Hraběnka Kinsky: Dotek je základem lidskosti. Tanec vrací ženám sebevědomí

Clara Zanga Clara Zanga
25. 7. 2022 13:30
Narodila se do francouzského šlechtického rodu a svůj život zasvětila tanci. V roce 1997 ji čekal životní skok – její manžel Constantin získal v restitucích zámek ve Žďáru nad Sázavou a odstěhovali se do Česka. Dnes Marie Kinsky již desátým rokem pořádá na zámku taneční festival, do nějž zapojuje děti i seniory z Vysočiny. "Nechci zavírat památky do krabice, je to cesta k záhubě," vysvětluje.
Když se umění přesune do veřejného prostoru, jde lidem naproti, je přesvědčená Marie Kinsky.
Když se umění přesune do veřejného prostoru, jde lidem naproti, je přesvědčená Marie Kinsky. | Foto: Tomáš Vocelka

Nedávno jsem se setkala s tanečnicí Lenkou Flory, která s vámi po nějaký čas organizovala festival KoresponDance. Bavily jsme se o tom, že když se tanec dostane mimo divadlo, do exteriéru, lidé se tolik nebojí na něj přijít. Chodí diváci ze Žďáru na tanec častěji právě díky tomu, že se představení nekonají v divadle?

Stoprocentně ano. To jsou lidé, které by v žádném případě nenapadlo jít do divadla, protože kulturu vnímají jako něco, co je pro elitu, což samozřejmě není pravda. Kultura a umění jsou pro každého. Uspořádat festival ve veřejném prostoru má neuvěřitelný efekt, umění pak jde lidem naproti. To je jeden z důvodů, proč děláme představení ve veřejném prostoru. Druhým důvodem je to, že lidé pak mohou vidět svůj životní prostor v jiném světle. Do Žďáru zveme jen taková představení, která mají co říct o danému místě nebo o budově, ve které je uvádíme. Zároveň pracujeme tak, aby umělci věděli, proč pracují v konkrétním prostoru, jaká je jeho minulost, jak se využívá dnes.

Proč lidé vnímají divadelní umění jako elitářské?

Umění bylo původně společenskou záležitostí určenou pro každého. Je možné, že k tomu došlo v 18. století, kdy začala otevírat první kamenná divadla, která byla uzavřená a určená elitě, protože se nacházela zejména v zámcích. To se nemělo stát.  

Je ve Francii ostych z návštěvy divadla podobný?

Je to to samé, ale s tím, že Francie mnohem déle pracuje s publikem, zhruba 50 let. Před patnácti lety jsme byli v Česku spolu s divadlem Archa mezi prvními, kteří se práci s publikem věnovali. Ve Francii chodí do divadla i lidé ze sídlišť, protože existují projekty, s nimiž umělci přijdou za nimi, společně s nimi pracují a pak je vezmou do divadla. I lidé, kteří žijí ve vyloučených lokalitách, pak vědí, že divadlo může být i jejich domovem.

S tanečním divadlem se často pojí ještě jeden strach, a to, že mu lidé nebudou rozumět. Dá se s tím také nějak pracovat?

Jediná cesta je pochopit, že není nutné tanci rozumět. V současném tanci stejně jako v současné hudbě nebo v současném výtvarném umění jde hlavně o prožitek. Pokud něco cítím, pak tomu mohu rozumět, to je zásadní. Cítit pohyb může každý z nás, protože jsme v pohybu všichni a každodenně. Máme také pohybovou představivost. Když jedete poprvé na kole, pojí se s tím jisté emoce, třeba svoboda nebo strach. Všichni máme vzpomínky spojené s pohybem a to samé vyvolává tanec. Nejsem to já, kdo se dívá na představení, to představení spíše vidí mě. Znamená to, že každý z nás vidí skrze představení to, co potřebuje. Není to tím, že nám umělci nemají co říct, ale my jako diváci můžeme z představení číst to, co se nás týká a zajímá nás. Na tanec jsme všichni připraveni.  

Pozorujete v tom i nějaký dlouhodobý efekt, festival přece jen probíhá ve 20tisícovém městě. Mají lidé ze Žďáru větší zájem o tanec i v průběhu roku?

Nejsme úplně sami, kdo dělá ve městě tanec. Je tady ještě základní umělecká škola, kam chodí děti. Myslím, že se za svou práci vůbec nemusí stydět, spíše naopak. Stále více lidí si ve Žďáře nebo v Novém Městě na Moravě přeje, aby kulturní domy měly na programu současný tanec a nový cirkus. Lidé se mě také ptají, proč máme workshopy jen během festivalu, a ne po celý rok. Myslím, že touha po tanci sílí.

Foto: Tomáš Vocelka

A mají si tady lidé v průběhu roku kam zajít na tanec?

Jen na základní uměleckou školu, která je spíš pro děti. Ale my máme po celý rok rezidenční programy pro umělce, kteří přijedou na pět až deset dní. Více a více jich má zájem pracovat s místními. Po celý rok máme také projekty ve školách, především na Vysočině, kam posíláme choreografy a ti ve spolupráci s pedagogem a dětmi vytvoří představení na základě školního předmětu. V rámci KoresponDance uvádíme některé z těchto projektů.

Tvorba představení na základě školního předmětu, o kterém mluvíte, má dětem pomoci lépe pochopit probíranou látku. V taneční komunitě se často vedou diskuse o tom, zda by tanec neměl být součástí výuky na základní škole. Jak se na toto díváte vy?

Není to jen problém Česka, ale vzdělávací systém hodně zapomíná na to, že máme různé druhy inteligence, které se mohou propojit. Pokud děti procvičují jen svou paměť, nemůžeme z nich vychovat osobnosti, které se budou schopny adaptovat na dnešní společnost. Zapomínáme na to, že řadu věcí se můžeme naučit skrze naše tělo. Pokud na to ve vzdělávacím systému rezignujeme, zaděláváme si na problém. Sport je důležitý, ale neřeší všechno, nezapojuje tolik naši mysl. Tanec je v tomto jedinečný.

Do festivalu se také již tradičně zapojují seniorky z regionu.

Letos tento projekt děláme ve spolupráci s izraelskou choreografkou Galit Lissovou, která má doma vynikající skupinu žen nad 65 let. Viděla jsem jejich představení v Tel Avivu a bylo nejlepší z celého programu. Teď přijela sem a spolupracuje s ženami z regionu a se dvěma tanečnicemi ze své skupiny. Budou se zabývat životem žen na Vysočině.

Je složité sehnat ženy, které by v představení chtěly účinkovat, když třeba nikdy před tím netancovaly?

Ne. Teď už děláme projekt se seniorkami počtvrté a žádají nás, jestli pro ně zase něco uspořádáme.

Co může tanec přinést do života člověku, který nikdy netancoval a v 65 letech se s ním setká poprvé? Profesionální tanečník z něj už přece jen nebude.

To sice ne, ale pracují s profesionály a často je mají i v týmu, mohou tedy zažít profesionální přístup, i když samy profesionálkami nejsou. Během procesu přípravy představení se hodně naučí a zároveň získají úplně nový druh sebevědomí. Zjistí, že mohou tancovat a že jejich tanec dovede něco komunikovat. Na konci představení zažijí potlesk vestoje. Řeknou si: Ano, i když mám zralejší tělo než profesionálka vedle mě, mám co říct. To je fantastické. Zároveň mezi sebou navážou vztahy. Téměř vždy pracujeme na mezinárodní úrovni, a i když nemluví stejným jazykem, mají teď přátele třeba v Mexiku nebo v Africe. Komunikují spolu třeba pomocí fotografií. Když mluvíme o seniorkách, bereme je trochu s despektem, jako ty staré. Nejsou staré, jsou to osobnosti, které mají co říct a jsou zajímavé. Často je to také o tom, znovu se normálně zapojit do společnosti. Pamatuju si, že za mnou přišla jedna velmi příjemná dáma a mezi dveřmi mi řekla: "Víte co? Od té doby, co před patnácti lety zemřel můj manžel, nikdo se mě nedotýkal." Dotek je základem lidskosti. Těmto lidem se doteku nedostává, protože jsou senioři a jsou sami. To je příšerné.

Marie Kinsky (58)
Autor fotografie: Tomáš Vocelka

Marie Kinsky (58)

  • Narodila se ve Francii do šlechtické rodiny jako Marie de Crevoisier d'Hurbache.
  • Vystudovala taneční konzervatoř v Boulogni a tanec a historii na pařížské Sorbonně.
  • Během studií se seznámila s Constantinem Kinským, jehož rodina do Francie emigrovala v roce 1958.
  • V roce 1997 se spolu s manželem přestěhovala na zámek ve Žďáru nad Sázavou, který rodina získala v restitucích.
  • V Česku se dlouhodobě věnuje rozvoji současného tance, učila na konzervatoři Duncan Centre a na HAMU.
  • Je zakladatelkou Centra choreografického rozvoje SE.S.TA a předsedkyní Vize tance, profesní organizace, která se snaží mimo jiné o zlepšení podmínek nezávislých umělců.
  • Od roku 2013 pořádá mezinárodní taneční festival KoresponDance přímo v prostorách žďárského zámku. 

Zdá se mi, že vám na regionu i zdejších lidech velmi záleží, přitom jste na Vysočinu neměla žádnou vazbu, jen skrze svého manžela.

To ani on ne. Vyplynulo to ze situace, přišlo mi, že je to namístě. A vztah k regionu jsem si vypěstovala postupně.

Do Česka jste spolu přijeli v roce 1997. Bylo pro vás tehdy těžké proniknout do české taneční komunity?

Měsíc a půl poté, co jsme se sem přestěhovali, jsem navštívila festival Lenky Flory v Duncan Centru. Vystupoval tam můj dobrý přítel z Francie, kterého Lenka pozvala. Zároveň potřebovala nahradit jednu tanečnici, nepamatuju si proč, rychle někoho sháněla. Vybrala si mě, a tak jsem vstoupila do české taneční komunity.

Jak vypadal tuzemský současný tanec v 90. letech ve srovnání s Francií?

Český současný tanec pro mě začíná rokem 1997, když první studenti vychodili konzervatoř Duncan Centre. Od doby, co jsem přišla, se současný tanec neuvěřitelně posunul. S čistým svědomím mohu říct, že se na mezinárodní úrovni nemáme za co stydět. Rozdíl oproti Francii vidím v úrovni práce s publikem, vztah společnosti k tanci je tam trochu jiný. Ve Francii jsou také podmínky pro lidi pracující v umění někde úplně jinde. Umělci většinou můžou žít jen ze své umělecké činnosti, což v Česku zatím není možné. Na druhou stranu se mi tady líbí, že umělci dokážou tvořit i v punkových podmínkách, když je potřeba, a výsledky nejsou špatné. Líbí se mi, že lidé zde tvoří na základě potřeby, jdou do toho. Ve Francii se čeká na to, až budou podmínky ideální, pak se projekt realizuje, ale důvod, proč vznikl, už v tu chvíli neexistuje.

Co považujete za největší problémy českého současného tance?

Nejvíce se v rámci profesní organizace Vize tance, jejíž jsem předsedkyní, zabýváme právě podmínkami v nezávislém sektoru. Když se totiž umělci zabývají současným uměním, nejsou součástí příspěvkových organizací, jsou nezávislí. Neexistuje organizace, která má současný tanec na starosti, tito lidé jsou na volné noze a to má své plusy i minusy. Musíme stále vysvětlovat, proč nejsou zaměstnanci a proč působení v divadle není jedinou možností pro naše profesionály. Proč je důležitá jejich mobilita a rezidenční pobyty. Chceme dosáhnout toho, aby měli umělci více prostoru na práci a více životních jistot.

Pomohl by tomu často diskutovaný status umělce, který ale Česko stále nezavedlo?

Samozřejmě. Ve Francii funguje systém podpory umělců na základě jejich práce za předchozí rok. Mohou se pak hlásit do programu, který je podporuje, ačkoliv zrovna nemají zaměstnání. I když totiž v daný moment nevystupují, musí stále trénovat, dělat si rešerše pro další činnost, budovat tým, který se bude podílet na dalším projektu. Mimo divadla se odehrává opravdu mnoho práce.

Když jste přijela do Česka, měla jste od začátku představu, čím se tady chcete na poli tance zabývat, nebo jste ani nevěděla, jestli budete s tancem pokračovat?

Pro mě byla podmínka, abych tady mohla pokračovat s tancem. Zároveň je pro mě důležitým tématem revitalizace památek ve smyslu vracet jim život. Chci jít proti trendu jejich pouhé konzervace. Myslím si totiž, že je to nejlepší cesta, jak je zahubit. Respekt k památkám je důležitý, ale já se ptám, proč to naši předci takto vybudovali, jaké otázky řešili, nepovažuji je za definitivní. Je důležité památky uchovávat, ale měli bychom se také ptát, za jakým účelem je uchováváme. Tady jsme v prostoru, kde pobývala šlechta, ale byl zde i klášter a renomovaní umělci. Klášter mi evokoval myšlenku uměleckých rezidencí. Nic nemůžeme dělat bez toho, kým jsme. Já nemůžu žít bez tance, proto se snažím dělat něco pro tento prostor a pro společnost skrze něj.

Takže je to o tom nezakonzervovat památku, ale přinést do ní nějaký nový současný význam.

Ano. Naši předkové byli živí kreativní lidé jako my. Proč zavírat památky do krabice?

Zámek hodně otvíráte lidem i mimo období festivalu. Je tady muzeum Nové generace, v květnu byly zámecké zahrady otevřené veřejnosti, dokonce jsem se dočetla, že na noc nezamykáte zámeckou bránu…

Ano, zámek je zajímavé slovo, má hned dva významy. Zámek a bývalý klášter z principu nemůže být jen rodinným sídlem. Je to prostor, který patřil různým komunitám a to je třeba zachovat. Patří nám, staráme se o něj tak, aby vydržel, ale jinak je to prostor pro lidi. Na rozdíl od jiných zámků máme otevřeno celoročně.

V jednom rozhovoru jste říkala, že první pohled na žďárský zámek byl pro vás smutný. Jak se zde cítíte dnes?

Dobře. Musím říct, že klíčové pro mě bylo slyšet smích mých přátel z řad umělců při tvorbě. Teď slyším smích úplně všude.

Mohlo by vás zajímat: Vodička: Ruská škola člověka poníží, taneční dril nevydrží každý

Znal jsem jen ráno vstát, jít na trénink, tam poslouchat, že je všechno špatně, a doma to vstřebávat. Ale jsem rád, že jsem to zažil, říká tanečník. | Video: Daniela Písařovicová
 

Právě se děje

Další zprávy