmalička hrával všechny dětské role, dokonce i ty holčičí, což nesl velmi nelibě. Čas od času se prý stávalo, že když se šlo po konci představení na jeviště děkovat, táta zvedl sukýnku, aby všem divákům ukázal, že je kluk.
Patřil Rudolf Hrušínský mezi typ herců, kteří si práci nosí domů, přemýšlejí o rolích i ve volném čase a těžko se od nich odstřihávají?
Ano, táta byl hercem 24 hodin denně, a i když byl taky vášnivý rybář, nechodil podle mě na ryby ani tak kvůli tomu, aby nějakou ulovil, ale spíš proto, že chtěl sedět u vody a přemýšlet. Nikdy toho moc nenamluvil, byl spíš glosátorem, co dovedl v pravou chvíli vyslovit větu, která ostatní uzemnila. Kdysi v jednom rozhovoru prohlásil, že do všech rolí dával své srdce, a proto ho měl tak opotřebované. Prodělal asi čtyři infarkty léčené a ještě několik přechozených.
Během normalizace váš otec nemohl několik let natáčet, protože se v období pražského jara přidal k signatářům Vaculíkových Dvou tisíc slov a odmítal svůj podpis odvolat. Jak těžce tento zákaz nesl?
Hodně ho to zasáhlo a podepsalo se to i na jeho zdraví. V době, kdy nesměl točit, měl dva infarkty a sám říkal, že se na něm komunisté dopouštějí psychické vraždy. Jediný písemný záznam o tom zákazu byl přitom dopis, který tátovi napsal tehdejší ředitel Národního divadla Přemysl Kočí. Jinak mu jen všude říkali, že ho nechtějí, což nebyla pravda. Myslím, že to pro otce bylo nejhorší období jeho života. Práce totiž u něj byla na prvním místě, a přestože svoji rodinu miloval, herectví pro něj představovalo hnací motor.
Jaký byl tedy Rudolf Hrušínský otec?
Když jsem byl v 60. letech malý kluk, byl táta hodně zaneprázdněný, protože pracoval i 16 hodin denně. Nejvíc jsem si ho tím pádem vždycky užil v létě, na chalupě v Plané nad Lužnicí. K té rodiče přišli zajímavou cestou. I v době, kdy už táta hrál u E. F. Buriana nebo později v Divadle na Vinohradech, stejně ještě pořád v létě jezdil po venkově s kočovnou společností. V roce 1945 zrovna přijeli do Plané nad Lužnicí, aby v místní sokolovně odehráli Maryšu. Táta si odpoledne v den představení zašel na plovárnu, a protože se mu tam líbila jedna sedmnáctiletá slečna, pozval ji večer do divadla.
Z té slečny se nakonec vyklubala moje maminka. Táta si s ní hned na druhý den domluvil rande v místním kamenolomu, a když se tam později přestal těžit kámen, rodiče si část pozemku koupili a postavili si tam chatu, kde jsme s bráchou prožili krásné dětství. Je to příběh jak z červené knihovny, a pokud nám to okolnosti dovolí, zahrajeme si letos s Divadlem Na Jezerce v plánské sokolovně, která byla nedávno zrekonstruovaná. Dokonce jsme si to naplánovali na stejné datum. Táta tam hrál 19. srpna 1945 a my se tam chystáme 19. srpna 2021, tedy za předpokladu, že nám to covid a vláda nepřekazí.
Přemýšlíte někdy nad tím, co by vám táta coby principálovi Divadla Na Jezerce, ale i angažovanému občanovi poradil?
Často si s ním v duchu povídám a doufám, že seshora mnohé vidí. Občas bych ho tu potřeboval a ani by mi nemusel dávat rady, úplně by mi stačilo, kdybychom si spolu mohli sednout k vodě a pár hodin jen tak mlčet.
