Hřebejk: Ženskou emancipaci někdy špatně snáší i muži, kteří se považují za feministy

Tomáš Maca Tomáš Maca
12. 9. 2022 10:56
Matka, která se v domácnosti cítí jako v kleci. Děkanka, která potírá sexismus na univerzitě. Nebo policistka, která zakládá rodinu s partnerkou. Režisér Jan Hřebejk pro Českou televizi natočil minisérii Pozadí událostí, která zkoumá ženskou emancipaci a krizi mužství. V rozhovoru popisuje, proč se nepovažuje za zastánce starých pořádků i proč je debata o manželství pro všechny plná nedorozumění.
"Lidi, kteří se na současné problémy dívají progresivně, i zastánce starých pořádků najdete jak mezi muži, tak mezi ženami. Kulturní války kolem nás ale jenom sviští," upozorňuje režisér Jan Hřebejk.
"Lidi, kteří se na současné problémy dívají progresivně, i zastánce starých pořádků najdete jak mezi muži, tak mezi ženami. Kulturní války kolem nás ale jenom sviští," upozorňuje režisér Jan Hřebejk. | Foto: Libor Fojtík

V minisérii Pozadí událostí se věnujete proměnám mužských a ženských rolí v současném světě. Co vás na ústupu tradičních genderových norem konkrétně zajímá?

Čím dál víc žen dneska ve své profesi dosahuje větších úspěchů než muži. Čím dál víc mužů naopak z práce odchází na rodičovskou dovolenou. Protože ale rozdělení mužských a ženských rolí v naší části světa bylo po staletí dané, berou to chlapi kolikrát jako svou prohru. Někteří například špatně snáší, když jim v zaměstnání ženská najednou šéfuje. Nebo naopak sami sebe považují za feministy a zastánce rovných příležitostí, jenže pak v některých situacích zjišťují, že i když navenek podporují genderovou rovnoprávnost, jejich vnitřní nastavení se tomu vzpírá. Vidíte páry, kde žena v něčem výrazně uspěje a chlap to v hloubi duše nemůže skousnout. Třeba proto, že se úspěch partnerky potká s jeho krizí středního věku.

Muž s vysokou emoční inteligencí a intelektem se přes to obvykle dovede přenést, nebo ze situace dokonce vytěží vtip. Jako Milan Lasica, který mi kdysi vyprávěl, že když doprovázel svou manželku, velvyslankyni Magdu Vášáryovou, na zahraniční jednání, psali mu do jmenovky na stole Pan Vášáry. Debata o rovnosti příležitostí a proměně genderových rolí navíc není žádná novinka. Nedávno jsem na Noir Film Festivalu prvně viděl původní verzi Mildred Piercové z roku 1945. Tam si člověk uvědomí, že se mužské a ženské role minimálně v Americe posunuly už za druhé světové války. Chlapi šli bojovat, ženy mezitím převzaly jejich funkce a potom se jim logicky nechtělo zpátky ke sporákům. Téma proměny genderových rolí tedy visí ve vzduchu dlouho.

Jste připravený na výtky, že se na otázky boje proti sexismu nebo ženské emancipace díváte pohledem bílého heterosexuálního muže ve středním věku?

Samozřejmě bych se divil, kdyby minisérie žádnou kontroverzi nevyvolala. Žijeme ve zrychlené informační společnosti a kulturní války kolem nás jenom sviští. Už když jsme se scenáristou Petrem Jarchovským oznámili, že budeme Pozadí událostí točit, rozběhl se prý na Facebooku hrozný shitstorm. Sám jsem tu diskusi naštěstí nečetl, protože Facebook z psychohygienických důvodů nepoužívám. Co jsem ale slyšel, tak jsme nálepku bílých heterosexuálních mužů ve středním věku dostali. Lidé si navíc přečetli, že se minisérie odehrává v univerzitním prostředí, kde se protivná děkanka snaží vymýtit sexismus, a hned si to spojili s Petrovými neshodami s děkankou FAMU. Námět přitom napsal náš souputník Michal Sýkora, se kterým jsme spolupracovali už na krimi sérii Detektivové od Nejsvětější Trojice, a sporů na FAMU se vůbec netýká.

Když je vám pětapadesát, jste bílý muž, už jste něco natočil a prezentujete veřejně nějaká stanoviska, nemůžete pochopitelně zabránit tomu, aby vaši tvorbu někdo interpretoval z opačných názorových pozic. Já si přitom s chutí přečtu jak Deník Referendum, tak Echo24. Dokonce jsem si nedávno dělal takový zábavný test, jestli jsem pravičák, nebo levičák, a vyšlo mi, že se v různých otázkách přikláním k názorům, které jsou typické pro protichůdné tábory. Lidi, kteří se na současné problémy dívají progresivně, i zastánce starých pořádků navíc najdete jak mezi muži, tak mezi ženami. Předsudečnost je ale obzvlášť pro dnešní dobu sociálních sítí typická, a proto jsme na ní s Petrem minisérii postavili. Pracujeme s tím, že si divák po zhlédnutí prvního dílu začne něco myslet nebo získá dojem, že si něco myslí autoři, a my ho pak v dalších dílech vyvádíme z omylu.

Jak už jste zmínil, Pozadí událostí se odehrává ve vysokoškolském prostředí a jednou z postav je děkanka, která se snaží zatočit s intimními poměry mezi pedagogy a studentkami. Hraje ji Jitka Čvančarová a vyznívá jako autoritářská fanatička. Nemáte obavy, že divákům kvůli tomu její feministické názory budou připadat směšné?

Nepopírám, že se na postavu děkanky díváme satiricky. Působí jako člověk bez smyslu pro humor, který si lebedí v systémech, nařízeních a normách. Kdybychom ji totiž vykreslili jako milou princeznu, nebylo by to podle mě ono. Pokud ale pomineme její bizarně špatnou personální politiku, typickou českou tendenci obklopovat se špatnými lidmi, má v základu pravdu - vztahy na univerzitě jsou skutečně toxické. Nejde ani tak o to, jestli vedoucí katedry, který žije se svou žákyní, na takový vztah ve svém soukromí nemá právo, nebo jestli ho tím jeho studentka využívá. Problém spočívá v tom, že si jejich poměr všichni ostatní mohou tímhle způsobem interpretovat. Na škole se najednou objevuje vztah, který automaticky podléhá určitému nazírání.

Spousta lidí vám řekne, že dřív se z milostných vztahů mezi vyučujícími a studentkami tolik nedělalo. To ale není úplně pravda. Dobře, nesvolávaly se kvůli tomu komise, protože vysoké školy byly pod chlapskou nadvládou. I v minulých dobách ale takové poměry vyvolávaly pocity křivdy. Ostatní studenti si nevyhnutelně řekli, že když jejich spolužačka spí s vedoucím katedry, musí z toho určitě mít nějaké výhody. Hezky to vystihuje věta, kterou jsme Jitce připravili s Jirkou Havelkou: "Kolego, nemůžete přece klátit studentku, která je na vás při získávání studijních kreditů závislá."

Jirka Havelka dlouho vedl Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU a dodnes tam učí, takže do minisérie mohl vnést svoje vlastní zkušenosti z univerzitního prostředí. Dialogy sice nejsou improvizované, ale některé repliky jsme s herci, jak je u mě zvykem, ještě vylepšovali. Právě proto jsem obsadil lidi, se kterými jsem nad scénářem mohl vést debatu.

Mimo jiné taky písničkářku Katarziu, která tvoří s Jiřím Havelkou v minisérii manželský pár. Téma osvobození se od zažitých genderových rolí se prolíná i její hudební tvorbou a dostala roli umělkyně, která nechce skončit jako hospodyně u plotny.

Ano a řekl bych, že figuře, která zpočátku může působit trochu pozérsky, dodala nejen vlastní formulace, ale i postoje. Profesor anglické literatury, kterého hraje Jirka Havelka, třeba v jedné scéně zpochybňuje její umělecké snažení a říká jí, že práce je něco, za co člověku někdo platí. Katarzia na to nad rámec scénáře odpovídá: "A mně platí kdo za to, že jsem máma?" To je výstižná věta.

"Ať už mluvíme o sexuálních, nebo rasových menšinách, ideálním stavem by bylo, kdybychom je nevnímali na základě jejich orientace, či etnicity," říká Hřebejk.
"Ať už mluvíme o sexuálních, nebo rasových menšinách, ideálním stavem by bylo, kdybychom je nevnímali na základě jejich orientace, či etnicity," říká Hřebejk. | Foto: Libor Fojtík

Katarziina postava se hned v prvním díle minisérie rozhodne od manžela a malého syna odejít, aby se mohla soustředit na svou výtvarnou tvorbu. Nemyslíte, že ji mnoho diváků bude vnímat jako krkavčí matku? V české společnosti je přece jenom pořád zakořeněný názor, že má s dítětem doma zůstávat žena.

Každý divák podle mě její rozhodnutí bude interpretovat na základě vlastních zkušeností. Někdo takový krok může naopak vnímat tak, že se žena, kterou všichni podceňují, konečně začne seberealizovat. Že si někteří lidi moji tvorbu mohou vykládat úplně jinak, než jsem zamýšlel, se mi koneckonců potvrdilo, když jsme s Petrem Jarchovským točili film Kráska v nesnázích. Josef Abrhám tam hrál staršího, dobře situovaného chlapíka, který se ujal mladé matky v nesnadné životní situaci.

Většině diváků tehdy jeho figura připadala až přehnaně správňácká. A pak jsem potkal jednu svou známou, která mi říkala: "Přesně takovou svini jsem si vzala." Vycházela hlavně ze scény, kdy postava Ani Geislerové svého hodného milionáře už opravdu ponižuje a on jí vrazí facku. Sama totiž měla zkušenost s bohatým chlápkem, který se s ní oženil a zavřel ji ve zlaté kleci. Pak to přešlo až v domácí násilí a ošklivou válku o děti. Naše interpretace tedy vždycky závisí na tom, co si do díla projektujeme z vlastního života.

Zaujalo mě, jak v minisérii přeskakujete mezi vážnými scénami a těmi groteskními. Slyšel jsem, že jste se trochu nechal inspirovat ironickými detektivkami Woodyho Allena, jako byly například Zločiny a poklesky.

Ano, některé tragické okamžiky jsme dokonce postavili tak, aby nám z nich vyšla komediální scéna. Dobře je to vidět například v části, kdy jde Martha Issová coby policistka oznámit rodičům, že jim zavraždili dceru. Doprovází ji šéf, který bedlivě sleduje každý její krok, a jí najednou volá její partnerka. Vyšetřovatelka telefon vezme a začne si s přítelkyní povídat, což v té emočně vypjaté chvíli působí skoro až směšně.

Taky jsme se snažili, aby postavy, které vyjadřují nesprávné názory, byly vtipné a získaly si u diváků pochopení. Nejvíc je to patrné na už zmiňované figuře pedagoga, který žije se svou studentkou. Vyznívá jako fajn chlap, kterého mají lidi rádi, a přitom se často chová oportunisticky a slabošsky. Chtěli jsme vyprávět o lidech, kteří vynikají intelektem, ve společnosti se těší respektu, a přesto těžce chybují.

V minisérii také otevíráte téma soužití stejnopohlavních párů. Kriminalistka, kterou hraje Martha Issová, je totiž lesba a navíc se svou partnerkou čeká dítě. Chtěl jste nabourat stereotypy, které kolem homosexuálních vztahů v české společnosti stále panují?

Myslím, že kolem manželství pro všechny vzniklo velké nedorozumění. Téma uzákonění stejnopohlavních svazků je v české veřejné debatě šíleně sexualizované. Odpůrci často argumentují tím, že se pochodů hrdosti účastní samá divně nastrojená individua. Vytrhnou nejbizarněji oblečeného chlapíka a ptají se, jestli takové lidi chceme zrovnoprávňovat. Podobné typy přitom potkáte i na karnevalu v Riu. Nebo si hned představují, co gayové a lesby dělají při sexu, kam si co strkají, a namítají, že tohle přece není manželství. Když přitom homosexuálové volají po rovnoprávnosti, týká se to všeho jiného, jenom ne postele. Právě proto se v Pozadí událostí snažíme ukázat rodinu, kde jsou sice dvě mámy, z nichž jedna čeká dítě z umělého oplodnění, ale jinak je to úplně normálně fungující jednotka. Chtěli jsme pohled na stejnopohlavní páry zbavit sexuálního nánosu a zachytit je v jejich každodenní obyčejnosti.

Ať už mluvíme o sexuálních, nebo rasových menšinách, ideálním stavem by bylo, kdybychom je nevnímali na základě jejich orientace či etnicity. Martina Formanová mi třeba vyprávěla, jak se v americké škole, kam chodí její synové, jeden spolužák zranil. Když se svých dětí ptala, o kterého studenta šlo, zmínili jí snad deset věcí, ale vůbec je nenapadlo říct, že má tmavou pleť. A nebylo to proto, že by se o barvě jeho kůže báli mluvit. Jenom to nepovažovali za něco důležitého. Kdyby se to stalo v Česku, tak by okamžitě zaznělo, že to byl černoch.

Zatímco většina heterosexuálních párů ve vaší minisérii řeší nějakou krizi, v domácnosti dvou leseb panuje idylka. To mi přijde jako vtipný paradox.

Ano, jediné fungující vztahy, které v minisérii máme, jsou dvě lesby a pak ještě profesor se svou studentkou. Skoro jsme si říkali, jestli to nebude působit jako reklama na homosexualitu.

Jan Hřebejk (55)

Režisér Jan Hřebejk
Foto: Libor Fojtík
  • Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Na obou školách potkával svého kamaráda Petra Jarchovského, s nímž dlouhé roky spolupracuje. Zatímco Hřebejk skončil u režie, Jarchovský zůstal u scénářů.
  • V tvůrčím tandemu s Jarchovským natočil svůj celovečerní debut Šakalí léta, kultovní Pelíšky i hořkou okupační komedii Musíme si pomáhat, která získala nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. K jejich dalším společným snímkům patří dramata Kawasakiho růže, Nevinnost a Učitelka nebo trilogie Zahradnictví.
  • V posledních letech se věnuje především televizním projektům. Pro HBO režíroval seriál Až po uši a zatím nezveřejněnou minisérii Víťaz. Česká televize zase uvedla jeho kriminálky Případ pro exorcistu a Pět mrtvých psů, komediální detektivku Boží mlýny nebo minisérii Rédl. Jeho novinku Pozadí událostí začíná vysílat 11. září.

V Pozadí událostí pracujete s poměrně velkým počtem ústředních postav a některé divákům představujete až ve druhém díle, což by v celovečerním filmu nešlo. Soustředíte se v posledních letech na televizní série právě proto, že vám dovolují více rozvíjet jednotlivé charaktery a střídat perspektivu různých hrdinů?

Jasně, když Petr Jarchovský píše scénář k minisérii, může k němu přistupovat, jako by pracoval na románu. Na jednu stranu je to těžší, protože musí udržet rytmus vyprávění i při větším množství postav, ale zároveň má k dispozici větší plochu, takže si může dovolit rozehrát více motivů. Woodymu Allenovi by sice k odvyprávění podobné zápletky stačila hodina a tři čtvrtě, kdežto my potřebujeme čtyři hodiny, ale zase nám to umožňuje u postav trochu spočinout a déle se jimi zabývat. Nebo pracovat s očekáváním diváků a s každým dalším dílem jim pohled na jednotlivé charaktery převracet.

Formát minisérie jde navíc naproti i hercům. Film se dneska v Česku točí třeba dvacet dnů, což se v případě komorních scénářů, jako byly v mém případě Učitelka nebo Kawasakiho růže, dá zvládnout. Přesto mají herci většinou k dispozici strašně málo času. Dostanou hlavní roli a musí si vystačit s takovými šesti natáčecími dny, zatímco Jirka Havelka nebo Petra Hřebíčková jich u Pozadí událostí měli klidně třicet. Díky tomu se pak herec může do své postavy lépe ponořit.

Nedávno jste pro HBO natočil šestidílnou slovenskou minisérii Víťaz. O čem vypráví?

Jde o komediální drama, které napsala dcera bývalého slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy Zuzana Dzurindová se svým partnerem Peterem Nagyem. Vypráví o tom, jak kvůli blíže nespecifikovanému skandálu odstoupí slovenský předseda vlády a po deseti letech ve funkci se vrací domů k manželce a dcerám, které si mezitím zvykly žít bez něj. Je to machistický chlap v krizi středního věku, který v politice už nemá žádnou budoucnost, ale zároveň ještě není dostatečně starý na to, aby šel do důchodu. Jeho nejstarší dcera je navíc poslankyně za stejnou stranu, z níž musel sám odejít, a novým premiérem se stává mladý perspektivní politik, který usiluje o její podporu. Zuzana ve scénáři vycházela z vlastních zkušeností se svým tátou a myslím, že vznikl zajímavý tvar, který není ani tak politická satira, jako spíš napůl humorná a napůl vážná sonda do rodinných vztahů. Jenom teď nevím, co s minisérií bude.

Na to jsem se chtěl právě zeptat. HBO totiž nedávno oznámila, že končí s produkcí seriálů a filmů ve střední Evropě. Už tušíte, jestli bude Víťaz přesto někde k vidění?

Netuším a neví to ani vedení české HBO. Ukončení produkce ve střední Evropě je totiž jenom jedním z důsledků globálního problému velké korporátní firmy, která koupila jinou, ještě větší firmu, a navíc ji koupila s dluhy. Výroby naší minisérie se tenhle průser naštěstí už nedotkl, protože jsme zrovna končili s postprodukcí. Teď se nabízí několik možností. Buď Víťaze odepíšou jako účetní ztrátu, nebo ho prodají někomu jinému. Případně by ho ještě mohli odvysílat s nějakým odstupem, až vyřeší jiné, důležitější věci, než je Hřebejkův slovenský seriál. My pořád HBO bereme jako partu nadšenců, která produkuje nezávislé filmy. Ve skutečnosti je to ale obří akciová společnost, která působí v padesáti zemích světa a nakupuje akvizice s větší hodnotou, než je hodnota samotné firmy.

Bude odchod HBO pro českou kinematografii velká ztráta? Kromě výroby vlastních minisérií jako Hořící keř, Pustina nebo Bez vědomí taky koprodukovala řadu tuzemských filmů.

Ztráta to bude, ale každý výpadek z mojí zkušenosti vždycky nahradil zase někdo jiný. Pamatuju si například období, kdy Česká televize za vedení Jiřího Janečka přestala koprodukovat rozumné české filmy. Nepodpořila Občana Havla, Vratné lahve, Příběhy obyčejného šílenství ani Kawasakiho růži. Namísto toho dala peníze do věcí jako Cinka Panna nebo Bathory. Nova ale ve stejné době usilovala o to, aby nebyl přijat nový kinematografický zákon, který komerčním stanicím nařizoval, aby přispívaly do Státního fondu kinematografie. Proto se začala tvářit, že české filmaře už dávno podporuje, a tak vzniklo asi patnáct rozumných snímků placených komerční televizí. Jakmile ve sněmovně zákon schválili, dala Nova pochopitelně od podobných projektů ruce pryč. Mezitím ale Janeček z České televize zase odešel a všechno se vrátilo do původního stavu.

Tím pádem doufám, že se v současnosti namísto HBO objeví nějaká nová platforma. Napadá mě třeba Voyo, které už produkuje docela zajímavé seriály, tak by si ještě mohlo říct, že se mu vyplatí financovat i filmy. Stažený zadek jsem měl jako režisér už několikrát a vždycky mi pak něco vytrhlo trn z paty. Na druhou stranu jsem momentálně ve fázi, kdy po roce intenzivní práce nemám před sebou vůbec žádné projekty, což je docela zoufalství. Měl jsem točit seriál podle knížek investigativního novináře Radka Kedroně o korupčních kauzách doktora Ratha a doktora Dbalého. Jenomže hrozí, že by se dotyční kvůli němu chtěli soudit. A to je riziko, které si na sebe Česká televize coby producent nevezme.

Podívejte se na trailer minisérie Pozadí událostí:

Jednotlivé epizody Pozadí událostí vysílá ČT vždy v neděli večer. | Video: Česká televize
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 5 hodinami

Při protestech v Íránu po úmrtí mladé ženy v policejní vazbě zemřelo už 41 lidí

Na 41 stoupl počet obětí protestů, které v Íránu pokračují již více než týden kvůli smrti mladé ženy v policejní vazbě. Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na íránská státní média. Počet obětí bude ale nejspíš ještě vyšší, lidskoprávní organizace v pátek hovořily o nejméně 50 mrtvých.

Jak v sobotu uvedl íránský prezident Ebráhím Raísí, Írán se musí s protesty a s těmi, co narušují bezpečnost v zemi, "rozhodně vypořádat". Při protestech v provincii Gílán na severu Íránu zadržela policie 739 lidí, z toho 60 žen, uvedla íránská média. Írán podle nich také kritizoval krok Spojených států, které chtějí udělat výjimku ze sankcí, aby pomohly Íráncům zajistit v době celonárodních protestů internet.

Protesty se konaly ve více než 40 městech včetně Teheránu. Ženy na nich mimo jiné pálily hidžáby, kterými si mají podle pravidel islámské republiky pokrývat hlavy. Právě kvůli porušení pravidel pro nošení pokrývky hlavy teheránská morální policie minulý týden v úterý zatkla Mahsu Amíníovou, která ale ve vazbě upadla do kómatu a zemřela. Bylo jí 22 let a podle rodiny byla předtím zdravá. Policie tvrdí, že zemřela na infarkt. Podle zpráv kolujících na sociálních sítích ji policisté bili obuškem a zranili, když se udeřila hlavou o policejní auto. V kómatu byla tři dny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy